02/06/2015 | recenze | Pavel Portl

Hrabat se lavinou ženského hašteření

„Stará dobrá“ Petra Soukupová se po knize pro děti Bertík a čmuchadlo vrací s další prózou pro dospělé čtenáře, románem Pod sněhem. Moment překvapení, který přišel s její prvotinou K moři (2007), je nenávratně pryč. Nastavila (si) vysokou laťku a očekává se, že ji bude překonávat a skákat vždy o něco výš. Tímto pokusem svůj „osobák“ nepřekonala. Je to její standard, což není vůbec špatná zpráva, protože prózy Petry Soukupové představují nadprůměr současné české literatury.

V nedávném rozhovoru pro server iDnes.cz Soukupová prohlásila, že nemůže psát jinak. Reagovala tak na připomínku k pesimistickému vnímání světa, který prezentuje ve svých knihách. Především si tedy drží vlastní autorský styl. Málokterému autorovi stačí pár odstavců, možná jen vět, aby byl snadno identifikovatelný. Její vyjadřování je velmi hutné, v podstatě scenáristické. Dominují dialogy; náčrty situací a prostředí mají charakter inscenačních poznámek; rozsáhlé popisy vytěsňuje. Způsob vyjadřování je přímočarý a střízlivě věcný, tempo vyprávění působí jako sprint na delší trati. Souvisí s tím i užití jazyka, který pro ni představuje především sdělovací nástroj, velmi úsporný, bez výraznější estetické funkce. To koresponduje s jejími tématy a pocity. Soustřeďuje se na porušené mezilidské vztahy omezené na rodinné prostředí; nedostatek pochopení, porozumění, empatie, někdy až sociální inteligence.

pod_snehem

Patologie narušených vztahů

Všechny obecné charakteristiky stylu Petry Soukupové lze bez výhrad aplikovat i na román Pod sněhem, který se odehrává během jediného dne. Tři sestry Olga, Blanka a Kristýna nastupují do jednoho auta a ještě se svými čtyřmi dětmi odjíždějí na oslavu narozenin svého otce. Téměř okamžitě je jasné, že to nebude příjemná pohodová cesta, ale spíše přestřelka jízlivých poznámek, výbuchů vzteku a výčitek. Každá ze sester má odlišný životní styl, ale autorkou účelově nastavený poněkud modelově, aby třecí plochy mezi nimi byly co možná největší. Úspěšná Olga je svobodná matka jediného syna, kterého nekriticky zbožňuje, a i když si uvědomuje, že svými ústupky z něj vychovává sobce, nedokáže se přimět být vůči němu důraznější. Blanka představuje prototyp rodině oddané ženy, která se snaží být dokonalou matkou i manželkou, ale nezvládá skloubit péči o tři děti a brání se přiznat si odcizení se svým mužem. Kristýna je svobodná, bezdětná, emocionálně potácející se ve vztahu s ženatým mužem, aniž by v sobě našla sílu odpoutat se od něj a vymanit se z pseudovztahu, v němž výrazně více dává, než dostává. Čtvrtou hrdinkou je jejich matka Marie, jejíž vzpomínky ve formě monologu jsou odlišeny kurzivou. Její příběh zklamané ženy, připoutané se třemi dětmi k manželovi, který ji nemiluje, jako by spojoval životní pocity jejích dcer. Jako oprýskaný rám tak sceluje obraz rodinné historie, kterému vévodí pochmurné barvy.

Během jednoho dne, od chvíle, kdy nastoupí do auta, až do chvíle, kdy ulehnou do postelí, se odehraje celý děj. Od začátku je jasné, že nepůjde o poklidný výlet na oslavu otcových narozenin, protože Soukupová ihned vrhá hrdinky do vzájemných rozepří s takovou intenzitou, že vlastně nemají kam gradovat. Jejich hádky se postupně stávají stereotypními, ubíjejícími svou bezvýchodností a kruhy, z nichž nejsou schopné prorazit, protože každá žije jiný život a nedokáže pochopit priority té druhé. Ani jedna z postav není šťastná, každá závidí některé něco, co sama nemá, ale také si občas škodolibě uvědomuje, co chybí těm druhým. Uvnitř zápasí samy se sebou, navenek s těmi dalšími. K tomu, aby čtenář pochopil, jak se mohly sestry dostat až k absenci empatie a neschopnosti konstruktivní komunikace, slouží vzpomínky, v nichž se jednotlivě vracejí do dětství. Vzniká tím poměrně složitá struktura vyprávění, stvrzená navrch více vypravěči, a Soukupová — stejně jako v předešlých prózách — se v ní poněkud ztrácí. Jsou to chaotické laviny, z nichž se čtenář prohrabává zpět na smysluplný povrch.

 

Umění prožít postavy

Soukupová umí své hrdinky dokonale „prožít“. Nechává proudit jejich myšlenky, které napovrch vyvřou jako promluva, ale zase se rychle ponoří do nitra. Dialogy nejsou ohraničeny uvozovkami, ale přecházejí do vnitřních monologů. Díky tomu jsme pozorovateli celého myšlení postav, máme jedinečnou šanci proniknout do nevyřčených pocitů, s nimiž se hrdinky perou: „Postav se, Olivere! zařve na něj Olina, Oliver se lekne a postaví se, ona už se v ten moment začne cítit jako příšerná matka, Blanka ji určitě zevnitř pozoruje, no i kdyby ne, tohle už by musela slyšet, proč se tohle musí dít zrovna jí, to má za to, jak je na Olího hodná, to ji znovu rozvzteklí a oboří se na něj. A teď přestaň okamžitě vyvádět a nastup do toho auta, nebo tě seřežu.“

O to méně své postavy popisuje zvnějšku. Vyhýbá se rozsáhlejší deskripci; občas jen tak mimochodem textem pronikne postřeh o oblečení nebo o postavě. A především krásně pracuje s detaily běžného života, jimiž své hrdinky náznakově charakterizuje, a přitom až překvapivě dostatečně: „Vyndá z kelímku zubní kartáček a pastu a natočí vodu, je hnusná, trochu po pastě, trochu vlažná, jak ji nenechala odtéct, i tak kelímek vypije a nalije si další… opláchne si obličej a pak si ho tře odličovacím ubrouskem, pro jistotu ještě jedním. Než oschne tvář, učeše vlasy a udělá si culík, tím nebude tak poznat, jaké je má. Obličej namaže krémem.“ Vymodeluje reálné ženy, s nimiž se čtenář možná neztotožní, ale nechá se přesvědčit, že přesně takové může běžně potkat na ulici. Otázka je, nakolik je uvěřitelná také interakce hrdinek. Celodenní maraton vzájemné kritiky, ironických poznámek a kousavých komentářů probíhá bez přestávky; nedostavují se delší okamžiky smíru nebo alespoň částečného porozumění, jsou to maximálně krátkodeché aliance, které se vzápětí rozpadají. Soukupová tím do značné míry oslabuje čtenářský účinek. Ne že by začala vyloženě nudit, na to je příliš dobrá spisovatelka, ale postupně se vkrádá jistá monotónnost. Vyprávění postrádá změny tempa, chybí moment překvapení a čtenář nutně začíná přemýšlet, nakolik reálně zachycené hrdinky také reálně jednají.

 

Překročit stín

Jeden den může navždy změnit život. Pro Blanku, Olgu ani Kristýnu však takový den v románu Pod sněhem nenastal. Může to být výtka směrem k autorce, že příběh nechala vyplynout do ztracena a jednoduše řečeno — nic nevyřešila. Ale ono také nebylo co. S koncem dne končí i kniha. Jde o záznam několika hodin života obyčejných lidí, jež se nezmění náhle jako zásahem blesku. Druhý den se probudí a budou pokračovat ve své každodennosti, se stejnými problémy i potřebami. V zachycení obyčejnosti je Petra Soukupová vynikající. Bezesporu jí k tomu pomáhá i jazyková rovina — minimalisticky věcné vyjadřování okleštěné od stylistických exhibicí.

Ani v tomto románu Petra Soukupová nepřekračuje hranici rodinného prostředí, do něhož neproniká nic z okolí. Jde o zabydlený mikrosvět se svými pravidly, v němž dominuje koncentrace na mezilidské vztahy, zachycené ze subjektivního pohledu s tak velkou dávkou skepse, že ani nedává šanci na výraznější změnu. Obdobné vidění je od počátku jednou z konstant tvorby Petry Soukupové, což se snadno může stát pro její díla chronické. Je svým způsobem paradox, že kvůli komplexně ukotvenému stylu lze očekávat jednotvárnost, která přijde s každou další knihou. Obtížně bude experimentovat znovu s formou, jak to udělala v deníkovém románu Marta v roce vetřelce. Pokoušet se o složitější architektoniku textu by mohlo být jedním z řešení, je však otázka, nakolik složitější struktura bude schopná absorbovat styl jejího psaní; jinou cestou by bylo změnit prostředí, tedy vymanit se z rodinných pout a vyjít do ulice.

Román Pod sněhem je kontinuálním pokračováním tvorby Petry Soukupové. Stvrzuje, že je osobitá spisovatelka, že zvládá psát srozumitelně o vážných věcech, s psychologicky přesným vnímáním. Poprvé se ovšem nad její knihou objevuje ALE. I když svou práci odvedla velmi dobře, nenabídla tentokrát nic moc nového. Co se vlastně čeká od Petry Soukupové příště? Nějaká změna zcela jistě — nijak násilná, zásadní, ale přeci jen ano.


Petra Soukupová: Pod sněhem, Host, Brno 2015