„K věcem samým,“ znělo před sto lety fenomenologické heslo Edmunda Husserla. Snažil se vyhrabat z metafyzického, abstraktního a odtažitého haraburdí z předcházejícího století, vrátit do filozofie zpátky zkušenost a skutečnost, že se člověk při svém pobytu na světě k tomuto světu nevyhnutelně vztahuje — a tím vztahem vlastně je, on i svět. Stejnou dobou se o něco podobného pokouší i Marcel Proust. Společně s kusem madlenky rozmočil i tvrdou strukturu románu a nechal do ní vsáknout lidské těkání a velkolepou rozplizlost vzpomínek.

Mezi Husserlem a Proustem leží asi celý vesmír rozdílů, jeden je zde ale podstatný: Proust nepovažoval své dílo za součást svého života. Spisovatel a člověk jsou dvě různé bytosti. Proust tak vyjímá text ze zakoušené reality a činí z něj stroj na neskutečno. O tom se vedla velká část spisovatelských i akademických disputací ve dvacátém století — pro někoho je autor dokonce mrtev.

Tento zásadní rozpor rozsekl — alespoň ve svém díle a pro své potřeby — Karl Ove Knausgård, píše v eseji „Náš boj“ (Host 3/2017) Jan Němec. Norský spisovatel dobyl svět přes tři a půl tisíce stran dlouhým románem o sobě a ničem jiném než o sobě. V šestidílném Mém boji pitvá své mládí, psaní, manželství, vztah s otcem, neváhá věnovat stovky stran zdánlivým banalitám, jako je příprava na večírek. A čtenáři v mnoha zemích, profesionální i amatérští, navzdory všem předpokladům tomuto monumentálnímu líčení jednoho nudného života podlehli. Co ale napsat poté, co veškerý svůj život rozlíčíte na tisícovky stran, dokud nezbude ani jedna nepopsaná vteřina?

V roce 2015 vydal knihu Om høsten (Podzim), která teď vyšla v anglickém překladu — a samozřejmě budí pozornost. Dalo by se říct, že Knausgård v ní zažil svůj malý fenomenologický obrat. Místo na sebe začal hledět na svět. Je to stejně jako v případě monstrózního autoportrétu pohled v čemsi nepřipravený a nahodilý.

Karl Ove Knausgård, foto: Soppakanuuna

Podzim a další tři díly pokrývající roční období jsou souborem krátkých esejů a jako celek tvoří dopis Knausgårdově ještě nenarozené dceři. „Chci ti ukázat svět, jaký je teď,“ píše. „Zakusíš věci sama a budeš žít svůj život, takže to samozřejmě dělám především pro sebe. Ukážu ti, maličká, svět, kvůli kterému mi stojí za to žít.“

Knausgård prý postupoval tak, že denně napsal jeden text inspirovaný bezprostřední zkušeností. Kapitoly proto jsou o tématech jako jablka, vosy, ústa, plechovky, jezevci, sáčky, blesky nebo bolest, kterých se snaží chápat asociační, zkušenostní metodou. Jak byste definovali ústa? Karl Ove Knausgård se učí znovu divit a je připraven podivovat se úplně všemu. Zpátky k věcem samým! Obnova údivu a zvědavosti na veškerý svět kolem i uvnitř nás je i jedním ze smyslů „roční“ série: možná bude svět lepším místem, když si jej začneme všímat.

Čtenář už proto není voyeur, ale spoluobjevitel. Obrácením pozornosti od vlastního — a tím pádem jedinečného — života ke sdílené skutečnosti přitom Knausgård riskuje, že se jeho knihy opravdu promění ve snůšku banalit. Tak soudí Sam Leith z deníku The Guardian, který v recenzi neváhá označit Podzim za „hromadu blbostí“. Podle Leitha se Knausgård málo soustředí a namísto aforistických esejů píše víceméně prázdné hovadiny. Naopak Leithův kolega Stuart Evers Podzim chválí, oceňuje autorův zvědavý pohled a považuje knihu za codu Mého boje a možná předznamenání věcí příštích.

S možná nejzajímavější poznámkou ale přišel Parul Sehgal v The New York Times. Knausgårdův svět začíná tam, kde končí tělo. A ačkoli se nevyhýbá i smutným a bolestivým motivům, záběr jeho metody každodenního úžasu neopouští intimní, soukromou zónu. Svému nenarozenému děcku tak možná předává věci, které mu osobně dávají smysl a chuť žít, čtenářům nicméně předává instagramovu verzi světa. Zatímco Můj boj prosluje neuhýbavým pohledem na sebe, všechny a všechno kolem, Podzim se pohybuje v bezpečných sférách. Bohužel, lidský čtenář na rozdíl od lidského plodu se světem už zkušenost má — a výzvou není ani tak podiv nad sáčkem poletujícím ve větru, ale nad komplikovanými, hnusnými nebo smutnými skutečnostmi.

Knausgårdova poslední série není jen pokusem o prozaickou fenomenologii; je pokračováním století starého zápasu o spisovatele. V Mém boji splynul autor s člověkem, jinde musí splynout se světem. Možná tady se Knausgård pouští do dalšího velkého literárního dobrodružství: v ohledávání temných hranic mezi tělem, sdělitelnými zkušenostmi a textem.