Jak psát dějiny symbolů? A je to vůbec možné? Michel Pastoureau nepatří k historikům, kteří by nalézali zálibu v teoretických úvahách o principech historikovy práce, a svou metodu raději ukazuje v praktickém výzkumu, který v sobě mísí sémiotické a strukturalistické přístupy. Každý prvek se symbolickým potenciálem, ať již jde o zvíře, rostlinu, barvu, nebo erb, pro něj představuje znak, který odkazuje k více či méně zjevným významům, ovšem přesného významu nabývá až podle situace, v níž je užit, a podle aktuálního vztahu k dalším symbolům. Lev tak může být jak ušlechtilým králem zvířat a ztělesněním vladařských ctností, tak nebezpečným zvířetem zosobňujícím pýchu nebo hněv; červená barva může odkazovat ke svatému mučednictví, ale právě tak i k pozemské marnivosti a pýše.

Každý z šesti oddílů knihy se zabývá vybranými aspekty zvoleného okruhu symboliky, kupříkladu v prvé části, věnované zvířatům, jde o fenomén trestních procesů se zvířaty, cestu lva na zvířecí trůn a lov na divočáka. Další oddíly se věnují rostlinám, barvám, erbům, hrám a reflexi středověku a jeho symboliky v následujících epochách. Jde o čtivé a strhující představení otázek, jimiž se Pastoureau nezřídka detailně zaobíral v samostatných monografiích (jeho autorská bibliografie dnes čítá více než tři desítky knižních titulů). Při výběru témat dbal autor na jejich vzájemnou provázanost, a to nejen v rámci daného oddílu. Působení symbolů není ohraničeno neprostupnými hranicemi a především se zvířaty a barvami se čtenář setkává v různých kontextech v celé knize.

Titul knihy hovoří o „dějinách symbolů“ a v jejím úvodu Pastoureau vzývá: „Vytvořme dějiny symbolů.“ Takové dějiny ovšem představují náročný badatelský úkol, neboť je nelze vměstnat do jednoduchého a přehledného chronologického rámce. Svět symbolů je úzce propojen s mentálními a myšlenkovými strukturami lidské existence a čas změn se v těchto oblastech počítá na desetiletí, či dokonce staletí, nemluvě o nejistém hledání příčin, které stojí u počátků těchto změn. Málokdy je možné nastínit tak poměrně jasný vývoj symbolu jako kupříkladu v případě tří lvů v erbu anglických plantagenetských králů. Původně se jednalo o leopardy, ovšem výsměch francouzských heroldů v době stoleté války (leopard byl ve středověku považován za křížence lvice a pantera, tedy za bastarda) vedl mezi lety 1350—1380 k přejmenování stále stejně vypadající figury na „kráčejícího lva s přivrácenou hlavou“ a posléze se z leoparda stal lev, aniž by přitom změnil svou heraldickou podobu.

Pastoureau spojuje ve výkladu řemeslnou erudici historika, rozsáhlé znalosti a chuť objevovat nečekané souvislosti. Povaha témat si přímo vynucuje rozhled za hranice oboru, leckdy i za hranice humanitních oborů. Pojednání o zvířatech tak využívá poznatky zoologie, kapitoly o barvách těží z biologie a chemie, praktické dovednosti si vyžadují i pasáže o zpracování dřeva či výrobě šachových figurek. Pastoureau k tomu vládne schopností jasně a čtivě vyložit i dosti komplikované souvislosti, které jsou s vývojem zvolených symbolických okruhů spojeny. Otřepané konstatování, že kniha není určena jen odborníkům, ale i jiným vzdělaným čtenářům, se zde příkladně naplňuje.


Michel Pastoureau: Dějiny symbolů v kultuře středověkého Západu, přeložila Helena Beguivinová, Argo, Praha 2018