Domácí knihkupectví #2: Rozcestník v obýváku

Knihkupectví zůstávají zavřená a osud malých nakladatelů nejistý. Přinášíme další simulaci návštěvy obchodu s knihami a náhodného listování. Tentokrát vybírá básník Ondřej Buddeus.

Na světě je strašně moc věcí. A obydlí, v nichž jsme v téhle době nuceni zůstat, jsou malá. Velikost je relativní a pocit omezeného prostoru není daný jeho skutečnými rozměry, nýbrž možností ho opustit. Zatímco v dobách otevřených hranic říká domov „vrať se“ a „vítej“, teď se vyjadřuje příkazem „zůstaň!“. V tuhle chvíli jsme už trochu v jeho dusivém objetí. Protože věcí, které se do malých prostor domova vejdou, je omezeně a protože píšu text do karanténní rubriky Domácí knihkupectví, otázka zní: Proč sem přidávat knihy? Pominu všechny hlavní kulturní důvody, proč je číst a vlastnit (domyslete si sami), a vypíchnu dva vcelku banální, které se ale sčítají:

Knihy jsou prostorově nejefektivnějším způsobem uchovávání poznatků, informací i celých (fikčních) světů v offline režimu. (To „offline“ je v situaci, kdy se internet z utopie digitálního věku stal především skládkou informačních sutin, obzvlášť důležité. Dávám rád za pravdu memu, který říká: „Offline is the New Luxury.“)

A za druhé, každá kniha je z povahy věci také cestopis, jehož prostřednictvím se do krajin imaginárních i skutečných vydáváme ve chvíli, kdy začneme číst. Stát před domácí knihovničkou znamená stát před turistickým rozcestníkem či tabulí s odlety. Knihy, které vybírám, jsou cesty, terén je různě náročný a skýtá vhled i výhled.


To, co si z dětství pamatuju nejsilněji, jsem zažil s dědou ve vesnici Svatá kousek od Berouna. Víkendy a prázdniny v okolních křivoklátských lesích mi ve vzpomínkách svítí jako až kýčovitě zlatozelená krajina, školní dny ve městě se mi naopak rozvařily do vzpomínkové kaše. Děda byl myslivec a naším revírem byl kopec zvaný prozaicky Hora. Kompaktní, přehledný kopec, z jednoho konce na druhý se dalo přejít za hodinku a půl. Byl mým teritoriem, místem her, indiánské svobody i místem naslouchání a pozorování, kde se naučíte, že živou přírodu spatříte ve chvíli, kdy s ní docela tiše splynete.

Hora, foto: Petra Žallmannová

Hora, foto: Petra Žallmannová

Po Hoře ilustrátora Manuela Marsola (textem ji opatřila Carmen Chica) bych ale asi sáhnul i bez toho. Hora je ilustrovaný příběh, který pro mě byl cestou do někdejší dětské imaginace, ale bude k němu mít blízko každý, kdo se někdy potřebuje ztratit v lese, toulat se v sobě a splynout. Sami nebo s dětmi, vždycky se v knížce, která je příběhem hory a řidiče, jenž převáží zboží mezi městečky na jejím úbočí, na chvíli ztratíte — a zase najdete. (A ne, nemůžu o tom, co se stane, říct víc. Příběh je tak jednoduchý a krátký, že bych i náznakem prozradil příliš.)

Knihu Hora lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


Pražské nakladatelství fra vydalo vloni knížku esejí, povídek a reminiscencí básníka, literárního dramaturga a překladatele Petra Borkovce pod názvem Petříček Sellier & Petříček Bellot. Jím odkazuje k výrobci střeliva, jehož továrna se nacházela nedaleko Louňovic pod Blaníkem, odkud autor pochází a kde také jeho pozorování začínají.

Louňovice mám rád nejen kvůli rodákům (kromě Borkovce se tu narodil také Jan Dismas Zelenka, což je opravdu srdeční záležitost), ale jsou také tradiční etapovou zastávkou na Tour de Tabook, cyklistickém výletu jihočeskou krajinou na táborský festival ilustrace, dětské knihy a nezávislé literatury. Z hlediska literární turistiky nutno dodat, že v louňovické zámecké hospodě vám natočí pivo hospodská tak půvabná, že člověku ani nepřijde hloupé, když jí to, možná trochu vyjeveně, řekne. Přirozený stud se dostaví až po odjezdu z městečka a provází vás až k Mladé Vožici, případně do Miličína.

Petříček Sellier & Petříček Bellot, foto: fra

Petříček Sellier & Petříček Bellot, foto: fra

Borkovec nás v knížce bere na cestu „rodným krajem“, tedy do živé literatury, psaní a autorských čtení včetně nedělních procházek do intimnějších poloh jeho literární mysli (to je prosím termín!) — jsme svědky delikátních pozorování, myšlenkových úniků a manévrů, otevíráme album detailů a drobných situací, které k němu promlouvají, jako by vznikly jen pro něj. Borkovcův okrsek literárního světa je přitom velmi rozlehlý (aby ne, když je jedním z nejpřekládanějších, a tedy i literárně nejzcestovalejších básníků v republice). Zastavíte se v Černošicích u Prahy při barbířské meditaci, na nejlepší italské kafe z nejšpinavější moka konvičky, nahlédnete do ledničky v rezidenčním bytě v lipské čtvrti Connewitz nebo třeba do autobusu jedoucího provincií Čching-chaj na absurdní festival spočívající v autorském čtení jediné básně atd.

Borkovcovy texty ale nejsou zajímavé tím, kde sbírají motivy a inspiraci, nýbrž pro jistou nakažlivou vlastnost: celou dobu totiž sledujeme, jak se autor svým a i tím naším světem tak trochu baví. Až jsem si říkal, jestli ona ta knížka není taková nenápadná filozofie osobní ironie bez filozofování a teorie zvýšené pozornosti k světu kolem bez teoretizování. Ale ne, Petr by určitě řekl, že ne, a tvářil by se všelijak.


Knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


Knížka polské spisovatelky a reportérky Katarzyny Surmiak-Domańské Ku-klux-klan. Tady bydlí láska je ukázkovým příkladem toho, proč má smysl sledovat reportážní literaturu z produkce nakladatelství Absynt. Z tohoto žánru, který byl u nás dřív spíš okrajový, udělalo v celém česko-slovenském prostoru kulturní hitovku za nějaké dva tři roky.

Knihu o Ku-klux-klanu jsem s sebou vozil jako letní čtení… a teď jsem se do ní s velkým gustem začetl podruhé. V bezmála třísetstránkové reportáži sledujeme cestu polské novinářky do tzv. biblického pásu a především do maloměsta Harrison, jakési bašty dnešní podoby KKK. V jedné debatě autorka popsala svoji metodu tak, že mluví s lidmi tak dlouho, dokud nenahlédneme svět jejich očima. A to je právě síla její knihy: veškerá absurdita hnědobílé ideologie má v rozhovorech a setkáních s činiteli klanu a jejich rodinkami úplně lidský rozměr a až obludnou vlídnost: „Nazval by někdo zločincem paní Ruth, která se stará o nepohyblivou dceru a někde na hlubokém Jihu si vydělává šitím tóg a kápí?“ Vedle velkého objemu informací o historii i současnosti (amerického) rasismu, dějinách lynče a braní zákona do vlastních rukou je to právě ta ohromná míra absurdity a počet jejích nejdrobnějších projevů, které člověku neustále vyrážejí dech — například organizované nedělní rodinné odpoledne pro členy a sympatizanty, které namísto táboráku vyvrcholí zapálením kříže.

Ku-klux-klan. Tady bydlí láska, foto: Absynt

Ku-klux-klan. Tady bydlí láska, foto: Absynt

Kdo by si pomyslel, že KKK začal vlastně jako nevinná divadelní performance pro zábavu několika navrátilců války Severu proti Jihu, kdo by si pomyslel, že veřejný lynč měl taky podobu turistického spektáklu. Proč je celá reportáž vlastně tak fascinující i pro mě úplně mimo americkou realitu kdesi ve střední Evropě? Určitě proto, jak dobře je napsaná, i proto, jak se s křehkou novinářkou v bizarním světě spořádaných rasistů člověk může ztotožnit. Tím hlavním důvodem ale je, že v americké paralele nahlížíme z důvěrné blízkosti k sousedům, kteří realitu vidí optikou „alternativních médií“. A ne, nemluvím o nějakých vzdálených, abstraktních sousedech za hranicemi ČR, Polska nebo Slovenska atp., ale klidně u nás v baráku.

Knihu Ku-klux-klan. Tady bydlí láska lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


S poslední knihou se od imaginace, beletristické reflexe a reportáže dostáváme k poměrně náročné abstrakci. Jestliže předchozím knihám bylo vlastní, že jsou čtenářským zážitkem „na jeden zátah“, sbírka filozofických esejí Vyhořelá společnost od německo-korejského filozofa Byung-Chul Hana je napsána pro pomalé čtení a pro opakované navracení se. Nakladatelství Rybka Publishers ji vydalo sice už v roce 2016, ale vročení je u takovéhle publikace relativní, knížku totiž „čtu“ poslední tři roky.

Na knihách tohoto typu mě spolehlivě přitahuje, když nevytváří komplikovaný pohled na nějaký jev, aby byly poplatné jazyku svého oboru, nýbrž pojmenovávají to, o čem jsme tušili, že je, ale neměli jsme pro to jméno — a rozebírají to pak v komplexitě. Název vyznívá možná apokalypticky, ale skrývá se pod ním zevrubná diagnóza toho, jak v době permanentního výkonu, flexibility a až neurotické reaktivnosti vytěžujeme sami sebe, jak jsme systémově manipulováni k dobrovolnému sebevykořisťování 2.0 a co se s námi děje v podmínkách nepřetržitého digitálního a korporátního ataku.

Vyhořelá společnost, foto: Jakub Pavlovský

Vyhořelá společnost, foto: Jakub Pavlovský

V současné permanentní pracovní neděli uprostřed pandemického bezčasí, kdy se pokouším — a to často marně — udržet nějaký řád a pracovitost „běžného“ fungování a snažím se neutonout v extrémně zesíleném informačním šumu koronavirového výjimečného stavu, nacházím v úvahách Byung-Chul Hana opakovaně podněty k přemýšlení a zastavení se, někdy až myšlenkové elektrošoky. Sbírka je svou analýzou (a i náročností, která vyžaduje hodně soustředění) knihou potenciálně léčivou, protože s porozuměním tomu, v jakém řádu člověk žije, se otevírá možnost změny či přehodnocení. Krize, jako je tato, k tomu je a bude příležitostí, i kdyby člověk nechtěl.

Třebaže je Hanova diagnóza pronikavá, i ona bude vyžadovat drobné úpravy. V jejím úvodu stojí totiž půvabný omyl, když filozof píše: „Z patologické perspektivy není počínající jednadvacáté století bakteriální ani virové, nýbrž neuronální povahy.“ Těším se tedy na další Hanovu knihu, protože jeho porozumění zdigitalizovanému lidskému já počátku jednadvacátého století je přesné a to, co o vyhořelé společnosti píše, bude východiskem změn, které s určitou pravděpodobností nastanou.

Knihu Vyhořelá společnost lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.


Ondřej Buddeus je básník a překladatel.