Dvaadevadesátiletý Eugen Gomringer napsal krátkou báseň „avenidas“ (cesty) v roce 1951: „cesty / cesty a květiny / květiny a ženy / cesty / cesty a ženy / cesty a květiny a ženy a / obdivovatel“. V dubnu 2016 zaslal univerzitní studentský výbor rektorátu otevřený dopis, v němž kritizuje sexistické vyznění básně.

„Muž, který hledí na ulice a obdivuje kytky a ženy. Tato báseň nejenže reprodukuje klasickou patriarchální uměleckou tradici, v níž jsou ženy výhradně krásné múzy, které inspirují muže k tvůrčím činům, ale také je připomínkou sexuálního obtěžování, jemuž jsou ženy vystavovány každý den,“ píše se v dopise studentů. Výbor požádal akademický senát, aby nechal báseň přemalovat.

Vedení školy na výzvu zareagovalo před týdnem: podle rektora Uweho Bettiga by měl být nápis s básní zachován — jen v jiném kontextu. Do půlky října tak má kdokoli z univerzity možnost přispět s návrhem na úpravu zdi, například s novým veršem. Bettig zároveň v rozhovoru pro německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung připustil, že případná úprava díla by se dala považovat za diskriminaci umělce.

Celá událost vzbudila v Německu diskusi o sexismu v literatuře. Prezidentka německého PEN klubu Regula Venskeová se básně a univerzity zastala. „Jsme velmi znepokojeni vývojem, který by měl vyústit uměleckým náhubkem, nebo dokonce zákazem,“ píše se v prohlášení organizace.

Svou podporu vyjádřila i Gomringerova dcera Nora, též uznávaná a oceňovaná básnířka. Podotýká, že viník z básně, onen „obdivovatel“, je v textu také nahlížen zvenčí, jako součást scenérie, jíž se vymyká svým jednotným číslem. Možná obdivuje, ale zároveň je také pozorován — čtenářem. Obdivovatel si „nepodmaňuje ženy v básni. Není to macho, před nímž se promenují ženy a jehož soudu se musí obávat“.

Na přístupu Nory Gomringerové je osvěžující to, že se k básni nechová jako k svébytnému politickému stanovisku, nýbrž jako k… básni. Kritika studentského výboru je přitom pochopitelná: ve veřejném prostoru je až příliš mnoho mužských subjektů, jejichž — a je jedno, zda obdivným — pohledům se má vše ostatní odhalovat a vystavovat. Zároveň je však k diskusi, jestli se minimalistická poezie Eugena Gomringera proviňuje zrovna tímto, jestli její matérií není dívání samo. Nejenže, jak upozorňuje Gomringerová, se do pozice objektu dostává sám obdivovatel ve své osamocenosti a pasivitě, ale báseň se sama rozhlíží, jako by mrkala a kroutila hlavou. Cesty, květiny, ženy. A mezi nimi voyeur.

Samozřejmě, čím méně slov, tím více interpretací. To, co může působit jako smutný portrét vejrala, další čtenář (a čtenářka) může číst jako oslavu patriarchální kolonizace pohledem. A přesně tato mnohost čtenářských perspektiv podrývá legitimitu studentského nároku: báseň se nemusí přetírat barvou, stačí ji číst. Nahlas.

Nejvýmluvnější je tak nakonec mlčení samotného Eugena Gomringera. Když se ho deník Süddeutsche Zeitung na aféru zeptal, tak odvětil: „Vždycky to byl můj cíl, dosáhnout takového efektu s tak málo slovy.“