17/08/2021 | komentář | Klára Smolíková, Lukáš Vavrečka

Domek pro dva

Už nějaký čas vím, že si lze zažádat o rezidenční pobyt v Broumově, ale tak nějak mě systém výzev doposud míjel. Diář mám zaplněný literárními akcemi na několik měsíců dopředu, těžko se z nich vyvázat. Takže proč se sem na ten vídrholec trmácet? Jsem ucaprtaná z ježdění po besedách a v klášteře koneckonců straší.

To jsem si onehdy během listopadové návštěvy broumovské knihovny ozkoušela, když mě — údajně jako jedinou — v rozlehlém křídle ubytovali. O tom těžkém květináči, který během setkání se čtenáři skočil z parapetu na místo, kde v posteli zemřela poslední majitelka domu, se radši ani rozepisovat nebudu. Důvodů, proč nic takového nepodnikat, bylo dost. A k nim bylo ještě svého času potřeba přičíst vlastnictví psa a péči o zahradu u domu v pražských Horních Počernicích. Jenže covidový rok všechno změnil.

Klára Smolíková, foto: Lukáš Vavrečka

Na jaře jsem se stavovala v Pardubicích za spisovatelem Lukášem Vavrečkou. Chtěl se mnou něco probrat. Prý si už nějaký čas pohrává s myšlenkou napsat pořádnou knihu o audioknihách a jestli bych do takového podniku šla s ním. Kývla jsem s jedinou podmínkou: musíme si to téma důkladně promyslet. A na takové spisovatelské přemýšlení je Broumov ideální. 

Kde se ve mně najednou vzalo takové nadšení pro broumovskou rezidenci? Klášter mi ležel v hlavě. Když jsem navštívila čtenářský klub v nedalekém Meziměstí, aspoň jsem před zpáteční cestou popojela na kopec a na ten zakletý kraj se chvíli dívala. Z kdysi kvetoucího města zůstala vysídlená slupka, jenže něco nezdolného tu stále pulzuje. Snad ten klášter. Možná se to místo prostě nechce vzdát.

V létě před dvěma lety, kdy jsem v broumovském klášteře pro změnu lektorovala letní dílnu pro češtináře, jsem v domečku pro rezidenty přepadla Ester a Milana Staré, abych to tam okoukla. Prostorný byt se dvěma ložnicemi a neutrálním územím pokoje s červenými křesly a bytelným stolem se mi zalíbil. Je to domek pro dva, kteří se mohou zanořit do společné práce a zároveň si nepřekážet. Budeme tam poslouchat audioknihy, rukopis knihy rozložíme na prvočinitele a znovu seskládáme. O letních prázdninách mám vždy besední pauzu a Lukáš, který pracuje na plný úvazek jako redaktor a má doma dva předškoláky, nebude, jak tvrdí, „muset soustředěnou práci odsouvat až na konec dne, kdy děti vyčerpáním usnou a jeden si chce spíš konečně popovídat s manželkou“. Jinak řečeno, nebudeme muset neustále čekat, až ten druhý bude mít chvíli čas, odhodlání a sílu.

Stipendium nám přiznali a já pro jistotu balím scrabble. Vždyť se s Lukášem skoro neznáme! Co tu budeme tři týdny dělat? Hra s písmeny mi připadá jako únosné společenské řešení. Jenže ten domeček v klášterní zahradě už je prosycen slovy těch, kdo tu pobývali před námi. Mluvíme od první chvíle, co jsme sem vešli. Vyprávíme si o psaní, o čtenářích, o pochybnostech nad právě napsanou stránkou. A taky o naší společné slabosti pro audioknihy, která se pro spisovatele prý moc nehodí — ale my se s každým dnem přesvědčujeme o tom, že to tak není. Nakonec se Lukáš na téma audioknih zvesela zapovídal i s pánem, který nám přišel vyměnit vadný alarm vedle vchodových dveří.

smolíková vavřečka
Klára Smolíková a Lukáš Vavřečka, foto: Lukáš Vavrečka

Píšeme. Většinou na střídačku. Ten druhý pracuje zase na jiných textech anebo si prostě nechává věci projít hlavou. „Ani nevím, kdy naposledy jsem měl čas a prostor psaní takhle promýšlet,“ svěřuje se mi Lukáš po odpolední procházce městem a klášterní zahradou. 

Z broumovského zahradního domku kontaktujeme nakladatele a navzdory letním dovoleným je debata rychlá a přínosná. Domluvíme si ke knize sérii doprovodných článků, poskytneme nějaké rozhovory pro literární portály a vymýšlíme, kde všude knihu představit. Snadno zjišťujeme, kdo má jaké ambice, jaké možnosti, plány a jak to s životem knihy skloubit. V domku pro dva se mezi spoluautory věci řeší okamžitě, stačí zaklepat na protější dveře. Někdy i jenom mávnout nebo to probrat při vaření. 

O všednodenní zážitky se dělíme na sociálních sítích a ti, co tu byli před námi, se zpřítomňují a vše komentují: Co ovečky? Vyfoťte nám je, ať víme, jak se mají. A už jste aktivovali detektor kouře v kuchyni? Rekord jsou dvě hasičská auta, ale my vám fandíme. Určitě dáte víc.  

Psa už nemám a v domě se zahradou v Horních Počernicích už taky nebydlím. Jenže takovou zahradu, jakou mají broumovští rezidenti, jsem stejně neměla. A navíc vám ji tu i posekají.

Nakonec jsme tu nebyli jen dva, v nějakém smyslu tu zůstali i ti, kdo v domečku psali před námi. Vlastně nevadí, že v broumovském klášteře straší. 

Scrabble jsme nehráli ani jednou.

Tak snad příště.


Klára Smolíková (nar. 1974) píše převážně knihy pro děti a angažuje se v neformálním vzdělávání v knihovnách a muzeích. Vystudovala estetiku a teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se mediální výchovou, čtenářskou a komiksovou gramotností, publikuje metodické materiály. Napsala řadu knih, které popularizují historická témata, například S Komenským do komiksu (2021), Cha cha chá, zasmál se Mordechaj (2021, spoluautor Tobiáš Smolík), Pozor, v knihovně je kocour! (2019) nebo Spolkla mě knihovna (2017). Audioknihy recenzuje pro Naposlech, je členkou poroty v ceně Audiokniha roku.


Lukáš Vavrečka (nar. 1987) je prozaik, audioknižní kritik a člen Asociace spisovatelů. Pochází z Vysočiny, už patnáct let ale žije s rodinou v Pardubicích. Vystudoval kulturní dějiny se zaměřením na dějiny literární kultury a dodnes přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Mezi lety 2005—2021 vydal celkem devět samostatných knih, například Idealistický román (2009), Alibi na příští noc (2014), Ztracená generace (2017) nebo Tesla Noir (2021). V elektronických médiích působí coby popularizátor audioknižní kultury, v roce 2018 založil skupinu Posloucháme knihy a již několik let je členem poroty v ceně Audiokniha roku.


Text vznikl během autorčiny a autorovy tvůrčí rezidence v Broumově, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).