30/06/2020 | portrét | Jakub Pavlovský

Horáková jako člověk

Milada Horáková, nejznámější oběť politických monstrprocesů v Československu, byla popravena 27. června 1950. Co o ní ještě víme? Byla právnička, sociální pracovnice, poslankyně, aktivní účastnice prvního, druhého i třetího odboje, bojovnice za práva žen… Stostránková komiksová kniha spisovatele Zdeňka Ležáka a výtvarnice Štěpánky Jislové autenticky a velmi věrně vykresluje příběh jedné z největších osobností novodobých českých dějin. Přečtěte si rozhovor s tvůrci.

Zdeňku, čím to je, že komiks o Miladě Horákové u nás vyšel až teď?

Za mě je to hlavně kvůli náladě v celé společnosti. Jestliže jsem třeba ještě před pěti lety necítil takovou potřebu veřejně a nahlas vystupovat proti komunismu, dnes ji cítím velmi silně. Proti totalitním ideologiím je třeba vystupovat vždy, ovšem někdy nás ten klid v politice ukonejší, že se vlastně nic neděje. A přitom se děje. Potichu a plíživě. A pak najednou předseda komunistů předsedá parlamentu a odebírá slovo představitelům demokratických partají a většina lidí se tváří, že je to vlastně v pořádku, vždyť je to v souladu s demokratickými principy. A to je špatně — od nejvyšších politických představitelů až po nejprostší vrstvu obyvatelstva. Doktorka Horáková nám zanechala odkaz, který je třeba držet při životě. Dnešní doba přímo křičí, abychom ten odkaz vytáhli na světlo.

Je ovšem pravda, že kniha vznikala ke kulatému výročí. Koronavirus nám vydání málem překazil, ale nakonec se to povedlo. Komiksových knížek k výročím jsem udělal celou řadu (Stopa legionáře, TGM, 100 let Československa v komiksu, Sametová revoluce, Jan Žižka — Boží bojovník ve jménu Husa, Karel IV. — Pán světa, Marie Terezie a její Habsburkové…) a pokaždé se ukázalo, že se nejlépe prodávaly v měsících kolem výročí. Téma rezonuje ve společnosti a kniha má lepší šanci na prodej. To je dnes samozřejmě důležité, protože obvykle jde o úspěch, když se prodá pár tisíc kusů. Na druhou stranu, už v minulosti mě několikrát překvapilo, jak je možné, že k danému tématu ještě komiks nikdo neudělal. Třeba o československých legionářích, o sametové revoluci nebo o příběhu Tří králů.

Miladu Horákovou vnímáme a připomínáme jako oběť komunismu. Přitom to byla socialistka a feministka. Nezplošťuje se tím neustálým připomínáním komunismu její odkaz?

Jednoznačně ano. Zplošťuje. A bylo to dobře vidět teď u příležitosti kulatého výročí její popravy. Celá ta kampaň „Zavražděna komunisty“. Ne že bych s tím tvrzením nesouhlasil, ale na druhou stranu to z Horákové dělá „jenom“ oběť komunistické zvůle. Svým způsobem je přirozené, že si historické postavy asociujeme s jednou konkrétní událostí, činem, vlastností. Vlastně i proto jsem už před rokem o té naší knížce uvažoval tak, aby Horáková nevyzněla jen jako oběť. Abychom hlavní hrdinku ukázali jako člověka. Aby si lidé uvědomili, jak pracovitá a odvážná byla i v období před válkou, jak se za protektorátu zapojila do odboje a málem ji to stálo život a proč vůbec v roce 1945 vstoupila do politiky. Samotnému procesu z roku 1950 je pak věnována jen závěrečná část knihy a poprava se odehrává na jediné stránce. Takže za mě je její odkaz daleko širší a doufám, že naše kniha pomůže k širšímu vnímání jejího příběhu.

Jak probíhalo vaše osobní studium života Horákové?

Mým prvním studijním materiálem byla kniha Miroslava Ivanova Milada Horáková: justiční vražda. Tu jsem znal už léta a četl jsem ji několikrát. Právě od ní se rozbíhaly jednotlivé nitky rešerší k jednotlivým událostem a postavám. Dostupných materiálů o Horákové je u nás i pro laika poměrně hodně, jen nemají formu přijatelnou úplně pro každého. Je poměrně složité se vyznat byť jen v tom základním procesu se třinácti hlavními obžalovanými. A ten proces se dál větví a je stále nepřehlednější. Komunistická prokuratura totiž často dávala do souvislostí i události, které spolu nijak nesouvisely. Přesně tak vznikaly monstrprocesy. A ty československé byly navázány na maďarské a tam už je potřeba se na to celé dívat v širších souvislostech. Při přípravě nové knihy jsem byl ve výhodě, že krátce předtím jsem psal knihy 100 let ČeskoslovenskaSametová revoluce, kde jsem se těmi širšími okolnostmi také zabýval. Takže mi dost věcí do sebe zapadalo jako skládačka.

Milada Horáková, foto: nakladatelství Argo

Co jste si z jejího příběhu odnesl vy sám?

Ve mně to doktorku Horákovou pozvedlo ještě na vyšší úroveň. Myslím, že jsem jí daleko lépe porozuměl jako člověku, ne jen jako symbolu. A to je vlastně i posláním naší knihy. Upřímně řečeno ji vidím i kritickýma očima. Přes všechny dobré vlastnosti v ní bylo i něco, co asi muselo ostatní docela dráždit. Něco jako snaha mít poslední slovo, upozorňovat na chyby, přesvědčovat ostatní o své pravdě. Bez ohledu na důsledky i na nejbližší členy rodiny. To samé cítím třeba z prezidenta Masaryka. Proto jsem také jejich charaktery v knize srovnával jako velmi podobné. Když si představím, že bych měl takového kolegu třeba v práci, asi bych z něj byl docela často na nervy. Na druhou stranu za těmito osobnostmi stojí rovný charakter, silné empatie k lidem, kterým se děje bezpráví, až chorobně neodolatelný pocit zodpovědnosti, čisté ideály. A toto všechno tu protivnost vyvažuje, takže se před tím kolegou nakonec musíte sklonit.

Jsou historické události ve formě komiksu čtenářsky přijatelnější?

Já těch historických komiksů v knižní podobě už mám na kontě čtrnáct z celkových sedmnácti autorských knih. Jednoznačně to vidím jako úspěšný formát. V principu jde o míru popularizace historických událostí. Když toho například o Janu Žižkovi moc nevím, koupím si komiks od Ležáka a za jeden večer si přečtu stručný životopis s krásnými obrázky Michala Kociána. Když jsem fanoušek historie a už o ní něco vím, sáhnu po Žižkově biografii od Petra Čorneje. Budu ji číst měsíc, převracet stránky tam a zpět a přemýšlet, přemýšlet, přemýšlet. Obě tyhle knížky vyšly loni krátce po sobě. A obě mají své místo na knižním trhu, svůj účel, své čtenáře a vůbec si nemusí konkurovat. Naopak. Moje knížky by měly čtenáře nasměrovat k hlubšímu studiu, třeba k tomu Čornejovi. Platí to pro mladé i starší ročníky.

Štěpánko, podle jakých materiálů jste kreslila její příběh? Do jaké míry jste musela použít svou fantazii?

Na rozdíl od většiny ostatních projektů jsem se záměrně upozadila, co se fantazie nebo autorského přístupu týče. U autobiografických příběhů tak velkých osobností, jako byla Milada Horáková, je tenká hranice mezi tím, co je ještě pravděpodobné v rámci daných událostí a co jsou vlastní projekce a agendy, které si člověk do dané osobnosti promítá. Mě osobně samozřejmě hodně zajímala „feministická“ linka jejího života, ať už šlo o práci v politice, nebo její přátelství s Františkou Plamínkovou. Hodně bylo dáno tím, že jsem za komiksem nestála scenáristicky. Zdeněk má za sebou historických komiksů bezpočet a jeho knihy jsou orientované hodně didakticky — což, aspoň pro mě, znamená, že to není vhodný prostor pro velké experimentování. Myslím, že Milada si zasloužila v hodně věcech tradiční, ale hlavně důstojný komiks o celém svém životě — ne pouze o osudovém procesu, na který bývá její příběh redukován.

Milada Horáková, foto: nakladatelství Argo

Jakým způsobem probíhala spolupráce se Zdeňkem? Vídali jste se?

Hodně nekreslících scenáristů má problém odhadnout, kolik panelů se vlastně vejde na stránku nebo kolik akcí se v jednom panelu zvládne odehrát. Zdeněk má zavedený systém a dobře ví, co komiks zvládne a co ne. Dostala jsem od něj scénář, který zároveň fungoval jako jednoduchý storyboard, a pak jsme už většinu času strávili nad historickými materiály. Občas jsme se sekli na něčem, čeho si všimne historik, ale výtvarnici to přijde nedůležité. Já jsem si k práci místo podcastů a audioknížek pouštěla archivní záběry z procesu. A jestli jsme se vídali? Minulý týden jsme se viděli podruhé — na natáčení reportáže pro Českou televizi.

Jak dlouho trvala kompletní práce na komiksu?

Měli jsme docela šibeniční termín, a to představení komiksu na Světě knihy, ke kterému bohužel nakonec nedošlo. Scénář se dokonce ještě dopisoval v průběhu kreslení, ale od první po poslední stránku mi to zabralo všehovšudy čtyři měsíce. Hlavní nakonec bylo, že knížka vyšla k výročí. Je to dobrý způsob, jak si celou událost připomenout, ale také to pomůže při propagaci.

Kdybyste měla zmínit další české historické komiksy, které by to byly?

Převaha historického komiksu v české tvorbě je v poslední době trochu ožehavé téma. Ač bych sama asi dala přednost úplně originálnímu autorskému dílu, je skvělé, že jsme ve fázi, kdy kreslíři můžou mít zakázky na komiksové knihy. Pořád existuje řada témat z naší historie, která by si zasloužila větší pozornost. Třeba zmíněná Františka Plamínková. Ale k otázce: dobře se mi četlo Zatím dobrý, komiks o bratrech Mašínech, a to zejména po scenáristické stránce — prolínání jednotlivých dějových linií bylo funkční a napínavé zároveň.