Co si představit pod pojmem environmentální umění?

Jako environmentální či ekologické umění je obecně označována tvorba, která se zabývá problematikou životního prostředí, tedy tématy, jako je jeho znečišťování, vyčerpatelnost zdrojů, globální oteplování a tak dále. Nicméně neexistuje jedna přesná, široce přijímaná definice tohoto umění, naopak nalezneme celou řadu výměrů, které se nemusí plně překrývat, či si přímo protiřečí. Sám tyto pojmy v knize nepoužívám právě pro jejich plovoucí charakter či proto, že v probírané době v českém prostředí nehrály důležitější úlohu. Na vybraných příkladech sleduji, jak čeští umělci ve své tvorbě reflektovali environmentální problematiku mezi 60. lety minulého století a přelomem tisíciletí.

Pojí se s environmentálním uměním nějaká konkrétní umělecká forma?

Jak jsem naznačil, tento umělecký prostor je vymezován především obsahově, formálně je otevřený. Můžeme se setkat s tematizacemi v tradičních médiích, jako je malba či krajinářská fotografie. Nicméně umělci těchto zájmů často upírali svou pozornost k nejaktuálnějším uměleckým výdobytkům své doby. Díla, která sleduji a zmiňuji v knize, jsou přiřaditelná k land artu, akčnímu a konceptuálnímu umění, public artu, pracují s digitálními prostředky, přesahují k vědě, edukaci, aktivismu, důležité jsou různé formy spolupráce. Obecně jsou tato díla často silně spjata s trendem sociální a politické aktivace umění, který můžeme sledovat od 60. let, ale také s obratem k bezprostřední zkušenosti, tělu, krajině a přírodě.

Kdy se v Československu poprvé objevilo něco jako ekologicky uvědomělé umění?

Budu hovořit spíš o tom, kdy umělci začali reflektovat environmentální problematiku. Široký zájem o ni, který trvá dodnes a zrodil environmentální hnutí, politiku a tak dále, má své počátky v 60. letech minulého století. Ve stejné době můžeme sledovat i první otisky v myšlení českých umělců. Někteří si povšimli devastace krajiny v severozápadních Čechách. Jiní, jako Karel Malich nebo Václav Cigler, zase chovali utopickou víru v akceleraci pokroku a vědecko-technické řešení budoucnosti, zároveň však i hlubší romantizující vztah ke krajině a přírodě. Postupně si začali uvědomovat, že je něco špatně a bude potřeba dělat něco jinak. V knize se věnuji především Ciglerovi, který rozvíjel vizi generální reorganizace civilizace, uvažoval například o jejím částečném přesunu do vesmíru, zároveň však také o renaturalizaci devastovaných krajin, o jejich ochraně. Jeho dílo je pro mě zosobněním doby, kdy na jednu stranu vrcholilo technokratické nadšení moderny, na druhou stranu se začaly vkrádat pochyby.

Chmurná inspirace: Mostecká uhelná pánev, foto: Wikimedia Commons

Probíhala nějaká intelektuální výměna mezi českými umělci a ekology?

Příliš ne. V tomto byli dále na Slovensku, kde se zástupci těchto profesí v 70. a 80. letech setkávali, a problematika se výrazněji propisovala do tvorby autorů, jako je Rudolf Sikora, Dezider Tóth, Juraj Meliš a další. V českém prostředí dominoval názor, že umění a politika nejdou dohromady. Umělci proto většinou usilovali spíše o jakési romantické setkání či splynutí s přírodou — přibližuji v díle Miloše Šejna, Milana Knížáka či Vladimíra Havlíka — a neakcentovali problematiku životního prostředí přímo. Z těch, co tak učinili, bych zmínil Jana Steklíka, Miloslava Sonnyho Halase a Milana Maura.

Jak k takovému umění přistupoval normalizační režim? Ekologické dopady průmyslu nebyly zrovna na pořadu dne…

I během normalizace setrvale rostl veřejný zájem o tuto problematiku, koneckonců devastace severozápadních Čech a dalších oblastí s přímými následky pro zdraví obyvatel byla nepřehlédnutelná. V roce 1989 se pak tato problematika stala i důležitým politikem. Režim ovšem tyto snahy limitoval a dával jim své rámce. A stejně tak sledoval i umění, progresivní umělecké formy, o kterých jsme mluvili výše, vnímal velmi nevraživě. Vzájemnou vzdálenost může ilustrovat historka Milana Maura. Měl dodat na svazovou výstavu něco na téma Plzeň a její průmysl. Přinesl bílé desky potřísněné exhalacemi, jakési indikátory znečištění. Samozřejmě ho s tím vyhodili hned ve dveřích. Konformnější kolegové Maurovi radili, aby namaloval komíny a sloupce dýmu stoupající malebně k nebi. Někteří umělci byli vystaveni i vážnějším atakům režimních dohlížitelů, spíš však z obecněji uměleckých a jiných důvodů, než proto, že by tematizovali environmentální záležitosti. Takových tematizací ostatně nebylo mnoho a měly charakter privátních či poloprivátních aktivit.

Jak se v ohledu na environmentalismus vyvíjelo od sedmdesátých let umění ve světě? Ovlivnil tento vývoj nějak dění v Československu?

Počátky reflexí problematiky životního prostředí v českém umění jsou současné s těmi na Západě. Tamější umělci ovšem měli jiné tvůrčí a prezentační možnosti, vycházeli často z jiných zkušeností a myšlenkových paradigmat. Proto se tam záhy objevují výrazně angažovaná díla, postupně formují aktivistické umělecké strategie. Někteří umělci například rekultivovali devastované pozemky, manželé Harrisonovi se rozhodli věnovat své úsilí plně problematice životního prostředí. Tato známá umělecká dvojice přijela v roce 1991 i do Prahy. Chtěla zde ve spolupráci se studenty ateliéru Miloše Šejna na AVU rozvinout velkorysý projekt, který se měl stát katalyzátorem širšího úsilí o nápravu stavu životního prostředí v celém povodí Vltavy a Labe. O několik let později se o něco podobného snažil německý tvůrce Thomas Büsch v kooperaci s místním aktivistou Jaroslavem Kabilkou v Litovelském Pomoraví. V té době zde tyto projekty působily značně výjimečně, v českém prostředí po většinu 90. let přetrvávalo přesvědčení, že umění se vznáší nad společenskými i environmentálními poměry „jak duch nad vodami“, když použiji dobový kritický příměr. Tento náhled se začal měnit až v posledních letech dekády, pokusil jsem se to ilustrovat na projektech Lukáše Gavlovského a Federica Díaze. České „zelené“ umění se vyvíjelo částečně v souladu s děním za západní hranicí, zároveň i svébytněji vedle něj. Obecně je pak součástí širokého společenského pohybu charakterizovaného důrazem na zodpovědnost k životnímu prostředí, která nepřestala být aktuální ani dnes, právě naopak.