Gstaad

Román Gstaad oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga mapuje zrod a vývoj pokřiveného člověka, jehož nesnadná životní cesta zavádí do stále větší temnoty. Příběh ve zjevně věčném hledání původu zla poukazuje na vzájemnou propletenost vlivů dědičnosti a výchovy.

Existují hříchy nutné a méně nutné. Můj život sestával převážně z toho prvního druhu, ačkoli při katalogizování nezapomenu ani na ty méně nutné. Hříchy spáchané na ozdobu nebo prostě proto, že je člověk věrný tradici: poslední a pak s tím přestanu. Hřích jako procházka podél Neckaru za nedělního dopoledne. Se psem. Když jsem ho míval. A pak šnaps, cigaretu, kousek parmské šunky, sázku, štráfek čokolády, a pak? Hřích, po němž budou všechny ostatní zbytečné. Bílé boty, plédy, pěna do koupele, hory, Wispilenstrasse, pořád dokola Wispilenstrasse, oči mého dítěte, poslední pohlazení. Co chutná lahodněji než poslední hřích?

Žil jsem, abych s tím pak přestal.

To, co můžu ještě ztratit, ztratit chci. Zbytky majetku člověku jen připomínají, oč všechno přišel.

 

Narodil jsem se v Heidelbergu a jmenuji se François Lepeltier. Říká se, že Heidelberg je hezké město. Co platí o ženách, platí i o městech. Ostatní města, kde se člověk nenarodil, kde nežil, kde strávil jen pár dní, po cestě, jsou vždycky hezčí.

Tatínek pocházel z Bretaně. Nikdy jsem ho nepoznal. Zemřel tři týdny před mým narozením. Nebyla to žádná tragická nehoda ani čin zoufalství, nýbrž plíživá choroba. Už také nebyl nejmladší. Říkali lidé. Tím naznačovali, že i smrt je nutný hřích. Pro jedny je ale o něco nutnější než pro jiné.

Do Heidelbergu hnala tatínka láska a tam jej také pohřbila. Počasí se přidalo: mrholení, které přecházelo ve sníh s deštěm. Přesně jednadvacet dní nato jsem přišel na svět.

Své narození považuji za hřích, jenž umožnil všechny ostatní. Musím to říct jinak. Ještě před narozením jsem spáchal svůj první hřích, nutný hřích pochopitelně.

 

Nejprve přijde omyl, pak přemýšlení o něm. Přemýšlení můj omyl nenapravilo, jak se sluší, jen zesílilo reflex.

Pro mě je prohřešek reflexem. Jako když člověk ucukne rukou, když se dotkne horkého hrnce, tak se prohřešuji.

To, čemu se lidově říká „sejít z cesty“, je pro mě jedinou možnou cestou.

Při porodu nastaly komplikace. Ukázalo se, že jsem zdravý jako řípa, i když jsem byl až moc hubený a měl jsem velké ruce. Jinak bylo všechno na svém místě. Lékař nemohl zkonstatovat nic jiného: „Máte zdravé miminko.“ Má drahá máti z toho ale nevyvázla jen tak. Něco jí museli vzít. O týden později jí lékař sdělil: „To je vaše první a také poslední dítě.“

Těma svýma velkýma rukama jsem jí něco roztrhl v břiše.

 

Snažili se mě přesvědčit o opaku. Že je to příroda, predispozice, náhoda, osud. Všechno jen slova pro totéž, pro to nevyhnutelné, s nímž je lepší se smířit, protože bránit se nevyhnutelnému je směšné. Možná heroické v očích romantiků a horkých pubertálních hlav, ale ostatní, kteří vědí, že umírání je stejně praktická záležitost jako žití, budou na takové počínání hledět nanejvýš se soucitem.

Vím jistě, že jsem matčinu dělohu rozerval ze vzteku, z čiré žárlivosti. Nechtěl jsem, aby v ní přebýval někdo jiný. Její dělohu jsem chtěl mít pro sebe a jenom pro sebe.

 

Nejde tu o vinu či nevinu. Jde tu o náhodu versus výpočet.

Náhoda může být omluvou, ale na omluvu mi přijde příliš chabá. Ostatně jak bych se mohl omluvit? Co by to bylo za urážku, co by to bylo za lež kvůli konvencím.

Pokud jsem byl nemocný, pak stonám doteď, a to víc než kdy jindy. Rozpaluje mě horečka. Přesto jsem zcela příčetný, nepotřebuji soucit.

 

Kde začíná soucit, tam končí láska. To, čemu říkáme láska, neboť nám chybí lepší, originálnější názvy. Soucit je postrach vášně, pořádně zvetšelý a ubohý postrach. Mrzký, samolibý chlápek. Nepřítel požitku bez úrovně.

Abyste mi rozuměli, nevyrážím do boje proti všemu tomu soucitu. Až mě budou čtvrtit zaživa, bude snad soucit na místě. Kdo ví. Ale teď? Ne, díky.

Nechci být zredukován na fotografii odsouzence na smrt, na níž budou zastánci tohoto trestu rozpoznávat jen rysy člověka, jenž byl schopen něčeho nepředstavitelného, nos, ústa a rty úchyla. Ztělesněné zlo, které se musí před očima světa potřít a vymýtit.

 

Nepředstavitelné se nazývá nepředstavitelným jenom proto, aby si je člověk udržel od těla, aby o něm nemusel přemýšlet. Zajisté se to nenachází doma na dvorku, protože tam je všechno představitelné.

Je na čase, aby se nepředstavitelné stalo představitelným.

Nechci tu dělat propagandu tomu či onomu, ani sám sobě. Mám-­li dělat propagandu, a někdy se bojím, že tomu nelze uniknout, tak své chorobě, své horečce, která je větší než můj život, větší než moje historie, kterou sbírají pilní znalci a redukují ji na fakta, jež jsou vyvracena jinými fakty. Ano, moje historie je beznadějná, říkají znalci.

Moje horečka, která je možná horečkou ostatních, každopádně horečkou budoucnosti, dětí a vnoučat, potomstva nás všech, nechť jí dělá propagandu tenhle katalog nutných hříchů. Kdyby mi znalci položili ruku na rozpálenou a zpocenou hlavu, ucítili by budoucnost.

Budoucnost má dvě možnosti: ráj a peklo. Mně je to jedno. Prašť jako uhoď. Nejsem žádný umělec slova. Jen ať si nějaký znalec troufne položit mi dlaň na čelo.

 

Není nic hroznějšího než blízkost druhého. A zároveň není nic žádoucnějšího. Smrt nepovažuji za zrušení já, konec já, nebo zůstaneme­-li skromní, za zrušení materiálního, a tak nahraditelného těla. To jsou všechno plky. Smrt je nemožnost udržet blízkost toho druhého. Tu strašlivou, zločinnou blízkost, jíž začíná a končí každý požitek.

Jestliže jsem zhřešil, pak proto, že jsem hledal a nalézal blízkost druhého.

 

Každý touží po bolesti. Jinak bych býval zůstal sám, jinak by se mi bývali vyhýbali, nebo bych byl býval hned vyloučen ze společnosti.

Možná si to netroufají přiznat, koneckonců existují všeobecně akceptované teze a moudrosti, kolegové a rodinní příslušníci, na něž je třeba brát ohled, dogmata, která si nikdo neodvažuje zpochybnit, tabu, jež se, docela náhodou, jak se zdá, proměnila v tolikáté zlaté tele. Jenže největší a nejhlubší bolest je absence veškeré bolesti, definitivní bezbolestnost, absence jakéhokoli dramatu, a tedy jakéhokoli příběhu.

Na smíření s náhodou mi nejvíce vadila ta její podělaná povaha. Vzdát se předem, dřív než padne první výstřel.

Až na mé zplození mi náhoda nehrála v životě žádnou významnou roli. Náhodu jsem si ochočil, hrál jsem si s ní. I teď si ještě hraju.

 

Po otci jsem zdědil jméno: François Lepeltier. Vyslovované jako Lpeltjé, ale v Heidelbergu říkali všichni důsledně Lepeltír, proto jsem si sám také začal říkat Lepeltír. Dokonce i znalci mi teď říkají: „Pane Lepeltíre.“ Sem tam se některý zeptal: „Odkud to zvláštní příjmení pochází?“ Já pak odpovídal: „Vlastně je to Lpeltjé, z Bretaně, ale klidně mi říkejte Lepeltír.“

 

Rakovina střev z otce nezanechala nic víc než mimino, jímž jsem byl: vyžle, jméno zakuklené jako člověk. Nedbale zakuklené, ale zdravé.

Pro někoho je jméno trestem, pro jiného požehnáním. Já v něm neviděl nikdy nic jiného než vrh kostkami. Neštěstí ve hře, štěstí v lásce, říkají. Opak je také pravdou.

Štěstí si člověk musí vynutit. Také tuto tradici ctím. Tradici hrací kostky na jedné straně zatížené, tradici falešných karet. Tradici vynuceného štěstí.

 

Máma byla pokojská v malém, prostém, ale, jak se říká, útulném hotelu v Heidelbergu. Tam se s ním seznámila. V pokoji 17. A v tom pokoji jsem byl zplozen. Ne na posteli, na to nebyl čas, nýbrž v koupelně, ve stoje u umývadla.

Muž, jehož jméno nosím, právě vyrážel na důležitou schůzku, když podlehl svodům mé matky, jejím prsům, vlasům a nosu. Vešla bez zaklepání, myslela si, že host je již na snídani, jenže on se právě holil. Následoval krátký rozhovor. O počasí. Z jednoho vzešlo druhé.

První, pravý François Lepeltier obchodoval peřím. Především husím. Plnil peřiny peřím.

Dělilo je 38 let, ale pro lásku to nic není.

Matce bylo devatenáct, když mě přivedla na svět. Spíš dítě než máma, spíš sestra než matka. Tady jí dám jméno, které si zaslouží, její vlastní jméno: Matylda.

Jmenovala se Matylda a pro mě také vždycky Matyldou zůstala. Tři slabiky, na nichž lpí moje historie. Někdy stačí tři slabiky na to, aby člověk dostal horečku a už se jí nezbavil.

Minulost je nevyčerpatelná doména, a přesto se zdá, jako by nikdy skutečně neexistovala. Jako by existovala jen ve zprávách, které se o mé minulosti objevily, v narychlo sesmolených reportážích novinářů, kteří nemůžou za to, že nejsou žádní Hemingwayové.

Překlad Veronika ter Harmsel Havlíková

 

Vydává nakladatelství Dybbuk.