Možná se vám také dlouho po přečtení vybavují některé pasáže z knih. Mně například jeden dialog, přecitlivělý rozhovor mezi kritikem (či kdovíkým) a spisovatelem nad autorovou knihou, který nezapomenutelně popsala Nathalie Sarraute v románu Mezi životem a smrtí.
Překládání knih finské autorky Katji Kettu je pokaždé dobrodružná výprava. Jednak do prostředí a do období, v nichž se příběhy odehrávají, jednak do samotných příběhů, které se řinou jako vodopád těžko uvěřitelných zvratů a emocí, a jednak do neskutečně bohatého, nápaditého a působivého jazyka.
Z nenápadného návyku se vyvinul nezaměnitelný způsob výběru knih. Začalo to tím, že po odvyprávění večerní pohádky dvouapůlletému synovi (poslední měsíc téměř výhradně O Červené karkulce) jsem se zvedl, zhasl, na odchodnou směrem k postýlce řekl: „Dobrou noc“ a vzal si z knihovny či ze stolu knihu. S knihou v ruce jsem za sebou zavřel dveře.
Francouzský spisovatel Laurent Binet je jedním z „mých“ autorů, tedy z těch, jejichž knížky mě potkávají pravidelně. Do jeho nejnovější knihy — vzhledem k její netypické kompozici se skoro nedá mluvit o románu — jménem Civilizace jsem se pustila loni na jaře v době propuknutí covidové paniky a jsem jí vděčná, že mě odváděla od ponurých starostí do naprosto netušených končin.
