Co pro vás znamená Cena Jiřího Ortena? Znamená něco?

Cena Jiřího Ortena pro mě, jako asi i pro ostatní, znamená ocenění za básnickou nebo prozaickou knihu vydanou od autora do třiceti let. Nicméně pobavilo a potěšilo mě, že ji obdrželi tři roky po sobě redaktoři Psího vína.

Sbírka Co s tím vyšla více než před rokem, texty jste četla už hodněkrát. Baví, oslovuje a dotýká se vás ještě? Nebo se s vydáním a teď oceněním uzavřela nějaká vaše tvůrčí nebo životní etapa?

Pokud máte na mysli veřejná čtení, tak na nich jsem ze sbírky přestala číst poměrně brzo poté, co vyšla. To bylo dáno tím, že pro veřejná čtení jsem volívala ze sbírky stále tytéž texty, to mě po čase samozřejmě bavit přestalo, četla jsem tedy spíše z všelijakých rukopisů. Po té nominaci jsem si ale sbírku po sobě, tentokrát v soukromí, ne veřejně, znovu přečetla. A byl to zvláštní návrat. Abych se s ní zase nějak setkala, začala jsem s ní znovu vystupovat na čteních, přišlo mi, že na ni publikum reagovalo vstřícněji než na ty nové texty. Tak pokud jsem se sbírkou měla někdy hašteřivý vztah, tato zkušenost mě s ní smířila.

Když se teď na sbírku díváte s odstupem, změnila byste něco?

Škrtla bych poslední text, zakončila bych ji básní „Skafandr se zelenou clonou“.

Alžběta Stančáková, foto: archiv autorky

Alžběta Stančáková, foto: archiv autorky

Kritiky i porota na vaší poezii chválí civilnost, nadhled a hlavně humor. Je pro vás humor v poezii důležitý?

Humor v poezii pro mě není až tak důležitý — v cizích textech ho nevyhledávám. Ale nějak nedopatřením se teď stal jakousi mojí součástí. Nedávno jsem jedno čtení zakončovala textem „Gramofon“ — reflektuje dobu, kdy měla moje babička záchvat mrtvice. A lidi se tomu textu smáli. Mně vůbec vtipný nepřipadal. Jednou, to bylo ještě dřív, jsem četla text, který nakonec vyšel i ve sbírce, „Telefonát“. Když jsem dočetla, posluchači se smáli, tak jsem se jich (snad vstřícně) zeptala, čemu se smějí. Nikdo mi to pak nevysvětlil. Ale navzdory tomu, že se ten text trochu minul účinkem, mě jejich smích vlastně potěšil. Tak možná jsem se nezáměrně stala takovou komickou figurkou, a možná jsem nakonec mlžila a humor pro mě důležitý je.

Ve vašich textech se projevuje jistá ženská senzitivita, například v jedné básni je téma porodu. Myslíte, že je nějaký rozdíl v přístupu k poezii u mužů a u žen?

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nerodila, se domnívám, že zrovna porodu rozumím zhruba jako muž, možná jen o něco málo víc. Ale tematizuju ho, což může ostatně udělat i muž. Samozřejmě jsem zavnímala diskuse o „ženské“ poezii, takže ano, myslím, že čtenáři v nějakém širším měřítku mají nejspíš odlišný přístup k poezii mužů a žen. Uvidíme, zda se to časem nesetře.

Jak moc je vlastně vaše psaní — „ironické, plné nadhledu a bezprostřednosti“ — reflektivní, nakolik impulzivní?

Tak napůl reflektivní, napůl impulzivní. Plus minus pár drobných.

V Dobré adrese vám vyšla povídka, Co s tím je napůl složeno z prózy. Neplánujete v budoucnu vydat i prozaickou knihu, ať už sbírku povídek nebo román?

To jsem prohlásila loni v srpnu v Liberatuře, že se budu věnovat próze, a od té doby jsem se věnovala hlavně poezii. Ale samozřejmě mám k próze možná trochu nakročeno, občas mi nějaká ujede. Ale raději už nebudu nic takhle prohlašovat. Nerada bych, aby čtenáři našli jenom bílé stránky.