Lapači prachu jsou váš prozaický debut. Četla jste recenze a kritiky?

Ano, četla, zpětná vazba je pro mě důležitá, kritika mě zajímá, včetně čtenářské, proto se čas od času podívám na servery jako goodreads.com nebo cbdb.cz, jestli přibyly nějaké názory a reflexe.

Petr A. Bílek v recenzi Lapačů prachu zařazuje jejich hrdinku Annu po bok nekonvenčních, temných ženských postav z knih Petry Hůlové nebo Anny Bolavé. Může být postava Anny výsledkem nějaké společenské atmosféry?

Já jsem částečně výsledkem nějaké společenské atmosféry, takže to tak pravděpodobně bude i s Annou, ovšem ne vědomě. Respektive nešlo mi o to zachytit atmosféru společnosti, ale do určité míry hraje podstatnou roli to, jak ji reflektuje postava. Myslím, že v Lapačích jde především o individuum a jeho vztah k sobě samému, jeho schopnost navazovat vztahy s ostatními, jeho schopnost vypořádat se s tím, kdo je — co ho determinuje, o jeho schopnost reflexe a sebereflexe. A nic není zcela bez kontextu, kulturního ani dobového.

Lapači prachu prý vznikly na základě vize dívky zpité a mlčky hledící na sbírku cetek. Vzpomenete si, kde a kdy se ten obraz vzal?

Vzal se zcela určitě v mém prvním studentském bytě v Olomouci, pravděpodobně v obýváku na gauči. Je to už poměrně dávno, bylo mi asi jednadvacet, takže sedm osm let nazpátek. Následně se důvod, proč je ta dívka zpitá a mlčky hledí na cetky, asi tři roky měnil, než vznikla taková Anna, o které jsem chtěla začít psát.

Lucie Faulerová, foto: Ondřej Lipár, Měsíc autorského čtení

V jiné recenzi jsem četl, že Lapači prachu jsou kniha odpovídající době — bojí se jasných konců. Bojíte se jasných konců?

Je relativní, zda v Lapačích chybí jasný konec, stejně jako je v knize relativizováno mnoho jiných věcí. Pro některé čtenáře je v Lapačích navíc konec jasný, vědí, „jak to dopadlo“ — protože si jednu konkrétní verzi z těch mnou nabídnutých možností vybrali. Stejně tak můžou považovat za platné všechny. Anebo je ještě možné, že závěr sám o sobě není to podstatné.

Některých jasných konců se bojím, jiné vítám. Ale v obou případech — jsem-li aktivním „zakončovatelem“ já — si potřebuju být jistá, jaký konec se přirozeně nabízí. V Lapačích mi vyplynul jako jediný logický přesně ten, který jsem zvolila, a s čistým svědomím můžu říct, že jsem se ho vůbec nebála.

Román i disertaci jste postavila na nespolehlivém vyprávění. Kdy vás nespolehlivost v knížce (nebo filmu) okouzlila — a kdy naopak naštvala?

Nejdřív bychom museli jasně formulovat, co ta nespolehlivost tedy vlastně je a co už není. Ona se tak dá totiž nazvat lecjaká vyprávěcí strategie, ale označení samo o sobě o daném narativu vůbec nic neříká. Je totiž rozdíl v tom, jak se znaky potenciální nespolehlivosti projevují, zda je vypravěč nespolehlivý záměrně či nevědomě, zda explicitně klame nebo jen zkresluje, zamlčuje, případně je pouze sám pomýlen, je rozdíl v tom, pokud primárně oklamává čtenáře nebo sám sebe. Taková strategie může vyplývat z mnoha důvodů, plnit ve vyprávění různé funkce a docílit mnoha efektů. Takže ve výsledku nemám jasno v tom, co má smysl nazývat nespolehlivým vyprávěním a co nikoli, a zda už tento pojem vlastně není poněkud rozplizlý a zbytečný. Trochu to tedy ale nyní zjednoduším, abych mohla jmenovat pár příkladů. Namátkou z opravdu dlouhé řady knih mě okouzlilo Utažení šroubu Henryho Jamese (z roku 1898!) a Soumrak dne od Kazua Ishigura. Z filmů třeba Scorseseho Shutter Island. Že by mě něco přímo naštvalo, si asi nevybavuji, maximálně jsem protočila oči, pokud to bylo příliš předvídatelné.