Často skloňovaným pojmem v zahraniční fantastice je v posledních letech tzv. afrofuturismus. Příběhy čerpající z prostředí, kultury a historie Afriky, psané často autory a autorkami, kteří z Afriky přímo pocházejí nebo aktivně pracují s rodinným dědictvím. Podobně se díky úspěchu knihy Problém tří těles zvedá vlna zájmu o fantastiku založenou na asijské, především japonské a čínské, vypravěčské tradici. V našem prostředí se ještě před nástupem těchto relativně nedávných fenoménů mluvilo o tzv. slovanské fantasy. Termín však nikdy nevyvolal rozsáhlejší diskusi a nikdo k němu nesestavil korpus kanonických děl. Důvody je třeba hledat v historickém pozadí pronikání fantasy na náš trh.

Zapomenutá magie
Před rokem 1989 byla fantasy v českém prostředí téměř neznámá. Ve fandomu sice kolovaly například conanovské povídky v překladu Jana Kantůrka a k dispozici byl i knižně vydaný Hobit Johna R. R. Tolkiena, ale ucelenější představa o žánru, jeho podstatě, mantinelech a vztazích k ostatním členům velké rodiny fantastiky (sci-fi a horor) zcela absentovala.

Po roce 1989 pak následovala velká exploze knižních titulů, jimiž nakladatelé reagovali na poptávku po nových typech fantastiky a na možnost vybírat z několika desítek let, po něž se především v anglosaském světě žánr vyvíjel. Jedním z dopadů popularity „nového“ žánru byla i skutečnost, že hned několik nových autorských generací v podstatě zanevřelo na science fiction, která si nová velká jména mezi mladšími autory získává zpět až zhruba v posledních deseti letech díky autorům, jako jsou Jan Kotouč a hlavně Julie Nováková. Jiným důsledkem pak je deformace pohledu na žánr.

Ve chvíli, kdy nakladatelé chrlili jeden titul za druhým, aniž byl někdo, kdo by důsledněji upozorňoval na kontext a historické souvislosti, nepovedlo se žánr představit organicky. Vznikla celá řada klišé a formativními se nestaly pouze Pán prstenů či populární conanovské příběhy, ale i ryze komerční produkty, jako jsou knihy se značkou DragonLance.

Dodnes je možné narazit na názor — někdy míněný provokativně, jindy vážně —, že fantasy je ryze eskapický žánr, případně se jedná o „feudální“ sci-fi (tento termín, ražený u nás někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, znovu ožil při rozhovorech tehdejšího kolegy z webu Fantasyplanet.cz s kandidáty první přímé prezidentské volby v roce 2013 — a jeho pejorativní vyznění souvisí s v době komunistické ideologie propagovanou pokrokovou vědeckostí spojenou se směřováním k budoucnosti, nikoliv analýzou minulosti a mýtů).

Zároveň pro fantasy zoufale chybí průkopnická práce typu trojice antologií české historické sci-fi Ivana Adamoviče (Vládcové vesmíru, Pulz nekonečna, Na konci apokalypsy) včetně reflexe proměn dobové teorie fantastické prózy. Samozřejmě, tradice prózy typu meč a magie u nás chybí, ale přesto je fascinující představa — vzhledem například k Máji, Krysaři nebo třeba knihám Julia Zeyera —, že v české literatuře neexistuje tradice nadpřirozena a magie. O některých knížkách lidového čtení a kolportážních románech ani nemluvě.

Levná nápodoba
To, že v devadesátých letech byla česká původní fantasy v podstatě jen odvozeninou a nápodobou zahraničních vzorů, je pak logickým vyústěním situace. Protože česká kultura takřka dokonale vytěsnila ze svého podvědomí historické národní eposy a mytologii, na kterých je založená anglosaská fantasy (oproti například artušovskému okruhu pověstí u nás, co se všeobecné známosti týče, vlastně stojí jen silně odkouzlené Jiráskovy Staré pověsti české), tyto nápodoby často čerpaly pouze z již zmíněné podoby žánru meč a magie a tolkienovská podoba fantasy u nás de facto neexistuje.

Příběhy o silných hrdinech podrobujících svět své vůli se navíc potkaly s inspirací v populárních rodokapsech a detektivních povídkách drsné školy (z tohoto kadlubu vyvstaly povídky Miroslava Žambocha, Vladimíra Šlechty či Štěpána Kopřivy). Pokusy o napojení fantasy na lokální inspirační zdroj byly až mladšího data a nešly příliš do hloubky.

Jako slovanská fantasy se tak začaly označovat příběhy, které používaly slovanské motivy. Průkopníkem je přitom polský spisovatel Andrzej Sapkowski, který v mnohokrát citovaném rozhovoru zmiňuje jako jednu z inspirací pro svůj zaklínačský cyklus pohádky Jana Drdy. Díky němu se vedle elfů, skřetů a draků začaly i v českých textech objevovat vodníci, kikimory, strigy a další potvory středoevropského folkloru. Stále se však jednalo pouze o lokální detaily naroubované na příběhy, jejichž půdorys zůstával věrný tradici hrdinské fantasy. Asi nejdále v tomto ohledu došla Ivana Kuglerová, která dokázala poslovanštit Davida Gemmella v románu Stezky krve.

Fantasy tu byla vždycky
Slovanštější tak nakonec byl až boom historické fantasy, který u nás odstartoval svými vikinskými romány Jaroslav Mostecký, ale vrcholu dosáhla tato linie české fantasy v dílech slovenského spisovatele Juraje Červenáka (z nichž řada byla nejprve publikována v češtině); ten zasadil svůj cyklus Černokněžík do raného středověku mezi tehdejší slovanské kmeny a v trilogii Bohatýr využil ruské byliny.

Ovšem opět se jednalo o autora, který se vypracoval především na howardovských pastiších (ne nadarmo pak jedna z jeho povídek vyšla v obnoveném magazínu Weird Tales). Právě v době, kdy tyto romány vycházely poprvé, se termín slovanská fantasy objevoval nejčastěji, posléze však opadl, jako by naše prostředí na ambici začlenit fantasy do českého prostoru jako cosi organického rezignovalo. I dnes přitom vychází řada příběhů, které čerpají z domácí historie (z poslední doby například Přemyslova krev). V naprosté většině případů se však už mluví důsledně o fantasy historické.

Samozřejmě, vedle westernovo-artušovské tradice meče a magie a mytické linie reprezentované Tolkienem je složité nalézt narativ, o kterém bychom mohli skutečně mluvit jako o slovanském. V úvodu zmíněné příklady afrofuturismu a asijské fantastiky přitom naznačují, že něco podobného by nebylo nemožné. Bylo by ovšem třeba pracovat s něčím hlubším, než je podoba jmen a vzezření monster. Bylo by třeba nalézt typ postavy, který by nebyl jen mixem Conana, zaklínače Geralta a Philipa Marlowa. Vhodné by bylo také oprášit studie například Dušana Třeštíka o slovanské mytologii a symbolice… A především pracovat s vlastní literární historií od populárních kronik a legend o světcích (jakkoliv byl jejich základ často středověce univerzální) přes romantická díla národního obrození po již zmíněného Krysaře nebo satiry Karla Michala. Prostě přestat se chovat, jako že fantasy je u nás stále ještě relativně mladý host, a přiznat si, že fantasy ve smyslu fantazie byla v domácí literatuře přítomná od nepaměti.