16/12/2014 | recenze | Jiří Suk

Havel ztracený v paměti

Podotýkám, že jsem o Václavu Havlovi minulý rok vydal knihu a těžko mohu být zcela nezaujatý kritik. Pokusím se být věcný. Krásně vypravený a bombastickou reklamou do světa vystřelený svazek o téměř šesti stech stranách se vlastně skládá ze dvou částí rozdílné kvality i žánru. Nejsem první recenzent, který to tak vidí, ale celkový dojem je natolik určující, že jej potvrzuji.

První část končí Havlovým návratem z vězení v lednu 1983 a je napsána výborně. Žantovský je stylista se smyslem pro syntetickou zkratku a charakteristiku. Je disponován pro žánr populárního životopisu, četné detaily a poznatky dokáže zakomponovat do plastických obrazů Havlova dětství, zrání a rozhodnutí čelit komunistické moci. Obrazy jsou to psychologicky pronikavé: Havel v čase pražského jara 1968, Havlův ambivalentní vztah k západním protestním hnutím, jeho selhání v první vazbě v roce 1977 (to je podáno s neobyčejnou empatií) a tak dále. Žantovský obohacuje onen zvláštní obor, který sám Havel s ironií nazýval havlologií.

havel

V druhé části jako by mistr předal pero řemeslníkovi. Text je psán snad ve chvatu, je zkratkovitý a ztrácí plastičnost. Citlivého psychologa nahrazuje obratný diplomat, který obrušuje hrany. Snaží se tak nějak smířit spor mezi Václavy Havlem a Klausem, navzdory tomu, že vývoj posledních let je staví do stále zřetelnějšího a vyhrocenějšího protikladu. Šetří Mariána Čalfu, který mu v roce 2013 řekl, že nežádal nic za to, že v prosinci 1989 pomohl Havlovi na Hrad. Z dobové nahrávky, dávno publikované a komentované, ovšem vyplývá, že požádal o setrvání v premiérské funkci do parlamentních voleb v červnu 1990. Žantovský nechává stranou předlistopadové drama: jako by neexistovaly žádné spory o pojetí opozice; je to však klíčové téma, které nám umožňuje vidět Havlovu disidentskou i prezidentskou politiku v kritickém zrcadle.

Pro líčení spádu událostí v listopadu a prosinci 1989 Žantovský nešťastně zvolil formu polemiky, místo aby se soustředil na Havlovu ústřední roli v „pokojné revoluci“. Dokládají ji jedinečné zdroje a při Žantovského umu z toho mohl vyjít mnohem lepší portrét zakladatele OF na vrcholu jeho schopností, odpovědnosti a moci. Místo toho se pustil do boje s větrnými mlýny — spikleneckými výklady.

 

Fakta co podružné smetí

Spíše implicitně polemizuje také s mým kritickým nasvícením politiky OF. Jeho obhajoba opatrného a váhavého postupu OF v revoluci jistě má opodstatnění, žel výrazně ji limitují menší či větší faktografické lapsy a posuny. Nezbývá mi než některé uvést: Jan Opletal nebyl zastřelen 27. října 1939 a studentská demonstrace se nekonala u příležitosti šedesátého, nýbrž padesátého výročí zavření českých vysokých škol; 19. listopadu 1989 v Činoherním klubu na zakládající schůzi OF nebyli Petr Miller ani Richard Sacher; nebyli to studenti, kdo se přidali k požadavku generální stávky, naopak připojilo se OF (a dokonce opominulo zařadit příslušný odstavec o stávce do první verze základního provolání); delegace OF a VPN nejednala s premiérem Adamcem třikrát, ale celkem pětkrát (Havel a Adamec si nepotřásli rukou na jednání 28. listopadu, ale už 26. listopadu); OF „nehodilo Adamcovi na hlavu“ vládu „15:5“, naopak, bylo ochotno ji tolerovat, a až když ji spontánně odmítla veřejnost, zpochybnilo její složení s taktickou opatrností také; Jaroslav Hutka s kytarou nepřijel ze švédského exilu na Václavské náměstí, nýbrž z nizozemského exilu na Letenskou pláň; Zdeněk Mlynář nebyl kandidátem na prezidenta; koncem prosince nebylo do Federálního shromáždění kooptováno třináct, nýbrž třiadvacet poslanců; ministr vnitra Sacher nenařídil zrušení StB „neprodleně“, ale až po měsíci ve funkci a pod velkým tlakem OF; Klaus byl zvolen předsedou OF v říjnu 1990, nikoli v lednu 1991 a tak dále. Pochyby vzbuzuje redakční práce. Namátkou: v rejstříku chybějí některá jména — Josef (a nikoli Jiří) Laufer, Pavel Minařík, Pavel Bobek, Josef Vohryzek a další. Zato Marx je uveden dvakrát — jako Karel a Karl, což by mohlo vyvolat kouzlo nechtěného, neboť Žantovský bezprostředně zmiňuje i americké komiky bratry Marxe, kteří však v rejstříku nefigurují. V souvislosti s volbou prezidenta 29. prosince 1989 se v knize opakuje letité klišé o „perverzi komunistického fetiše jednomyslnosti“. Bylo to poněkud složitější. Stručně řečeno: někteří komunističtí poslanci (a nebyli to ti nejvyšší straničtí papaláši, kteří už většinou rezignovali, nebo se ze schůze omluvili) chtěli prostě odstoupit a vyhnout se pro ně ponižujícímu aktu. Hrozilo, že parlament nebude pro slavnostní schůzi ve Vladislavském sále usnášeníschopný, a proto museli být k účasti přinuceni tvrdým nátlakem spojeným se všemožným vyhrožováním. V knize Evy Kantůrkové Tajemství sametu (2013) to celkem plasticky popsal bývalý předseda KSČM Jiří Svoboda a jeho výpověď činí věrohodnou další zdroje, včetně Čalfova svědectví. Zkrátka, řada komunistických poslanců nezvedla ruku pro Havla automaticky, jak bývalo zvykem. I sametová revoluce vyžadovala svůj díl radikality. Jisté množství tvrdého pouličního i zákulisního tlaku bylo nevyhnutelné pro její úspěch. Je zpozdile melodramatické tvrdit, že nezávislé intelektuály vynesla nahoru pouze lidová vlna a ani trochu jejich vůle k moci a mocenské praktiky.

 

Jistě, pane prezidente

Co se týče prezidentského období, tak žánrově se jedná spíše o vzpomínky prezidentova tiskového mluvčího se zajímavými popisy, charakteristikami, vtípky a klípky, avšak bez syntetické plastičnosti a kritičnosti, jež jsou typické pro první polovinu knihy. Prezidentský úhel pohledu je znát na hrubě zkreslující interpretaci „pomlčkové války“ v prvních měsících roku 1990. Na čerstvě zvolenou hlavu státu v ní nemá padnout ani kousek odpovědnosti za nešťastné rozpoutání sporu o nový název státu a nepříliš vydařený restart parlamentní demokracie jako polistopadového ústavního systému. Od vydání knihy Milana Šútovce Semióza ako politikum (1999) a dalších studií v poslední době je však takový výklad neudržitelný. Žantovský přesouvá odpovědnost výhradně na Federální shromáždění a zejména na jeho místopředsedu Zdeňka Jičínského, který je v okruhu někdejších prezidentových poradců trvale démonizován. Kromě jiných důležitých faktů a souvislostí se nic nedozvíme o prezidentových překvapivých a kontraproduktivních telefonických, osobních i jiných intervencích v parlamentu, které vedly 29. března 1990 nejprve ke smetení složitě nalezeného parlamentního kompromisu a pak — pod prezidentovým intenzivním nátlakem — k přijetí dvojjazyčného názvu s pomlčkou pro Slováky a bez pomlčky pro Čechy, jenž vyvolal další protesty na Slovensku.

Problematický vztah charismatické hlavy státu k parlamentní demokracii jako každodennímu a procedurálně komplikovanému provozu je u Žantovského nepřesný a zkreslující i v jiných souvislostech, například při popisu sporů o volební systém. Výklad neobstojí faktograficky ani kontextuálně, prezidentovy motivace a strategie nejsou dostatečně osvětleny a vyloženy. Je jistě možné hájit Havlův poněkud teatrální vpád do politické arény, ale nemělo by se tak dít s bohorovným vynecháváním historické reality, jejíž nezaujatý výklad je k některým činům sledovaného hrdiny opodstatněně kritický. Nedostatky jsou dány snad i tím, že v případech, které osvětlují publikované a komentované prameny, se Žantovský až příliš spoléhá na svědectví a paměť. A v jiných případech, kde se na prameny odvolává, neuvádí literaturu, která mu je pravděpodobně zprostředkovala.

Havlovo prezidentství je v nekritickém zrcadle Michaela Žantovského biografickou marginálií. Za výrazně přínosnější považuji paralelně vydanou, heuristicky i kriticky náročnější knihu novináře Daniela Kaisera Prezident. Václav Havel 1990—2003. Zřetelně to ukazují kapitoly líčící Havlovy aktivity při vyjednávání o vstupu ČR do NATO a o česko-německé smlouvě. Žantovskému více sedí shrnující psychologická črta, jak dokládají poslední kapitoly jeho knihy pojednávající o Havlově veřejném osobním životě po odchodu z Pražského hradu. Pera se znovu ujal citlivý psycholog a s kritickým porozuměním vylíčil Havlovo „odcházení“ a loučení s politikou a životem.


Michael Žantovský: Havel, Argo, Praha 2014