Od začátku roku 2015 se stanete novým šéfredaktorem Portálu české literatury. Portál slouží především k propagaci české literatury v zahraničí a k souhrnu událostí v české literatuře. Chcete stávající koncept ponechat? Jaké změny byste rád zavedl?

Pokud neexistuje studie, která by prokazovala, že díky existenci Portálu se přeložilo a přečetlo v cizině o tolik a tolik víc českých knih, pak asi nelze tvrdit, že Portál slouží propagaci české literatury v zahraničí. Ano, měl by jí sloužit, s tím cílem byl založen, ale zda tak dnes skutečně činí, čili zda skutečně zásadní mírou přispívá k oblíbenosti českých spisovatelů venku, to je otázka. Otázka, na kterou mi můj selský rozum odpovídá, že Portál v této podobě svému účelu nijak výrazně sloužit nemůže.

Ptáte-li se tedy na to, zda chci současný koncept zachovat, pak musím odpovědět, že samozřejmě ano, a to v tom smyslu, že Portál bude dělat to, pro co byl kdysi založen, leč jeho podoba a fungování se zásadně změní. Úplně stručně – Portál by měl do jisté míry rezignovat na ambici sloužit české veřejnosti. Ušetřená energie by se pak cele měla užít k tomu, aby se skutečně propagovala česká literatura za českou hranicí. Proto bych rád nejvíc práce věnoval nikoli české, nýbrž anglické mutaci.

Čeká Portál i nějaká úprava designu, nebo ponecháte stávající vizáž?

Pokud se mi podaří prosadit a realizovat představu, s níž jsem vyhrál konkurz, pak by se web měl proměnit k nepoznání. Všechno to ale samozřejmě může skončit na nedostatku peněz. Základem nového přístupu by přitom mělo být odlehčení, proškrtání, zvýšení čitelnosti.

David Zábranský, foto: Ramune Pigagaite

David Zábranský, foto: Ramune Pigagaite

Nyní trochu odbočím. Na Mezinárodním festivalu knihy v Budapešti, který se konal letos v dubnu, jste řekl, že Česko „je vklíněné mezi Západem a Východem, a že tak pojem střední Evropy má svůj význam“. Co nás jako střední Evropu spojuje?

Co nás jako střední Evropu spojuje, to je legitimní otázka, na kterou podle mě neexistuje jednoduchá odpověď. Řekl bych to možná tak, že jediným, co nás jako střední Evropu spojuje, je možnost být střední Evropou. Třeba Portugalsko střední Evropou být nemůže, na tom se určitě shodneme… Chci tím říct, že v geografickém středu Evropy čili v zóně mezi historickým Západem, který si postupně a s Kristem po pravici prošel všechny společensko-kulturní epochy od gotiky po Bauhaus, a Východem, který na mnoha z těchto lekcí chyběl, existuje cosi jako možnost střední Evropy. Pokud se s vědomím řečeného ještě najde vůle, je tady možnost vnímat střední Evropu. Nic víc. To všechno ale nabízím k úvaze s vědomím, že kupříkladu Benešova myšlenka Československa coby mostu mezi Západem a Východem v daném historickém kontextu tragicky selhala. Vidět a vnímat střední Evropu je riziko, do něhož se nikomu nechce. Visegrádský projekt skomírá. A pak se ještě na „věc střední Evropa“ můžeme podívat z perspektivy politiků. Co uvidíme? Zdá se mi, že z této perspektivy žádná střední Evropa, žádný most mezi Východem a Západem či „cordon sanitaire“ nepřipadá v úvahu, protože Západ čili Brusel a Washington vidí svět dialekticky či bipolárně a hranici Západu a Východu chce z různých důvodů vést až na Ukrajině. Střední Evropa z politického hlediska je tudíž pás o šířce necelého milimetru a tvoří ji budoucí ukrajinsko-ruská hranice. Z mého pohledu je toto přetahování se o Ukrajinu chybou.

Vrátím se k předchozí otázce. Narážela jsem na vaše tvrzení na Mezinárodním festivalu knihy: „Dřív jsme chtěli na Západ, ale ukazuje se, že úplně to není možné.“ Abych byla přesná, proč to není možné?

Myslím si, že jsem v už zásadě odpověděl v rámci předchozí otázky. Jde o to, že ani „střední Evropa“, pokud z ní na chvíli vyloučíme Německo čili pokud za ni budeme považovat pouze, dejme tomu, Visegrád, tedy že ani takto definovaná střední Evropa si ty lekce Západu neprošla bez absencí. Západní kultura a vzdělanost se většinou šířily z ohnisek, která od nás byla dost vzdálená, a impulzy stačily zeslábnout, než se dostaly k našim hranicím. Stručně řečeno, ve střední Evropě – pokud budeme mluvit o pravidlu a vynecháme výjimky – nevznikala západní vzdělanost, západní hodnoty, západní to a ono…

Nebo se na tutéž věc můžete podívat ještě trochu jinak a pak spatříte střední Evropu, pro niž je charakteristická nápodoba. Nápodoba Západu se pravidelně střídá s projevy rusofilie či rusofobie, která je taktéž neklamným důkazem toho, že střední Evropa má s Ruskem vztah. Jsme tady jako lovec motýlů, který síťkou mává jednou doleva, podruhé doprava. Možná je charakteristické, že v obou případech tou rukou máváme nad hlavou, nad sebou… Což je handicap, ale lze z něj udělat i přednost.

Po delší literární odmlce chystáte vydat nový román nazvaný Martin Juhás. Prozradil jste, že se jedná o komedii o vztahu Čechů a Slováků v letech 1918 až 1945. Proč jste se rozhodl pro tento žánr, který pro vás není zcela typický?

Možná to tak nevypadá, ale já jsem vždycky psal nebo aspoň chtěl psát komediální knížky. V tomto směru tedy o žádné vychýlení nejde. No a historické téma? Chtěl jsem si to zkusit. Chtěl jsem zkusit najít poetiku, způsob nasvícení a úhel pohledu, který ještě nikdo pro meziválečné období nenašel.

Téma Čechů a Slováků se pak samo nabízelo: mám rád Slovensko, Slováky, chodil jsem se Slovenkou, pracoval jsem se Slováky i na Slovensku. Dalším důvodem pak byl fakt, že si na české literární scéně Slováků nikdo nevšímá. Mnozí píší o Němcích, ale o Slovácích – omlouvám se, pokud na někoho zapomínám – podle mě nikdo. Dráždí mne to, je to nehorázné. A bylo na čase to napravit, postavit Slovákům pomník… Martin Juhás čili Československo, jak zní plný název, je holdem Slovensku a Slovákům, slovenským řekám, horám, dravému ptactvu kroužícímu nad horami, jakož i lidem, kteří nevěřili Tisovi, Šaňo Machovi…

Řekl jste, že nechcete jít podobnou cestou jako například Kateřina Tučková nebo Jan Němec čili detailním nastudováním faktů. Jaký postup jste při psaní zvolil? Jakou poetiku můžeme očekávat?

Poetika je všechno. Styl je všechno. Obsah jde za formou. Kde je dobrá forma, najde se i obsah…

Každé z těch hesel je lehce napadnutelné a přihlouplé – jako každé heslo. Jsem si toho vědom, přesto jsem se při psaní těchto hesel držel. Nová poetika je všechno! Držel jsem se toho hesla a dřel u něj jako otrok. A nebylo to nic jednoduchého; však uvažme, že první republika byla popsána tisíci způsoby na sto tisíci stránkách. O to větší to ale bylo dobrodružství. Fakta nefakta… Fakta jsou na Wikipedii… Úkolem současné literatury je vzbudit údiv, nikoli informovat či odčiňovat viny.

Jaké literární plány máte do budoucna?

Napsat knížku o havlistech a zemanovcích.