Pohřeb se konal za týden. Málem jsem ho nestihla. Vlak se zaseknul na trati mezi Milečí a Nepomukem, zase nějaký sebevrah, který nebral ohled na ostatní. Po půl hodině jsem vzdala čekání a šla na stop, protože na taxík mi nezbyly peníze. Ani v Plzni jsem si nevedla lépe. Na zastávce u hlavního nádraží jsem omylem nastoupila do autobusu, který mě místo na ústřední hřbitov zavezl k nákupnímu středisku, a já tak musela seběhnout celý kopec.

Do obřadní síně jsem vcházela mezi posledními se zpoceným rolákem přilepeným na záda. Možná to byl jen můj pocit, ale jakmile jsem překročila práh, v sále to zašumělo. Jako by se do včelího úlu vloudila vosa.

Téměř všechny lavice v krematoriu byly zaplněné, lidé se tlačili i po stranách sálu. Počet lidí v síni byl úchvatný.

Podařilo se mi zaujmout místo v poslední řadě. Silně naparfémovaná čtyřicátnice po mé pravici na mě vrhla nepřátelský pohled. Marně jsem pátrala v paměti, abych její obličej přiřadila k nějakému jménu. Ale na odmítavé pohledy lidí jsem byla zvyklá už dávno.

Dveře nás odřízly od čerstvého vzduchu a slunce, bzučení v sále překrylo přidušené ticho probodávané přidušeným zakašláním. Po chvíli sál prostoupily první tóny Beethovenovy Měsíční sonáty. Všichni jako na povel vstali a potemnělá aula rozkvetla bělostnými kapesníky. Hudba ztichla a všichni se opět posadili.

Na pódium vystoupil první řečník, otcův dlouholetý kolega z fakulty a současně i rodinný přítel. Postavil se k pultu, načechral popsané listy a spustil: „Vážení smuteční hosté…“ Rozpovídal se dlouze o tvrdé práci, o cti a tradičních hodnotách, mezi jednotlivými slovy dělal významné pomlky.

„Byla to žena velkého muže,“ pronesl významně do sálu, vzhlédl od papírů a pokýval hlavou.

Byla jsem z jeho řeči na rozpacích. Měl sice pravdu, protože otec matku převyšoval ve více ohledech. Matka svým nicotným vzděláním, praxí ani původem nesahala otci ani po paty, navíc byla pomalu o dvě hlavy menší. Ale byl to přece její pohřeb, o otce tu vůbec nešlo, svou poslední slávu už měl dva roky za sebou. Ráda bych vstala a upozornila řečníka, že v rakvi po jeho pravici neleží on, ale moje matka. Rozhlédla jsem se po sále, ale hosté kolem mě pouze poslušně cupovali kapesníky s pohledem upřeným na řečníka. O fotografii matky pohledem ani nezavadili.

Došlo mi, že všichni ti lidé se tu nesešli, aby vzdali poslední hold mé matce, ale aby se poklonili jemu — mému otci, a tím i jeho nejstaršímu synovi. Aby před Evženem, který po otci nezdědil jen vzhled a vystupování, ale i část jeho vlivu, prokázali loajalitu našemu rodu. Pohřeb mé matky byl jen záminkou.

„Loučíme se se skvělou manželkou, matkou a kamarádkou,“ pronesl na závěr řečník a hlas se mu poslušně zlomil.

Skoro bych se na něj rozkřičela: A s Magdalénou Tichou, rozenou Mináčovou, se rozloučit nechcete?

Lidé se znovu zvedli. Opět se ozvala hudba, tentokrát tišší a tesknější. Snažila jsem se přes kopečky zad, věnce a kytice zahlédnout matčinu rakev, ale moc se mi to nedařilo.

Přemýšlela jsem o tom, co by té okázalé ceremonii řekla. Jestlipak by aspoň jednou, naposledy, nechtěla sestoupit z velkého jeviště a pak postranním vchodem utéct domů? Možná by radši měla skromný obřad, třeba někde doma, ve vesnici pod Tatrami. Malý hrozen příbuzných kolem její rakve s farářem v čele, tříčlenná kapela a pak místečko v rodné zemi vedle staré mamy a taty. Místo toho ji spálí a nasypou do honosné mosazné urny.

Hosté se seřadili do zástupu, stáli frontu na moje bratry, hlavní představitele tragédie, kteří si s hosty v dokonale padnoucích oblecích a naleštěných botách potřásali rukama a vyměňovali fráze. Nezdálo se, že by kromě podoby v obličeji měli něco společného. Ačkoli je dělil rozdíl pouhých dvou let, vypadal Milan o deset let mladší. Na čele ani vráska, z nagelovaných vlasů se mu uvolnil pramen, který mu visel do obličeje. Všimla jsem si, že má horní knoflík košile povolený a že mu zpod saka vykukuje její lem. Evžen naopak působil dokonale upraveně a sterilně. Při každém poděkování za upřímnou soustrast se mu prohloubila brázda mezi obočím.

Tohle jsem si mohla nechat ujít, a tak jsem přistoupila přímo k rakvi. V přeplněném sále vypadala úplně osamoceně.

Říkala jsem si, proč se bratři rozhodli pro uzavřenou rakev. Matčino tělo bylo určitě dobře zachováno a pohřební služba dnes umí udělat s obličejem divy. Nebožtíkův obličej se dá napatlat šminkami tak, že nehybné tělo mrtvolu skoro nepřipomíná. Snad by bratrům byla hanba ukázat všem na odiv matčinu odulou tvář a macatý zvrásněný krk. Však také vedle rakve na podstavci stála matčina obrovská fotografie z doby, kdy ještě bývala krásná.

Vevnitř mohl být vlastně kdokoli, ale já jsem přesto intenzivně cítila její přítomnost. V těle mi začalo mravenčit, pouhá myšlenka na mrtvé tělo schované pod víkem ve mně vyvolala úzkost a stud. Ale kdesi pod nánosem zášti, odporu a dusivých vzpomínek jsem pocítila hlubokou něhu. Ona mrtvá hora masa a kostí kdysi bývala mou maminkou. Pohladila jsem rakev v místech, kde jsem pod vykládaným topolovým dřevem, se kterým ji zanedlouho vsunou do pece, tušila její obličej. Sehnula jsem se k rakvi, zavřela oči a nadechla se. Teď přišla chvíle, na kterou jsem se dlouho chystala.

Vtom do mě zezadu někdo vrazil. Pardon, omlouval se upocený plešoun a výmluvně pokynul rukou za sebe. Pochopila jsem, že zacláním, fronta se od mých bratrů přesunula k rakvi. Chvíli jsem přešlapovala na místě, ale nemělo to cenu, plešoun mi to celé zkazil. Nechala jsem rakev rakví a chvatně opustila sál.

Seběhla jsem po schodech ven a schovala se do stínu pod reliéf ženské figury s pochodní. Pohlédla jsem na hodinky — když do půl hodiny vyrazím, akorát mi to vyjde na vlak do Horažďovic. Zastavím se v chatrči, svléknu si černý rolák, natáhnu bagančata a ještě vyrazím do lesa.

Místo toho jsem tam stála jako přikovaná. Nakopla jsem špičkou boty červenou hřbitovní svíčku, která se mi povalovala u nohou. Svíčka se odkutálela na sluncem zalitý chodník směrem k naší rodinné hrobce.

Zanedlouho na její mohutný náhrobní kámen postaví urnu s matčiným popelem.

Z myšlenek mě vytrhla herda do zad. „Tak co, ségra,“ ozval se Milan, „to je dobře, žes taky dorazila.“ Vytáhl z kapsy saka modré gauloisky, seshora poklepal na zavřenou krabičku a pak teprve vytáhl prostřední cigaretu, kterou přejel jazykem, než si ji strčil do úst. Stejně to dělává jeden obejda v Sušici, který postává před vinárnou u náměstí. I on se domnívá, že je to ležérní a sexy. Ve městě mu říkají prasák nebo obecní blbec, přijde na to. Když Milan dokouřil, nabídl mi, že mě sveze na nádraží.

„Ať se nemusíš harcovat sockou, Sisi,“ řekl, ale o to tady nešlo.

Už jsem mu chtěla přitakat a poděkovat, ale něco se ve mně najednou vzepřelo. Copak nejsem jednou ze tří nejbližších příbuzných? Copak moje jméno nestálo na parte hned za jmény mých bratrů?

„Pojedu s váma,“ opáčila jsem mu a Milan se rozpačitě poškrábal na hlavě.

„Když myslíš…“

Hosté se trousili ze sálu, ženy zacvaknuté mužům do předloktí, na tváři nalepený decentní smutek, muži důstojně mlčeli. Dokonalost celého obrazu kazilo jen teplé jarní slunce, déšť by se sem hodil líp.

Nastoupili jsme do Milanova černého bavoráku a zapojili se na samý konec špalíru aut. Po cestě domů bratr kouřil jednu cigaretu za druhou, prohraboval si nagelované vlasy a mlčel. „Kruci,“ syknul nakonec, když zjistil, že mu ostatní auta zatarasila vjezd do garáže.

Zaparkoval o blok dál, na mě se ani nepodíval a chvatně vyrazil k domu. Měla jsem co dělat, abych ho doběhla.

Před naším plotem mě přepadl starý známý pocit. Kolena se mi před tím majestátním stínem zachvěla. Ale na nohou jsem se udržela.

 

Vydává nakladatelství Host.