24/06/2020 | portrét | Aneta Střechová

Hrdina bez patosu

Bohatý a živý jazyk, čistota myšlenek, přímočará výmluvnost, vnitřní ušlechtilost a neustálá snaha pronikat k lidem a pátrat po podstatě světa vynesly letce Antoina de Saint-Exupéryho mezi největší spisovatele 20. století. V pondělí 29. června uplyne 120 let od jeho narození.

Básník činnosti

Překladatel Jiří Konůpek Exupéryho řadí mezi básníky činnosti — muže činu: být jen svědkem života ho děsilo. Jeho dílem se jako tenká červená nit vine ústřední motiv hrdinského činu ke službě celku. Ve svých knihách Exupéry zrcadlil prožívanou realitu, patos hrdinské literatury mu byl však cizí. Občanské povolání považoval za nutnou podmínku literární tvorby a ostře se distancoval od spisovatelů chrlících množství románů na objednávku slovy: „Nejsem obchodník s knihami.“

„Nejsem obchodník s knihami.“

Každé Exupéryho dílo je osobním svědectvím a zároveň demonstrací jeho vlastního lidství: „Je nutné hledat mou pravou podobu v tom, co píši a co je svědomitým a uváženým výsledkem všeho, o čem přemýšlím a co vidím. V klidu svého pokoje nebo některé vinárničky se mohu posadit tváří v tvář sám sobě, vyhnout se každé formuli, literárnímu švindlu a usilovat o vlastní vyjádření. A tu mám pocit, že jsem čestný a svědomitý.“

Letec a spisovatel

Nejpřekládanější a nejčtenější francouzský spisovatel, letec, humanista a filozof Antoine Marie Jean-Baptiste Roger de Saint-Exupéry se narodil 29. června 1900 v Lyonu do staré šlechtické rodiny. Poklidné dětství se čtyřmi sourozenci narušilo úmrtí otce, později zemřel i Antoinův jediný bratr. Po zbytek života byl vychováván a formován ženami.

Psal od šesti let a od dětství toužil po dráze letce. Navštěvoval církevní školy, dvakrát ho nepřijali na námořní akademii, později studoval architekturu. Více než studium jeho život ovlivnily návštěvy sestřenice Yvonny de Lestrange. Jejím prostřednictvím se dostal do společnosti spisovatelů kolem nakladatelství Gallimard — Andrého Gida, Gastona Gallimarda a Jeana Schlumbergera. Leteckou kariéru započal v roce 1922 a létal až do svojí tragické smrti v roce 1944.

Leteckou kariéru započal v roce 1922 a létal až do svojí tragické smrti v roce 1944.

Po seznámení s Jeanem Prévostem, redakčním tajemníkem revue Le Navire d’Argent, Exupéry debutoval povídkou Letec (1926). Prévost ji představil čtenářům takto: „Saint-Exupéry je odborníkem na letectví a strojírenství. Setkal jsem se s ním u jedněch přátel a musel jsem velice obdivovat sílu a jemnost, s jakými popisoval svoje dojmy. Když jsem se dozvěděl, že si je zaznamenává i písemně, okamžitě jsem zatoužil si poznámky přečíst. Myslím si, že svoje zápisky ztratil a že je pak po paměti dal znovu dohromady (než totiž něco napíše, má už všechno v hlavě sestavené). Tak vznikla novela, jejíž úryvky jste si právě přečetli. Takové přímočaré umění a dar pravdivosti se mi u začátečníka zdají překvapivé…“

Misionář pouště

Trajektorie Exupéryho děl směřovala od dějových románů —⁠ Kurýr na jih (1929) a Noční let (1931) — k dílům méně obsahovým, zato meditativnějším. V knihách Země lidí (1939, oceněná Velkou cenou Francouzské literární akademie) a Válečný pilot (1942) románovou formu spíše tušíme. Zejména Válečný pilot se však setkal po svém vydání s obrovským úspěchem. Dopis rukojmímu (1944) je apelem na duchovní hodnoty lidstva, vyzývá k odsouzení rasismu a předsudků a volá po úctě k člověku.

Malý princ byl přeložen do téměř 300 jazyků a dialektů a 26 abeced.

Malý princ (1933), jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury, alegorický pohádkový příběh, přinesl svým důvěrným, hřejivým kontaktem se čtenářem Exupérymu nesmrtelnost. Byl přeložen do téměř 300 jazyků a dialektů a 26 abeced a využit jako předloha k filmu, muzikálu, divadelní hře, loutkovému divadlu i baletu.

Období, kdy Exupéry psal Malého prince a současně sbíral materiály k zamýšlené Citadele, bylo naplněno deziluzí, zklamáním, obavami z postupné degradace člověka a zoufalstvím nad dobou i společností. „Nenávidím svou dobu ze všech sil. Člověk v ní umírá žízní… Existuje jen jeden problém, jediný pro celý svět. Vrátit lidem duchovní význam, duchovní neklid.“

Bažil po životní harmonii, kterou si pamatoval z dětství a které se po zbytek života marně snažil dosáhnout. Citadelu (1948), pětisetstránkové alegorické „posmrtné dílo“, psal Exupéry osm let a jejímu dokončení zabránila autorova náhlá smrt. Jde o filozoficko-autobiografický epos, který je souhrnem úvah, volným sledem meditací „pouštního vladaře“.

Ačkoli bylo torzo rukopisu posmrtně vydáno, je třeba reflektovat jeho nedokončenost — Saint-Exupéry chtěl na Citadele pracovat dalších deset let. Téma pouště, spojující jeho díla, neodráží pouze osobní zkušenost: je také paralelou pro autorův pocit osamělosti v lidské společnosti.

Zmizení malého prince

Tajemná, dosud neobjasněná smrt po pádu letadla do vln Středozemního moře, odchod ne nepodobný návratu malého prince na jeho hvězdu, dokresluje portrét Antoina de Saint-Exupéryho, autora, který se svým něžným poetickým humanismem naléhavě snažil dosáhnout pospolitosti mezi lidmi, toužil po návratu k základním lidským hodnotám a jehož nadčasové dílo oslovuje čtenáře už bezmála sto let.