I v online prostředí pozoruji poptávku po náročnějších textech

Jedním ze stabilních míst českého intelektuálního života je Salon. Čtvrteční příloha Práva vychází přes dvacet let a řadová číslovka v tiráži se loni přehoupla přes tisícovku. Historii média, v němž vyšly texty Bohumila Hrabala, Karla Kosíka, Václava Bělohradského a které dnes sbírá novinářské ceny se pokusili ve sborníku Všechno nejlepší shrnout nynější šéfredaktor Zbyněk Vlasák a jeho kolega Štěpán Kučera. Výběr toho nejlepšího vychází i díky úspěšné hithitové kampani.

„Aby to nebylo blbý,“ znělo prý ediční zadání Zdenko Pavelky, když Salon v půli devadesátých let vznikal. Změnilo se nějak? Nezměnilo. Měl jsem to akorát jiné v tom, že zatímco Zdenko budoval Salon na zelené louce, my jsme s kolegou Štěpánem Kučerou v roce 2009 přišli už k příloze s určitým autorským zázemím, se zavedeným jménem i stylem. To pro mě bylo taky vlastně určité zadání: nijak tohle nerozvrátit, nestát se hrobařem Salonu, naopak si časem najít způsob, jak ho kreativně rozvinout. A pokud se ptáte na tlaky jiného druhu, můžu zodpovědně prohlásit, že v Salonu panuje na česká média nadstandardně svobodné prostředí. Účastnil se Zdenko Pavelka a další osobnosti kolem Salonu přípravy Všeho nejlepšího? Původně jsme Zdenkovi nabídli, že by mohl ze svého období texty do knihy vybrat sám, dali jsme mu na to i poměrně dost času. Ale bylo to v době, kdy kromě nakladatelství začal vést taky kavárnu v centru Prahy, takže z toho nakonec z důvodu jeho vytíženosti sešlo a texty jsme vybrali jen my dva se Štěpánem. Výsledek Zdenko viděl a je s ním myslím spokojen. Měl na nás vlastně jedinou prosbu, chtěl tam mít svůj rozhovor s polským režisérem Andrzejem Wajdou o revolucích. A to jsme mu rádi splnili. Na co jste se při výběru a redakci zaměřili? Výběr musel být nepřeberný. Trvalo to rok a ještě nedlouho před vydáním jsme dva příspěvky nahrazovali jinými – nakladatel z toho neměl úplně radost. Šli jsme po textech, které podle nás promlouvají i k dnešku a které spolu navzájem komunikují. Zároveň jsme ale nechtěli obraz toho, čím Salon těch prvních dvacet let byl, nějak pokřivit. Mimo jiné jsme příliš neslyšeli na velká jména: mezi prsty nám tak proteklo hned několik literárních nobelistů. Narazili jste na nějaké překvapení? Nějaký prorocký text, zapomenutý debut... V knize jsou některé salonní literární objevy: úryvek z nedokončených pamětí Bohumila Hrabala, nalezená báseň Jana Skácela nebo taktéž ve své době nově objevená povídka Jaroslava Haška. Z těch novějších třeba text ze série Nebe pod Berlínem Jaroslava Rudiše, z níž teprve posléze vznikl pro něj zlomový knižní debut. Nebo deníkové zápisky lékaře Tomáše Šebka ze zemí třetího světa, jež se v Salonu objevily dávno předtím, než je jeho autor začal úspěšně vydávat knižně.

Zbyněk Vlasák, foto: Klára Vlasáková

Zbyněk Vlasák, foto: Klára Vlasáková

Salon se určitě vyvíjí tematicky — pozorujete i nějaký vývoj v podobě stylu novinařiny a publicistiky? To je při takovém množství textů a přispěvatelů složité zobecnit. Míříme myslím k nějaké větší stručnosti, výstižnosti, autoři se snaží jít rychleji k věci. Jsme taky asi zodpovědnější, co se týká faktické přesnosti. Ale třeba z hlediska žánrů se toho příliš nezměnilo, publikujeme pořád eseje, rozhovory, povídky, recenze, sloupky, fejetony… Jaký vliv měl na Salon nástup internetu a proměna české mediální krajiny? Za posledních dvacet let se toho změnilo dost. Pro nás je prioritou papír, ale pozornost, kterou věnujeme onlinu a sociálním sítím, samozřejmě neustále stoupá. Já jsem hlavně rád, že pozoruju už i v online prostředí poptávku po myšlenkově náročnějších textech, což je oblast, v níž se chceme pohybovat. Zatímco dřív měly třeba zrovna na sociálních sítích z našich článků ohlas především sloupky Štefana Švece coby krátké útvary – samozřejmě taky díky mimořádnému citu jejich autora pro téma, jazyk i pointu –, dnes už dokážeme občas zasáhnout i relativně širší publikum náročnějším rozhovorem, nebo dokonce filozofickou esejí. Na stránkách hithitového projektu Všeho nejlepšího píšete, že knihu vydáváte mimo jiné i jako příspěvek do diskuse o stavu novinařiny v Česku. Probíhá ale tato diskuse? Jediné, co lze zaslechnout, jsou obavy z proruských dezinformačních webů a „babišizace“... Tu větu o příspěvku do diskuse o stavu novinařiny rád používá zmíněný kolega Štěpán Kučera. Nejspíš to myslí tak, že se snažíme jít v Salonu jiným médiím příkladem – neslevovat z vysokých obsahových ani formálních standardů, které jsme si na začátku nastavili. Ukazuje se, že to jde i v rámci soukromého média. Radost nám v tomto směru udělalo, když naši snahu ocenil zbytek novinářské obce – v posledních dvou letech jsme dvakrát vyhráli Novinářskou cenu, loni Daniel Prokop, letos Apolena Rychlíková. Zároveň se pokoušíme víc a víc vstupovat do veřejných debat, což souvisí i se zmíněným přechodem do online prostředí. V Salonu jsme dlouho nebyli zvyklí riskovat a jít s kůží na trh. Jde nám to občas ztuha, ale myslím, že žijeme v době, kdy už si nestačí jen pěstovat oddané čtenáře-fanoušky. Je nutné, aby média pomáhala společnosti „vyjednávat nové instituce vykazování pravdy“, jak říká novinář, filozof a nově už taky salonní autor Petr Fischer. K tomu se váže i to, že se aktuálně snažíme brát víc do hry budoucnost. Problémy liberální demokracie, ekologická krize, digitální platformy, robotizace a vůbec proměny práce, umělá inteligence – to jsou všechno témata, jejichž uchopení rovněž vyžaduje od intelektuálů i umělců určitou odvahu, ale je podle mě nezbytné tyhle debaty vést už teď.