Houževnaté padesátky
Stále větší časový odstup od konce státního socialismu vyvolává potřebu jej znovu interpretovat a zkoumat jeho povahu – jinak a snad méně sudičsky černobíle. Zvláště mladší badatelé pak disponují i emoční distancí de facto „nepamětníků“. Literární a filmový historik a kritik Vít Schmarc se s touto distancí vrací k jednomu z dnes nepochybně nejopovrhovanějších období literárních dějin: k éře stalinismu.
Nejen naše „podivuhodné kouzelníky“, jak pěvce stalinismu ve své antologii ironicky nazval Antonín Brousek, čte znovu – tentokrát ve světle poststrukturalistických teorií a s odkazem na sémiotické analýzy Vladimíra Macury Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989. Jaké tedy jsou Schmarcovy „padesátky“?
Nutno říci, že čtenář se nejprve musí prokousat houštinou teoretických a analytických kapitol, v nichž se střídají odkazy na obvykle citované autority literárních (a kulturálních) teorií – řekněme (abecedně) od Althussera po Žižeka. Po jejich vzoru Schmarc také pracuje s širokým záběrem možných kulturních paralel: v práci věnované stalinismu se tak odkazuje k soudobému filmu či malířským dílům oslavujícím někdejšího severokorejského vůdce Kim Ir-Sena, značná část textu je ale také věnována například filmu Vladimíra Vlčka Zítra se bude tančit všude. Přesto se nelze úplně zbavit pocitu, že tento efektní způsob vedení úvah v žádoucí syntézu docela neústí. Přítomnost rozsáhlých a zároveň těkavých exkurzí opodstatňuje nakonec vlastně skromné východisko, že mezi státní ideologií / kolektivem a lyrickým (autorským) subjektem je dynamický vztah. Z knihy zkrátka až příliš trčí její vědecky kvalifikační původ (disertační práce) – a akademická sláma, která měla být ráznou redaktorskou rukou z knižní boty nekompromisně vyjmuta.
V poměru k teoretizujícím pasážím se pak jeví množství zkoumaného primárního materiálu spíše jako skromné. Schmarc se podrobněji věnuje patnácti básnickým a prozaickým dílům, přičemž u čtyř z nich jde o sovětskou klasiku. Autor zde mj. aplikuje teze Kateriny Clarkové – jejíž Sovětský román přeložil do češtiny –, že socialistický realismus není „realistickým“ v moderním slova smyslu, ale že jde o specifické osvojení mytologického vyprávění. Dalším významným interpretačním klíčem je pro autora Vera Dunhamová, která reflektuje dynamiku sovětské literatury i společnosti směrem od revolucionářů k privilegovaným soudruhům a od avantgardní kultury k usedlé „kulturnosti“.
Pro české literární prostředí přesto budou neuralgickým bodem knihy především interpretace dobově ceněných sbírek Pavla Kohouta (Tři knihy veršů), Miroslava Červenky (Po stopách zítřka), Karla Šiktance (Tobě, živote!) nebo Milana Kundery (Člověk zahrada širá). Hledání hranic individuální představivosti a kolektivních ideologických matric je nepochybně vedeno pečlivou snahou o postižení dynamiky dobového poetického úzu a básnícího subjektu. Autor odhlíží od sociálních okolností: od cenzurního aparátu po represivní sílu tehdejšího státu nebo ducha kolektivismu. Přesto ani v takto „laboratorně“ (tedy především literárně-teoreticky, nijak podrobně není vzata v potaz ani dobová kritická reflexe textů) nachystaném předporozumění se čtenář nemůže zbavit pocitu, že drtivá většina někdejšího básnění byla hlavně směsí fanatismu, juvenilní naivity, patosu a bolestínského sentimentu – samozřejmě s výjimkou také pojednávané poezie Ivo Vodseďálka.
Želbohu i v pasážích věnovaných přenosu sovětského románu do českého prostředí (mj. na příkladech Pluhařova Modrého údolí nebo Řezáčova Nástupu) jde spíše o aplikaci poznatků Clarkové a Dunhamové než o interpretační jasnozřivost Macurova formátu.
Pokud soudobá revidující historiografie ohledává éru socialismu z perspektivy všednodenní materiality, Schmarcova literárněhistorická verze téhož (dosud asi ojedinělá) je výrazně textocentrická a mimoliterární okolnosti vesměs pomíjí. Otázka je, zda se takové čtení děl doby stalinismu spíše nevzdaluje jejich podstatě. Autor sice zpochybňuje ultimativní tezi totální „zideologizovanosti“ literatury (a filmu), ale zároveň rozebíraná díla halí do překrývajících se teoretizujících konstruktů, které odhlížejí od jejich dobové recepce a formativních funkcí. Schmarc se v každém případě pokusil vyjet ven z kolejí převládajícího literárněhistorického uvažování – škoda jen, že neodolal a koncepčně se pustil po stopách příliš mnoha zajíců. Přinejmenším zájemcům z řad poučené veřejnosti se bude tato kniha čtenářsky zbytečně vzpouzet.
Vít Schmarc: Země lyr a ocele. Subjekty, ideologie, modely, mýty a rituály v kultuře českého stalinismu. Academia, Praha 2017