Kdo vymyslel hořčici? To není zrovna dobrý začátek románu. Ale na druhé straně: žádný dobrý začátek existovat ani nemůže, protože ať dobrý nebo ne úplně dobrý, neexistuje vůbec žádný začátek. Protože jakákoli první věta, kterou si lze představit, je totiž už konec — i když to po ní pokračuje. Stojí na konci tisíců a tisíců stran, které nebyly nikdy napsány: na konci prehistorie.

Vlastně bychom v okamžiku, kdy začínáme číst nějaký román, měli mít možnost hned po první větě zalistovat nazpátek.

To byl sen Martina Susmana, tím chtěl vlastně vždycky být: vypravěčem prehistorií. Přerušil studium archeologie a teprve pak — ale co, na tom nesejde, to patří k prehistorii, kterou musí každý začátek románu vypustit, protože jinak by se nakonec nikdy ani nezačalo.

Martin Susman seděl u psacího stolu, laptop odsunul stranou a na talíř vymačkával ze dvou různých tub hořčici, ostrou anglickou a sladkou německou, a uvažoval, kdo asi vymyslel hořčici. Kdo přišel na ten roztodivný nápad vyrábět pastu, která úplně překryje vlastní chuť jídla, ale sama nijak zvlášť nechutná? A jak je možné, že se něco takového dokázalo prosadit jako zboží masové spotřeby? Je to, říkal si, něco jako coca-cola. Produkt, který kdyby tu nebyl, nikomu by nescházel. Po cestě domů koupil Martin Susman v prodejně řetězce Delhaize na Boulevard Anspach dvě láhve vína, kytici žlutých tulipánů, klobásu a k ní úplně samozřejmě hořčici, hned dvě tuby, protože se nedokázal rozhodnout mezi sladkou a ostrou.

Klobása poskakovala a syčela na pánvi, plamen byl moc silný, tuk se přepaloval, ale Martin tomu nevěnoval pozornost. Seděl a upřeně hleděl na trochu světlejší nažloutlý bochánek hořčice na bílém talíři a vedle na ten tmavohnědý, dvě miniaturní skulptury psího výkalu. Zírání na hořčici na talíři, zatímco na pánvi se pálí klobása, nebylo v odborné literatuře dosud popsáno jako jednoznačný a typický symptom deprese — ale můžeme ho jako takový interpretovat.

Hořčice na talíři. Otevřené okno, dešťová opona. Těžký vzduch, smrad uhelnatícího masa, zvuk praskajícího střívka a pálícího se tuku, skulptury výkalů na porcelánovém talíři — a tu Martin Susman uslyšel ten výstřel.

Nelekl se. Znělo to, jako by v sousedním bytě otvírali láhev šampaňského. Za neobvykle tenkou zdí ovšem nebyl byt, nýbrž hotelový pokoj. Vedle byl hotel Atlas — dost eufemistické označení pro ten chatrný dům, ve kterém se ubytovávali především nachýlení lobbisté táhnoucí za sebou kufr na kolečkách. Co chvíli, aniž se tím jakkoli dál zabýval, slyšel Martin Susman skrz stěnu věci, které ne že by chtěl bezpodmínečně poslouchat. Reality show v televizi, anebo, kdo ví, jen reality, chrápání nebo sténání.

Pršelo. Čím dál víc. Martin měl chuť jít ven. Byl na Brusel dobře připraven. Při setkání na rozloučenou ve Vídni dostal jako výbavu pro Brusel ohromně důvtipné dárky, mimo jiné devět deštníků, od klasického britského „long“ přes německý „knirps“ až po italský „mini“ ve třech barvách Benettonu, dále dvě ponča do deště určená pro cyklisty.

Seděl bez hnutí nad talířem a hleděl na hořčici. Za to, že později dokázal policii přesně říct, v kolik hodin padl výstřel, vděčil té okolnosti, že domnělé bouchnutí šampaňského ho přimělo taky si otevřít láhev vína. Odsouval pití každý den na co nejpozdější dobu, v žádném případě nepil před devatenáctou hodinou. Podíval se na hodinky: bylo devatenáct hodin třicet pět minut. Zamířil k lednici, vytáhl víno, vypnul sporák, vysypal klobásu do odpadků, pánev odložil do dřezu, otočil kohoutkem. Voda na žhavé pánvi zasyčela. Nečum už zas doblba! sykla vždycky matka, když seděl nad knihou a nepřítomným pohledem civěl před sebe, místo aby pomáhal v chlívě krmit prasata nebo házet hnůj.

Doktor Martin Susman tam seděl, před sebou talíř s hořčicí, nalil si sklenici vína, pak ještě jednu, okno bylo otevřené, občas vstal, postavil se k oknu, krátce vyhlédl ven, pak si opět sedl ke stolu. Při třetí sklenici prolétlo po stěnách jeho pokoje modré světlo. Tulipány ve váze na krbu rytmicky namodrale pableskovaly. Zvonil telefon. Nezvedal. Ať si ještě párkrát zazvoní. Martin Susman se podíval na displej, kdo to volá. Nezvedl.

Prehistorie. Je tak významná, a přitom se tak neokázale mihotá jako to věčné světlo v kostele Sainte-Catherine na druhém konci náměstí Vieux Marché aux Grains, kde Martin bydlel.

Pár chodců se před deštěm uchýlilo do kostela, nerozhodně tam postávali nebo chodili po kostelní lodi, turisté listovali ve svých průvodcích a posouvali se od jedné umělecké památky k druhé: „Černá Madona, 14. století“, „Portrét svaté Kateřiny“, „Typická vlámská kazatelna, pravděpodobně z Mechelenu“, „Náhrobky od Gilles-Lamberta Godecharla“…

Tu a tam blesk.

Zdálo se, že muž sám sedící v kostelní lavici se modlí. Opřen o lokty, bradu položenou na složených rukou, záda nahrbená. Měl na sobě černou bundu s kapucí, kapuci přetaženou přes hlavu, a kdyby na zádech neměl napsáno „Guinness“, na první pohled by ho bylo možné považovat za mnicha.

Kápi na hlavě měl nepochybně kvůli bruselskému dešti, ale dojem, který tím vyvolával, o tom muži prozrazoval přece jen i něco zásadního. Byl to svým způsobem skutečně mnich: mnišství, anebo co si pod ním představoval, askezi, meditaci a exercicie považoval za záchranu pro život ustavičně ohrožovaný chaosem a rozptylováním. Neměl to spojené se žádným řádem či klášterem ani s odvratem od světa: každý muž, lhostejno, jaké má povolání nebo funkci, může, dokonce musí být ve svém oboru mnichem, služebníkem vyšší vůle soustředěným na svou úlohu.

Měl rád chvíle, kdy mohl pozorovat trýzněného muže na kříži a myslet na smrt. Znamenalo to pro něho vždycky očistu pocitů, usměrnění myšlenek a posílení energie.

To byl Mateusz Oswiecki. Jeho křestní jméno, které měl i v pase, ovšem znělo Ryszard. Mateuszem se stal až jako seminarista Lubraňskiho akademie v Poznani, kde každý „osvícený chovanec“ dostal jako přízvisko jméno jednoho z jedenácti apoštolů. Byl znovu pokřtěn a pomazán na „Matouše, celníka“. Ze semináře odešel, ale jméno si ponechal jako své nom de guerre. Hranice, na kterých musel ukazovat pas, přejížděl jako Ryszard. V prostředí tajné služby byl podle výpovědí některých svých někdejších kontaktních osob známý jako „Matek“, domácká podoba jména Mateusz. Tak si nechal říkat mezi svými druhy ve službě. Jako Mateusz plnil svou misi, jako Mateka ho hledali, jako Ryszard proklouzával sítí.

Oswiecki se nemodlil. Neformuloval v duchu ty obvyklé věty začínající „Pane“, jejichž obsahem je vždycky jen nějaké přání; „dej mi sílu —“ udělat to či ono, „buď milostiv —“ tomu či onomu… Nebylo co si přát od absolutního ducha, jenž mlčí. Pozoroval muže přibitého na kříž. Zkušeností, kterou tento člověk pro lidstvo exemplárně učinil a na konci také vyslovil, bylo poznání naprosté opuštěnosti v okamžiku konfrontace s absolutnem: když poničí, potlučou, pořežou, probodají a rozervou tělesnou schránu, když bolestné výkřiky života přejdou ve sténání a posléze umlkají. Jen v mlčení má život blízko všemocnému duchu, jenž v nepochopitelném rozmaru vydal sám ze sebe opak svého bytí: čas. Člověk může uvažovat od okamžiku svého narození zpátky, zpátky a ještě dál zpátky, nekonečnou věčnost zpátky, ale k žádnému začátku nedojde a se svým nicotným pojmem času pochopí jen jedno: před tím, než byl, nekonečně dlouho nebyl. A může myslet dopředu, od okamžiku smrti po nejzazší budoucnost, ke konci však nedojde, dobere se jediného poznání: už nebude, navěky nebude. A ta mezihra mezi věčností a věčností je Čas — to rámusení, změť hlasů, dunění strojů, drnčení motorů, třesk a hřmění zbraní, křik bolesti a zoufalé výkřiky slasti, ty chorály běsnících a radostně podváděných mas, to hromové burácení a vyděšené oddechování v mikroskopickém teráriu země. Mateusz Oswiecki pozoroval zmučeného muže.

Ruce neměl sepjaté. Do hřbetu ruky svírané druhou rukou vrýval nehty tak silně, až klouby prstů tu a tam zapraskaly a kůže začala pálit. Pocítil bolest starší než on sám. Pevným stiskem rukou dokázal tuto bolest kdykoli přivolat. Jeho děd Ryszard odešel roku 1940 do podzemí, aby se mohl pod velením generála Stefana Roweckiho zapojit do polského odboje proti Němcům. Už v dubnu téhož roku byl vyzrazen, zatčen, mučen a nakonec v Lublinu jako partyzán veřejně popraven. Babička tehdy byla v osmém měsíci, dítě přišlo na svět v Kielcích v květnu 1940 a dostalo jméno po otci. Aby uniklo kolektivní odpovědnosti rodiny, odvezli ho do Poznaně k prastrýci, který podepsal německý národní soupis. Tam vyrůstal a v šestnácti letech zažil povstání. Mladý gymnazista se přidal ke skupině majora Franczaka, aby se zapojil do protikomunistického odboje. Vysílali ho na sabotážní akce, později na únosy špiclů Služby Bezpieczeňstwa (SB) — a v roce 1964 ho za šest tisíc zlotých zradil jeden kamarád. Byl zatčen v konspiračním bytě a v jednom sklepení SB umučen k smrti. Jeho snoubenka Marija tehdy už byla těhotná, dítě přišlo na svět v únoru 1965 ve vsi Kozice Górne a pokřtěno bylo jménem dědovým a otcovým. Zase jeden syn, který neměl možnost poznat svého otce. Matka vyprávěla málo. Jednou: „Setkávali jsme se v polích nebo v lese. Na rande chodil s pistolí a granáty.“

Věčně mlčící dědeček. Věčně mlčící otec. Poláci, tak zněla Matekova teorie, vždycky bojovali za svobodu Evropy, každý, kdo vstoupil do boje, vyrůstal v mlčení a bojoval, dokud se opět nepropadl do mlčení.

Matka s ním jezdila za kněžími, hledala přímluvce, kupovala doporučující dopisy, spoléhala na ochranu, kterou mohla poskytnout církev. Nakonec ho umístila ke školským bratřím v Poznani. Tam on sám poznal zranitelnost lidského těla: krev je mazivo a kluzný prostředek při pronikání do schrány, kůže jen vlhký pergamen, na který nůž kreslí mapy, ústa a ten křikloun krk je černá díra, která se zacpává tak dlouho, dokud neodumře poslední zvuk a němě už jen nenasává to, co by mělo darovat život. A tam získal i zcela novou představu o „podzemí“. Když chovanci dostávali jména po svých apoštolských ochráncích, zavedli je do katakomb impozantního poznaňského dómu, do tajných sklepení a pohřebních komor, po kamenných schodech, které ve světle pochodní pableskovaly a matně se leskly, sešli až dolů do nejhlubšího podzemí, poslední syrovou chodbou prošli do jakési komory, do zanořené kaple smrti a věčného života, jak se ukázalo: sklepení s valenou klenbou, v 10. křesťanském století zahloubené do kamene sto stop pod krví nasáklou polskou půdou. Na čelní straně tohoto prostoru byl umístěn monumentální kříž s děsivě naturalistickou postavou Krista, za ní reliéfy andělů, kteří vystupovali z kamene či snad do něho vcházeli a procházeli jím, v mihotání plamenů tak strašně živoucí. Před tím Madona — jakou ji mladý Ryszard ještě nikdy neviděl, v žádném kostele, na žádném vyobrazení ve svých knihách: byla úplně zakuklená! Měla na sobě šátek přes čelo, nos a ústa přehozený tak, že ve všem tom zahalení byly úzkou štěrbinou vidět jen oči, s očními důlky tak hlubokými a mrtvými, jak mohly být jen za tisíc let slz. To všechno stejně jako oltář vytesáno a vytvarováno z kamene a hlinitého slínu geologické vrstvy, kterou zde prorazili. Lavice z chladného kamene, na nich zády k Ryszardovi a ostatním vstupujícím seminaristům jedenáct mnichů v černých kutnách, schýlené hlavy překryté kapucemi.

Seminaristy vedli prostřední chodbičkou mezi modlícími se mnichy dopředu ke Kristovi, kde se měli pokřižovat, a pak byli vybídnuti, aby se otočili. Ryszard pohlédl dozadu a tu uviděl: pod kápěmi se matně rýsovaly lebky, růžence visely mnichům na prstních kůstkách — tihle mniši byli kostry.

Člověk je Bohu blíž pod zemí než na vrcholcích hor.

Mateusz Oswiecki si polštářky prstů několikrát poklepal po čele. Cítil tíhu po celém těle, a zetlelost. V břišní dutině, vlevo kousek pod pupkem ho to pálilo. Věděl: to pálí smrt. Nenaháněla mu strach. Strachu ho zbavovala.

Skelety v kutnách byly kostry misijního biskupa Jordana a členů zakladatelského kolegia poznaňského biskupství. Ve věčně mlčenlivé modlitbě tu strnule spočívali už skoro tisíc let. Před těmito jedenácti skelety bylo každému seminaristovi přiděleno jedno ze jmen jedenácti apoštolů. Jedenácti? Žádný Jidáš? Ale ano. To jen dát jednomu ze žáků jméno Petr, jméno prvního Božího zástupce na zemi, by byla troufalost. Z toho, kdo je vyvolen, se stane Petr, ať se bude jmenovat Jan nebo Pavel.

Mateusz Oswiecki si přitiskl dlaně k uším. Takové množství hlasů v hlavě. Zavřel oči. Příliš mnoho obrazů. To nebyla vzpomínka, žádná prehistorie. To bylo tady, teď, tak jako teď sedí před Ukřižovaným. A to pálení v břiše. Neměl strach, jen tísnivý pocit, jaký mívá člověk před velkou zkouškou, před těžkým úkolem. Zkouška, kterou může člověk vykonat jen jednou jedinkrát, je nejtěžší. Opět otevřel oči, pozvedl zrak a pohlédl na ránu v boku Vykupitele.

Mateusz Oswiecki svým obětem v zásadě záviděl. Mají to za sebou.

Vstal, vystoupil z kamene kostela, věnoval krátký pohled modrému světlu tančícímu před hotelem Atlas a se svěšenou hlavou, kapuci hluboce naraženou přes hlavu, pomalu deštěm kráčel ke stanici metra Sainte-Catherine.

Překlad Petr Dvořáček

Vychází v nakladatelství Kniha Zlín.