Existenciálně a postmoderně
Nezastavitelný den nám může jako voda nebo jemný písek protékat mezi prsty, ať děláme, co děláme, ať chytáme, jak chytáme, nic neudržíme. Nezastavitelný den se na nás může valit jako balvan, den zúčtování za vše, co jsme udělali a hlavně neudělali. Který z těchto příběhů se vypráví v novém, sedm set padesát dva stran tlustém, monstrózním, groteskním románu Nezastavitelný den Jana Štolby? Oba dva a navíc n dalších.
Hlavní hrdina románu nemá jméno, jen iniciálu N. Je to N jako Nositel Nezastavitelného dne, jako Někdo či Nikdo, jako postava na n-tou, nekonečná množina možných, ale nenaplněných potenciálů. N. byl (ještě za bývalého režimu) mimem iluzivního černého divadla, s kamarádem Pavlem byli sehraný pár, šéfoval jim Rudolf, který věděl nejlíp, jak se prosadit, jak proplout. Jak zařídit hostování v Západním Berlíně. N. odmítl jet, Pavel vyjel, zůstal tam a zabil se. Tato tragická událost se táhne celým románem, posouvá a graduje děj, přesto zůstává stále stejně temná. Poté N. odešel na Západ a krátce a provizorně žil ve Spojených státech amerických. Pak se vrátil do Prahy a provizorně žije dál. Vše své má v několika krabicích. V bytě, kde bydlí a přitom nebydlí. Přijme zakázku na televizní scénář, který nepíše. Od Rudolfa si nechává dohazovat kšefty v jakoby umění na večírcích zazobanců. Štěky v reklamách. Záskok za číšníka v hospodě. A dokonce místo „asistenta asistenta režiséra“ Polanského při natáčení Olivera Twista. Trapas za trapasem. Bez konce, bez perspektivy.
N.-ův život v podstatě pendluje mezi dvěma póly. Stále někomu pomáhá (dobrovolně i nedobrovolně) a stále utíká: před iracionálními násilníky, před rodiči, před svou minulostí, před neodbytnými „přáteli a přítelkyněmi“ a jejich „dobrou vůlí“ i před vlastní minulostí a dotěrnými výčitkami. Především jsou to útěky do přírody, na kopce, cestami necestami, kde se dá jedině svobodně dýchat, než se vrátí zpět. A pak ještě noční divoký sex a divoké výjezdy na motorce se Simulakrou.
Simulakra je druhou nejdůležitější postavou románu. Je nejen N.-ovou milenkou a důvěrnicí, ale i ženským odrazem jeho věčného provizoria. Na první pohled krásná, silná, vášnivá žena, na druhou stranu pasivní nástroj v rukou bývalého manžela a jeho pochybných kumpánů, kteří ji komerčně využívají. S N.-em si jsou navzájem útočištěm, ale nejsou schopni si pomoci. Snad až na konci v sobě najdou sílu ke vzpouře, avšak otázka úspěchu jejich revolty zůstává nezodpovězená. Jméno (či spíš přezdívka) Simulakra je pro tuto ženskou postavu více než výmluvné. Nejen N., ale ani další lidé ji nevnímají jako bytost reálnou, nýbrž hyperreálnou, její mediální podoba (modelka z billboardu, domnělá herečka z pornofilmu) překrývá její vlastní bytí, ba dokonce se stává jeho nedílnou součástí. Dívka, která byla před Simulakrou (nápodobou reality), se přesunula do krajiny vzpomínek, či dokonce snění.
Ostatní postavy v románu jsou pouhé figury, snad až karikatury, ve svém brutálním pídění za úspěchem směšné, ale ještě víc děsivé. Šílené loutky, které se utrhly loutkářům. N. a Simulakra stojí na samém kraji tohoto panoptika, jednou nohou už v něm, ale druhou pořád ještě na útěku. Kdo se však tomuto prostředí zcela vymyká, je dvojice těžkopádných, možná lehce retardovaných dětí: Eliška a Jíra. Jejich odlišnost (Eliška odevzdaně uzavřená do sebe, Jíra divoce hyperaktivní) jim hrozí izolací od světa, což vede N.-a k nejvýznamnější pomocné aktivitě, jakou v románu má: bere děti na procházky, do luxusní posilovny, na natáčení Polanského filmu, aby je vytáhl ze skořápky samoty. A zejména Jíra, zbaven zábran, svým uvolněným divošstvím vnáší do světa anarchistickou autenticitu, až tím okouzlí (a osvobodí) nejen N.-a, ale i slavného režiséra Polanského, který chce mladého divocha mít ve svém filmu za každou cenu, i kdyby pro něho měl napsat zvláštní roli. Jistěže marně, Jíra se neosvobodil z jedné skořápky, aby se dal zavřít do jiné.
Román Nezastavitelný den není snadným čtením. Střídají se tu vypravěči, vyprávění v třetí, první i druhé osobě, prolínají se časové plány, objevují se dlouhé vnitřní monology. Plynulost textu je znepokojivě a mnohdy až rušivě prokládána slogany, bizarními novinovými titulky či trapně nehumornými, leč vtíravými vtípky. Délka a složitost románu je až na samé hranici snesitelnosti. Jan Štolba je v první řadě básník a epickou uzdu svému románu přitahuje velice nerad. Svůj román má raději pádící, s vlající hřívou. A to asi nejednoho čtenáře vyhodí ze sedla. Ne všichni snesou tak adrenalinové čtení.
Jan Štolba: Nezastavitelný den, Cherm, Praha 2019