Ve třetím svazku série „paměti bezpráví“ Zatracení (tematicky sem patří ještě Vrahovice 119Supl) nám autor v celkem pěti chronologicky seřazených povídkách představuje „smutné a podivné hrdiny, viníky a nevinné oběti“, o nichž si my čtenáři nemůžeme nikdy „být tak docela jistí, kdo je kdo“. Pakliže se rozhodneme podstoupit cestu minulostí od konce druhé světové války až po dobu krátce po sametové revoluci, můžeme si být jisti, že nás v ní Jiří Bigas vymáchá s důsledností odpovídající jeho novinářské průpravě.

bigas

Pět povídek se až křečovitě drží relativizujícího přístupu. „Kdo je bez viny, hodí kamenem“ — a bez viny, zdá se, není nikdo. S hrdiny příběhů se setkáváme v historických kulisách, kde mnohoznačnost morálních soudů vystupuje jako organizující princip. Hned první povídka „Gott mit uns“ nás provádí přelomovým válečným rokem 1945 a procesem následného vysídlování Němců z pohraničí. Autorovi zde nelze upřít sugestivní vypravěčský styl. Sudetský Němec Otto Walla nejdříve přísahá Hitlerovi, aby pak jako dezertér mohl z lesního úkrytu pozorovat, jak jeho rodnou vesnici v pohraničí „osvobozují“ postupně Američané, pak Rusové a po nich se do vybydlených domů stěhují „odškodnění“ Češi. Když se za vesnicí vztyčí ostnatý drát a kolem pochodují první pohraničníci, Otto Walla si sám není jistý, na které straně drátu se pro něj vlastně nachází svoboda nebo domov. Hrdina zde přímo ztělesňuje onu zvrácenou ironii běhu dějin: z prostého syna statkáře, který od života nechce nic jiného než založit rodinu a hospodařit, se postupně stává „nepřítelem“ všech válečných stran a vyhnancem na vlastním statku.

Ani v dalších povídkách nemá čtenář tak docela jasno, na kterou stranu v „boji o výklad dějin“ se přiklonit. Karel Beránek z povídky „Kolchozní mesiáš“ je od začátku vykreslen jako zarputilý agitátor poválečné socialistické kolektivizace, který se nebojí prosadit své zájmy silou a nečistými praktikami. Zároveň se ale dovídáme, že „tátu mu zabili v koncentráku“ a „Karel uvěřil, že komunismus je budoucnost světa“, jež podobné válečné hrůzy už nepřipustí. Namísto personifikovaného „zla“ komunismu tak máme co do činění s komplikovaným osobním příběhem.

Co se týká postav, Jiří Bigas nabízí široké interpretační pole jejich jednání, která unikají morálně jednoznačnému hodnocení. Potíž pak ale nastává v psychologické věrohodnosti. Víme sice, proč například Petr Skála z povídky „Pokoušení Petra Skály“ podepíše „spolupráci“ a začne udávat lidi ve svém okolí. Už se však nedozvíme nic o jeho osobních motivacích — o vnitřním boji, který bezesporu každý člověk na jeho místě musí svádět. Autor vychází z nevysloveného předpokladu, že to, jak se určití lidé v dějinné situaci zachovají, je do značné míry dáno kontextem, do nějž jsou „tak nějak“ vrženi. Osobní intence tu neexistují, jenom historická nutnost. Tragičtí „hrdinové“, kteří jsou takto podivným řízením osudu vláčeni, nemají mnoho prostoru pro vlastní manévrování. Jakožto loutky v rukou schizofrenního a místy sadistického vodiče mohou nanejvýš hledat kusá zdůvodnění, proč se s nimi děje to, co se děje.

O sedlácích z povídky „Jidášův konec“ Bigas píše, že „pořád vzpomínají na minulost a přesýpají ji a váží ji jako vymlácené zrno“. Jakkoli je v Zatracených minulost přesýpána a vážena skutečně řemeslným a poctivým způsobem, na jazyk se vtírá pachuť v podobě otázky, zda nám autor nepředkládá ke čtení právě už jen ono „vymlácené zrno“. Rozmanitým postavám, které obývají Bigasův svět, jako by někdo zapomněl vtisknout duši.


Jiří Bigas: Zatracení, Dauphin, Praha 2014