Euro: společná měna jako hrozba pro budoucnost Evropy

Evropa bombarduje svět depresivními zprávami. Řecko je v hluboké hospodářské krizi, kdy polovina mladých lidí nemá zaměstnání. Ve Francii výrazně posiluje krajní pravice. V Katalánsku, regionu obklopujícím Barcelonu, podporuje většina politiků regionálního parlamentu nezávislost na Španělsku. V roce 2016, kdy vyšla anglická verze této knihy, prožívala velká část Evropy ztracenou dekádu a HDP na obyvatele měla nižší než před globální finanční krizí.

Dokonce i úspěchy Evropy signalizují spíš nezdar: míra nezaměstnanosti ve Španělsku se od roku 2013 do počátku 2016 snížila z 26 procent na 20 procent. Téměř každý druhý mladý člověk je však pořád bez práce a nezaměstnanost by byla ještě vyšší, kdyby odtamtud mnoho nejschopnějších mladých lidí neodešlo, aby si našli práci jinde.

Co se tedy děje? Ekonomická věda je přece o dost dál, neměli bychom tudíž rozumět chodu ekonomiky lépe? Vždyť nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Lucas v roce 2003, tehdy prezident Americké ekonomické asociace, ve svém projevu prohlásil, že „jsme vyřešili ústřední problém prevence velkých hospodářských krizí“. Navíc máme dokonalejší trhy, neměli bychom si tedy s ekonomikou poradit lépe? Znakem dobře fungující ekonomiky je svižný růst, z něhož těží většina obyvatel, a nezaměstnanost se tak drží nízko. V Evropě je to nyní opačně.

Na tuto hádanku existuje jednoduchá odpověď: v roce 1992 padlo osudné rozhodnutí přijmout jednotnou měnu, aniž by současně vznikly instituce, které by jí umožnily bez problémů fungovat. Dobrá měnová struktura ještě nezaručuje blahobyt, ale chybná struktura může způsobit recese a hospodářské krize. K měnovým strukturám, které s recesemi a hospodářskými krizemi souvisejí, patří zavěšená měna, kdy je hodnota měny jedné země pevně daná vůči jiné měně či komoditě.

Americká hospodářská krize na konci 19. století souvisela se zlatým standardem, kdy všechny země hodnotu své měny zavěsily na zlato, a tím implicitně na všechny ostatní měny. Jelikož nedocházelo k velkým nálezům zlata, vedl jeho nedostatek k poklesu cen běžného zboží ve zlatě — dnes to nazýváme deflací. Peníze se v podstatě zhodnocovaly. Chudli kvůli tomu američtí zemědělci, protože pro ně bylo obtížnější splácet dluhy. Podle demokratického kandidáta Williama Jenningse Bryana proto hlavní otázkou voleb v roce 1896 bylo, zda Amerika „ukřižuje lidstvo na zlatém kříži“.

Stejně tak je zlatý standard považován za příčinu, která zhoršila a prodloužila Velkou hospodářskou krizi. Ekonomiky států, které opustily zlatý standard dříve, se zotavily rychleji.

I přes tuto zkušenost se Evropa rozhodla, že se spojí jednotnou měnou. Vytvořila tak podobně nepružný systém, jako když vládl zlatý standard. Zlatý standard nebyl úspěšný, a kromě několika lidí, kteří se označují jako „zlatohlávci“, ho už nikdo nechce obnovit.

Evropa nemusí být ukřižována na kříži eura, nýbrž může fungovat. Klíčové reformy je přitom zapotřebí provést v samotné struktuře měnové unie, nikoli v ekonomikách jednotlivých zemí. Otázkou zůstává, jestli pro přijetí takových reforem existuje dostatek politické soudržnosti a solidarity. V případě, že k reformám nedojde, je mnohem přijatelnější variantou přátelský rozchod než současný přístup, kdy se problémy hasí na poslední chvíli. Ukážeme, jak rozdělení provést nejvhodněji.

V roce 2015 byla osmadvacetičlenná Evropská unie druhou největší ekonomikou světa: měla zhruba 507,4 milionu občanů a HDP ve výši 16,2 bilionu dolarů, o trochu méně než Spojené státy. V rámci Evropské unie má společnou měnu, tj. euro, devatenáct zemí. „Experiment“ sdílení společné měny je poměrně nový. Eura jsou v oběhu od roku 2002, třebaže se Evropa k této myšlence v Maastrichtské smlouvě zavázala už o deset let dřív. V roce 1999 pak země eurozóny vůči sobě zavěsily hodnotu kurzu. V roce 2008 celý region společně se zbytkem světa sklouzl do recese. Dnes se Spojené státy jakž takž zotavily — jejich růst je anemický a pomalý, ale je to růst —, zatímco Evropa, a především eurozóna, stále stagnuje.

Tento neúspěch nemá dopad jen na země, které jsme si zvykli nazývat eurozónou, ale na celý svět. V nejtíživější situaci jsou samozřejmě obyvatelé států zasažených krizí, z nichž je mnoho pořád v hospodářské krizi. V globalizovaném světě však postihuje vše, co je příčinou stagnace v tak významné části globální ekonomiky, každého z nás.

Jak jasně ukázal příklad Demokracie v Americe Alexise de Tocquevilla, někdy se může povést podat přesnější a věcnější kulturní a politickou analýzu spíše cizinci než přímým účastníkům probíhajících událostí. Platí to do určité míry i v ekonomii. Do Evropy cestuji od roku 1959 — v posledních desetiletích několikrát ročně — a šest let jsem tam učil a studoval. Blízce spolupracuji s řadou evropských vlád (většinou středo-levicovými, i když nezřídka i se středo-pravicovými). Když se v roce 2008 schylovalo ke globální finanční krizi a i později, kdy se transformovala v krizi eurozóny, jsem blízce spolupracoval s několika zeměmi, které krize zasáhla (byl jsem členem poradního sboru bývalého španělského premiéra Josého Luise Rodrígueze Zapatera a svého dlouholetého přítele, bývalého premiéra Řecka Jorgose Papandrea). Informace z krizových zemí i poradních sborů eurozóny, které v reakci na krizi vytvářely hospodářskou politiku, jsem tak měl z první ruky.

Pro ekonoma je euro fascinující experiment. Ekonomové neprovádějí pokusy v laboratořích. Myšlenky musíme testovat na experimentech, které přijdou přirozeně, nebo je připraví politika. Euro nás mnohému naučilo. Vzniklo kombinací nesprávné ekonomické teorie a ideologie. Jako nefunkční systém, který nemohl dlouho vydržet — v době Velké hospodářské recese už jeho chyby viděli všichni. Myslím, že základní nedostatky byly zjevné od začátku všem, kdo euru věnovali bližší pozornost. Nedostatky se pak podílely na nárůstu nerovnováh, jež hrály v probíhající krizi hlavní roli. Zabere nám roky, než je překonáme.

Experiment jsem sledoval se zvláštním zaujetím, jelikož jsem o hospodářské integraci uvažoval i psal dlouho, zejména od té doby, kdy jsem v 90. letech 20. století ve vládě prezidenta Billa Clintona působil v Radě ekonomických poradců. Zabývali jsme se otevřením obchodních hranic mezi Spojenými státy, Kanadou a Mexikem na základě dohody NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu). Pracovali jsme rovněž na vybudování Světové obchodní organizace, která vznikla v roce 1995 a znamenala počátek mezinárodního právního systému obchodních vztahů. Dohoda NAFTA nebyla tak ambiciózní jako Evropská unie, jež mezi jednotlivými státy zavedla volný pohyb pracovní síly. Měla rovněž mnohem menší ambice než eurozóna, protože tři zmíněné země nemají společnou měnu. Nicméně i tato omezená integrace přinášela spoustu problémů. Především se záhy ukázalo, že už samotné označení „dohoda o volném obchodu“ zavánělo klamavou reklamou: ve skutečnosti to byla dohoda o řízeném obchodu, ušitém na míru hlavně americkým firmám. Tehdy jsem začal citlivěji vnímat důsledky disproporce ekonomické a politické integrace a důsledky mezinárodních dohod, které v podmínkách demokratického procesu, jež mají k dokonalosti daleko, uzavírají politici — jakkoli bohulibé mohou mít úmysly.

Po odchodu z Clintonovy administrativy jsem nastoupil jako hlavní ekonom do Světové banky. Začal jsem řešit novou sadu problémů hospodářské integrace, která nebyla synchronizována s integrací politickou. Pozoroval jsem naši sesterskou organizaci, Mezinárodní měnový fond (MMF), jak se snaží (spolu s jeho sponzory) vnutit zemím v problémech takovou hospodářskou politiku, již sám považoval za vhodnou. Často — a někdy osudově — se však mýlil a hospodářská politika Mezinárodního měnového fondu pak vytvářela recese a hospodářské krize. Všechno to jsem se usilovně snažil pochopit, včetně motivací MMF.

V této knize poukazuji na to, jak se programy, které Mezinárodní měnový fond (někdy za podpory Světové banky) zaváděl v rozvojových zemích a rozvíjejících se trzích, nápadně podobaly programům v Řecku a dalších postižených zemích, poté co vypukla Velká hospodářská recese. Rovněž se zaobírám výraznou podobností důvodů fiaska těchto programů a jejich všeobecnou neoblibou u veřejnosti ve státech, které je zavedly.

Dnes se to na světě jen hemží iniciativami, které volají po zkrocení globalizace protežující hrstku vyvolených. Obchodní dohody od Atlantiku po Pacifik, nazývané TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství) a TPP (Dohoda o transpacifickém partnerství), politici zase dojednávají za zavřenými dveřmi a výrazně do nich zasahují firemní zájmy. V dohodách převažuje snaha o hospodářskou integraci, která však předstihuje integraci politickou. K vůbec nejkontroverznějším prvkům patří to, že firmy budou moci hrozit zemím žalobou pokaždé, když nějaká nová regulace nepříznivě ovlivní jejich zisk — věc, již by žádná vláda na vlastním území nikdy nepřipustila. Právo regulovat — a regulaci měnit v návaznosti na proměnlivé okolnosti — je základem fungující vlády.

Projekt eurozóny se nicméně od uvedených příkladů zásadně lišil: byl to seriózní záměr na cestě k těsnější politické integraci. Nové obchodní dohody nevznikají se záměrem, aby parlamenty mohly prosazovat jednotnější regulatorní standardy ve prospěch všech obyvatel obchodní oblasti. Korporátní agenda má za úkol regulaci prostě zastavit, nebo ještě lépe — omezit ji.

Koncepce „projektu jednotné měny“ však byla natolik ovlivněna ideologií a různými zájmy, že nenaplnila nejen ekonomickou ambici, tj. přinést prosperitu, ale ani ambici sblížit jednotlivé země politicky.

I když se tedy tato kniha soustředí na zásadní otázku eura, její dosah je širší: chce ukázat, jak se i bohulibé úsilí o hospodářskou integraci může zvrtnout, když je založeno na pochybných ekonomických doktrínách, které se více než na důkazy a ekonomickou vědu spoléhají na ideologii a zájmy.

V jistém smyslu je tak příběh eurozóny moralitou. Ilustruje, jak političtí lídři, kteří ztratili kontakt se svými voliči, mohou navrhnout systém, který občanům neslouží dobře. Ukazuje, jak zájmy finančních skupin převážily hospodářskou integraci a jak šílenství ideologie a zájmových skupin může vyústit v ekonomickou strukturu, z níž má užitek jen hrstka a která většinu obyvatelstva ohrožuje.

Je to rovněž příběh plný otřepaných klišé, vypouštěných z úst politiků bez ekonomického vzdělání, kteří vytvářejí svou vlastní realitu, příběh postojů zastávaných kvůli krátkodobému politickému zisku, jež však mají dalekosáhlé důsledky. Pro některé samolibé voliče může být atraktivní důraz na to, aby eurozóna nebyla koncipovaná tak, že silné země pomáhají zemím, jež se dostanou dočasně do problémů. Bez minimální míry sdílení rizika však nemůže fungovat žádná měnová unie.

Joseph E. Stiglitz, foto: Wikimedia Commons

Pro většinu Evropanů je evropský projekt a další integrace států na kontinentu nejdůležitější politickou událostí posledních šedesáti let. Za téměř kacířství je považována každá myšlenka na neúspěch, ale i výroky, že k neúspěchu může dojít, nebo dokonce i to, že nemusí skončit úspěchem jedna část projektu — měnový systém. Realita nicméně někdy přináší bolestné zprávy: systém eura je nefunkční a v případě, že nedojde k rychlé nápravě, budou náklady enormní. Systém ve své dnešní podobě není, navzdory nedávným reformám, dlouhodobě udržitelný bez toho, aby mnoho občanů neslo vysoké náklady. A náklady nejsou zdaleka jen ekonomické: výše jsem zmiňoval znepokojivé politické a společenské změny, nástup extremismu a pravicového populismu. I když neúspěch eura není jediným důvodem těchto trendů, myslím, že vysoké hospodářské ztráty, které musí snášet tolik evropských občanů, patří mezi významnější příčiny, nejsou-li vůbec těmi nejvýznamnějšími.

Náklady jsou přitom zvláště vysoké pro mladé Evropany, jejichž budoucnost je ohrožena a jejichž aspirace deptány. I když si nemusí plně uvědomovat rozsah problémů, nemusí plně rozumět ekonomii, která k nim vedla, chápou, že jim lhali ti, kdo se je snažili přesvědčit, aby podpořili zavedení eura a vstup do eurozóny, ti, kdo jim slibovali, že zavedení eura přinese dosud nevídanou prosperitu, a že pokud se budou státy držet základních pouček, podle nichž musí být schodky i zadlužení v poměru k HDP nízké, budou chudší země eurozóny dohánět bohatší. Nyní — někdy od stejných politiků či od politiků ze stejných stran — slyší: „Důvěřujte nám. Máme recept, soubor hospodářských nástrojů, díky nimž — ačkoli krátkodobě mohou být bolestné — se nám všem dlouhodobě povede lépe.“

I přes katastrofální dopady mé analýzy toho, co nastane, když se eurozóna nereformuje — a ještě horší dopady, když se eurozóna reformuje tak, jak chce řada lidí v Německu a dalších zemích —, má tato kniha pozitivní vyznění. Je to naděje, která má význam především pro mladé Evropany a všechny, kdo věří v evropský projekt, v myšlenku, že politicky integrovanější Evropa se rovná bohatší Evropa. Postupovat vpřed lze i jinudy a nemusí to být cesta, již nyní prosazují evropští lídři. Ve skutečnosti existuje více cest vpřed, každá vyžaduje odlišnou míru evropské solidarity.

Evropa udělala jednoduchou a pochopitelnou chybu: byla přesvědčená, že nejlepší způsob, jak integrovat kontinent, spočívá v měnové unii a společné měně. Euro a eurozóna — jak její struktura, tak hospodářská politika — musí projít zásadními reformami, pokud chceme evropský projekt zachránit. A můžeme toho dosáhnout.

Euro je umělá konstrukce. Neutvářely ho neúprosné přírodní zákony. Měnové podmínky v Evropě můžeme překonfigurovat. V případě nutnosti se můžeme eura dokonce vzdát. V Evropě, stejně jako jinde, můžeme přenastavit náš kompas, přepsat pravidla fungování naší ekonomiky a našeho politického zřízení, abychom dospěli k ekonomice založené na větší a lépe sdílené prosperitě, posílené demokracii a těsnější sociální soudržnosti.

Napsal jsem knihu v přesvědčení, že poskytne určitý návod, jak to Evropa může udělat — a rovněž že může být impulzem, aby Evropa tuto ambiciózní agendu prosadila rychle. Evropa musí obnovit vizi šlechetných cílů, na nichž vznikala Evropská unie. Evropský projekt je příliš důležitý, než aby ho zničilo euro.

Překlad Jiří Zatloukal

Vydává nakladatelství Universum.