Janet Frameová byla několikrát hospitalizovaná v psychiatrických léčebnách. Čím trpěla?

Předpokládám, že odkazujete na její poměrně dlouhou internaci v psychiatrických léčebnách na hranici dospělosti, na konci druhé světové války. Věc se má tak, že si prošla dosti otřesným dětstvím, a to nejen kvůli velké hospodářské krizi a každodenní bídě, ale také kvůli neutěšeným poměrům v rodině: tyranský otec, úmrtí dvou starších sester, bratr epileptik… S nadsázkou lze říci, že to byla právě chudoba, která ji od dětství táhla k tomu, co nazývá „zrcadlovým městem“, ke světu fantazie, jazyka, reflexe, příběhů — literatury.

Janet Frameová byla do sebe uzavřená, citlivá dívka, velmi silná osobnost, která si nechtěla nechat diktovat, co má ve svém věku dělat, a dožadovala se vlastního prostoru. To byla rozbuška, která způsobila ostré spory s matkou, jíž vyčítala pasivitu, podmanění se osudu a světu. Frameová jako jediná z rodiny dokončila vyšší vzdělání, měla se stát učitelkou, jenže v době, kdy měla nastoupit před první třídu, prožívala nešťastnou první lásku, procházela si silnou osobní krizí, měla spolykat nějaké prášky, snad acylpyrin… V každém případě skončila v nemocnici. Odtud ji poslali rovnou do nejbližší psychiatrické léčebny, což byla pořád ještě spíše internace pro nepřizpůsobivé a „divné“, kde si ji už nechali. Starostlivá matka mezitím podepsala v té době platný všeobecný revers. Diagnostikovali jí tehdy velmi rozšířenou „schizofrenii“, a protože první psychofarmaka dorazila do zaostalé kolonie až o deset let později, léčili ji elektrošoky do hlavy a chystali pro ni i tehdejší novinku v oboru — leukotomii, čili oddělení jistých nervových zakončení od předního mozkového laloku, po níž lidský jedinec skončil ve vegetativním, avšak nekonfliktním stavu.

Předpokládám, že se jí v mozku nakonec nikdo nešťáral…

Stal se zázrak — dva týdny před operací se lékař, jenž ji měl provádět, dočetl, že pacientka Frameová napsala knihu povídek, která právě získala nejvyšší literární ocenění Nového Zélandu (jednalo se o onu do češtiny přeloženou sbírku Laguna a jiné příběhy). Od operace se díky tomu upustilo. Po propuštění z léčebny se JF doslova utekla ke svému mentorovi, povídkáři Franku Sargesonovi, který jí, aby se dostala mimo dosah další lékařské „péče“, vyběhal tvůrčí stipendium v Evropě. Pobyt se nakonec protáhl na sedm let. Zpátky se vracela jako první novozélandská spisovatelka, která prorazila ve světě.

Frameová říká, že „ji psaní zachránilo“, v medailoncích vždy stojí něco o tom, že jí tvorba byla „jedinou útěchou“. Projevila se tato terapeutická funkce psaní i nějak literárně?

Byla osobitá, velmi nezávislá a to byl v provinčním prostředí, mnohem konzervativnějším, než si dnes dokážeme představit, navíc v případě dospívající dívky z chudých poměrů, velký problém. Literatura se stala jejím útočištěm, to je velmi patrné například v její třídílné autobiografii, která vlastně hovoří především o tom, co pro ni literatura v hloubi duše znamená, a zároveň je výsostným literární dílem na úrovni jejích největších románů.

Frameová píše velmi zvláštním stylem. Její užívání jazyka má blízko k poezii, posouvá významy, pořád něčím překvapuje a zároveň je v tom jistota volby, žádná improvizace. Její texty často i vlastní poezii obsahují, viz například román Intensive Care (1970), napsala také dvě básnické sbírky. Není asi divu, že v anglofonním světě má své výjimečné literární místo, stejně jako na seznamech četby literárněvědných oborů.

Janet Frameová, foto: NZ Herald

Laguna je její debut. Jde o kanonické dílo novozélandské literatury, nebo se proslavila až pozdějšími knihami, zejména trojdílnou autobiografií?

Laguna nese ještě stopy dětského světa, v tom je ale její síla, nikoli slabost. V onom pohledu zespodu se skrývá tolik síly a příležitostí k novým objevům! Frameová má již u svého debutu jazyk a styl pod kontrolou a současně její próza dýchá, nepostrádá humor. Myslím, že je ze všech jejích děl „nejjednodušší“, takže ji mají novozélandští středoškoláci v povinné četbě. Po zásluze, samozřejmě.

Kniha, kterou prorazila poprvé — bývá to často ze všech, jen ne literárních důvodů —, je román z prostředí novozélandských psychiatrických ústavů Faces in the Water, který napsala, když jí na prestižní londýnské klinice po dlouhých šetřeních oznámili, že nikdy schizofrenií netrpěla. Avšak nejprodávanějším dílem Janet Frameové je skutečně její třídílná autobiografie, oblíbená nejen proto, že probíhá podstatnou částí dvacátého století na Novém Zélandu a zároveň na Západě, ale hlavně proto, že její filmové ztvárnění pod názvem An Angel at My Table (1990) vyneslo mladé Jane Campionové ocenění v Benátkách a mezinárodní prestiž. Novozélanďané jsou na své úspěšné umělce hrdí.

O Janet Frameové se v osmdesátých letech mluvilo jako o kandidátce na Nobelovu cenu. Co dělá její prózu světovou?

Dílo Janet Frameové se z tohoto pohledu vyznačuje tím, že je nezařaditelné. Její stylovost z ní činí čtenářsky náročnou autorku, čemuž odpovídá i ohlas kritiky, případně zájem literárních vědců či badatelů. Dále je v západním světě s životem a dílem Janet Frameové často spojováno téma postavení ženy a feminismu. Kdo jenom trochu zná její životopis, zvláště pak strasti jejího dospívání, osmiletou internaci a těžké spisovatelské počátky, ví, že velkou část svého života zápasila za svou osobní nezávislost a tvůrčí svobodu, takže se na Novém Zélandu nebo třeba v USA skutečně stala jakýmsi ztělesněním boje za svobodné postavení a rovnoprávnost žen. Pro mě je důležitá jako silný ženský hlas, ten se nedá pominout, ale hlavně jako neobyčejná literární tvůrkyně.

Novozélandská literatura je poměrně malá a mladá. Dominuje jí nějaké téma nebo umělecký přístup?

Takový přehled, bohužel, nemám. Janet Frameová bývala přirovnávána k první velké novozélandské spisovatelce Katherine Mansfieldové (1888—1923), především povídkářce a básnířce, která se ovšem z Nového Zélandu, jehož provinčnost jí dusila, vystěhovala do Londýna, kde žila velmi bohémsky v blízkosti Virginie Woolfové či D. H. Lawrence. Před pár lety mě velmi zaujal román Eleanor Cattonové The Luminaries (česky Nebeská tělesa, Argo, 2016) a říkal jsem si: skvělé, nastupuje další generace kvalitních novozélandských prozaiček! Mimochodem jméno Janet Frameové jako osobního vzoru zmiňují neustále.