Jak držet povídku zkrátka

Payne se představuje jako svrchovaný vládce a pán slov a jednotlivé „povídky“ mu slouží spíše k ohledání možností bytí. Žádný z dvaadvaceti textů, které se zdráhám hrnout pod společnou střechu povídky, není stejný. Jednou je hrdina bezejmenný erbenovský typ vracející se na stejné místo, kde před rokem cosi ztratil (tím „cosi“ je inspirace). Jindy mladý evangelický farář, který postupně zjišťuje, že jeho práce není zrovna tím, co by v životě chtěl dělat. Anebo autorovo alter ego zpovídající se bez vytáček ze zdravotních potíží. Jakkoli je vždy výrazná prvotní myšlenka, která pak za celým textem stojí jako legitimizace jeho existence, může být naopak neblaze zdrcující samotný autorův styl psaní. Payne zdařile pracuje s etymologickými a kognitivními souvislostmi slov, jež vlastně konstruují svět vyprávění: „Toul si vzal život. Divná formulace, vzít si život, říká se to tak. Když si něco vezmu… měl bych být bohatší. Mělo by se říkat: odevzdat život. Jenže to zní, jako by člověk odevzdal něco, co lze odevzdat… složit břemeno a jít dál… Mělo by se říkat: připravit sebe o sebe.“ Payne se ovšem nezamýšlí jen nad standardními idiomy, ale v podstatě nade vším, co doprovází jeho psaní. Vztah autor—vypravěč se mnohdy stírá natolik, že se text stává prostě metodou. Odhalením a odhalováním metody — proklamativní je v tomto ohledu povídka, jež dala název celému souboru, „Předběžné ohledání“, v níž nejde ani tak o detektivní zápletku ztracení jednoho malíře, objev jeho vyhozených malířských pokusů v pokoji paní domácí, podivné chování jeho psychiatra, policie a tak dále, ale spíše o způsob výkladu celé události. Ten by šel v přenesené podobě chápat i jako „ohledání“ samotné tvorby. Tímto způsobem uvažování a rozvažování se na texty vrší další a další slova, vysvětlování, další odbočky, což činí vyprávění vleklým. Možná je to částečně i absencí dialogů, jichž autor užil jen poskrovnu. Nadto je zřejmé, že na rozdíl od filozofování nejsou jeho nejsilnější doménou.

Tomuto se však naprosto vymykají dva závěrečné texty — „Rozsudek“ a „Máv jákop a jiné nápisy“. První je útvar na hranici poezie a prózy ve stylu Zábranova nedokončeného „Havrana“, v němž hlavní stylistický prvek tvoří kupení infinitivních vazeb ve snaze co nejúplněji popsat život člověka. Payne se stejným záměrem činí v tradici sartrovského existencialismu: „Odsuzuje se ke zvedání telefonu pro cizí lidi. Odsuzuje se k polykání. Odsuzuje se k mlčení. Odsuzuje se k mluvení. Odsuzuje se k poslouchání cizích rozhovorů…“ Do „Máv jákop a jiné nápisy“ pak vstupuje autorský hlas nikoli jako vládce textu a jeho geneze, nýbrž jako jeho integrální součást, na niž nezvratnost děje dopadá stejně účinně jako na jakoukoli jinou postavu. Vyprávění má najednou spád, vypravěč je plastickou postavou. Lze s ní cítit, není jen konstruktem plnícím strojově dokonale záměry autora.

A právě tato obapolnost Paynova psaní, kdy na jedné straně nepřipouští prvek náhody a nitky příběhu drží v rukou tak pevně, až se příběh ztrácí a zůstávají pouze nitky, a na straně druhé buduje příběh citem, nikoli mozkem, ohledává možnosti slova, možnosti vazeb, je důležitou, ale také subverzivní složkou jeho textů. Ale nakonec — jsou to předběžná ohledání, jak by nejspíš Payne sám interpretoval: zkouška, testování, jak dál. Pokud by byla vznesena otázka „kterak?“, rozhodně se zasazuji o směr „Rozsudku“.

Petr Pazdera Payne: Předběžná ohledání, Cherm, Praha 2014