O letních prázdninách jsem býval často sám. Rodiče nás vzali k moři jen jednou, a ještě k tomu do Polska. Holek jsem se bál, místo toho jsem si vyměnil tisíce e-mailů s jedním starším filozofem, který mě zasvěcoval nejenom do dějin starého Řecka. Který mi nepříjemně zrcadlil mé maloměšťáctví. A který mi kladl na srdce, že to nejcennější se často skrývá tam, kde to nečekáme.
Vždy jsem se uměl kamarádit se šprty, ale mé srdce bilo se záškoláky. A sám jsem patřil k mase dvojkařů, která se jenom tak vezla a lezla mi krkem. Nedokázal jsem si představit, že by se ty hustě popsané tabule a monology učitelů mohly nějak týkat mého života. A pokud už se za katedrou zjevil někdo okouzlující, působil spíš jako výjimka, porucha ve stávajícím řádu.
Narodil jsem se na Štědrý den. Při vyplňování rodného čísla mi vždycky nějaká úřednice připomene „i vy Ježíšku“, a než se přejde k trvalému bydlišti, třpytí se jí oči. Nemám to rád. Ježíškem byl u nás doma někdo jiný — můj bráška Marián. Fejeton Ondřeje Macla.
„Před usnutím nám táta hrával pohádky. Vzpomínám, jak jeho chlupatá ruka lehce nadnášela blikačku na kolo s jistotou, že je to hvězda. A když měl za to, že spíme, a hvězda se stávala zas blikačkou, s bratrem jsme přes zeď ještě naslouchali jeho hlasitému kloktání a představovali jsme si, že nebydlíme ve 2+1 na hradeckém předměstí, ale kdesi u vodopádu.“ Fejeton Ondřeje Macla.
