Osudové aliance

Jednou se kůň s jelenem pustili do sporu a kůň se pak vydal za myslivcem, aby mu pomohl s pomstou. Myslivec souhlasil, ale řekl: „Jestli chceš jelena zdolat, musíš dovolit, abych ti vložil mezi čelisti tento kus železa a pak tě mohl s pomocí otěží vést. Musíš mi také dovolit vložit ti na hřbet sedlo, abych na tobě mohl pevně sedět, až budeme pronásledovat nepřítele.“ Kůň s podmínkami souhlasil, a tak si ho myslivec osedlal a nasadil mu uzdu. Když pak s myslivcovou pomocí jelena uhnali, řekl kůň: „Teď slez z mého hřbetu a odstraň mi ty věci z tlamy a ze zad.“ — „Co tak zhurta, příteli,“ řekl mu myslivec. „Mám tě teď na uzdě a osedlaného a dal bych přednost tomu, aby to tak zůstalo.“

(O koni, jelenu a myslivci, Ezopovy bajky)

Benito Mussolini dorazil do Říma v lůžkovém voze 30. října 1922 v 10 hodin 55 minut. Do hlavního města přijel na výzvu krále, aby se stal premiérem a sestavil novou vládu. Obklopen skupinkou strážců se nejprve zastavil v hotelu Savoia a potom v černém obleku, černé košili a sladěném černém tvrďáku nakráčel triumfálně do Kvirinálského paláce, sídla italského krále. Neověřených zpráv o nepokojích byl Řím plný. Po ulicích se potulovaly fašistické bojůvky, často v roztodivných uniformách. Mussolini, vědomý si účinků tohoto spektáklu, vstoupil do paláce s mramorovými podlahami a pozdravil krále: „Pane, promiňte mi můj oděv. Přicházím z bojiště.“

Tak započal legendární Mussoliniho „pochod na Řím“. Obraz zástupu černokošiláčů hrnoucích se přes Rubikon, aby uchvátili moc dosud patřící italskému liberálnímu státu, se stal fašistickým kánonem a během dvacátých a třicátých let minulého století byl donekonečna k vidění při státních svátcích a ve školních učebnicích. Mussolini si dal s budováním mýtu spoustu práce. Když vlak zastavil v poslední stanici před Římem, zvažoval, že vystoupí a do města vjede na koni, obklopený svými strážci. Třebaže se to takhle nakonec neuskutečnilo, dělal později, co bylo v jeho silách, aby legendu o svém nástupu k moci podpořil a udělal z něj, řečeno jeho slovy, „revoluci“ či „akt vzpoury“, které novou fašistickou éru odstartovaly. Pravda byla poněkud obyčejnější. Valná většina Mussoliniho černokošiláčů, z nichž mnozí byli vyhladovělí a neozbrojení, dorazila, až když byl vyzván, aby se stal premiérem. Fašistické oddíly, rozeseté po zemi, byly sice hrozbou, avšak Mussoliniho intriky vedoucí k ovládnutí země žádnou revolucí nebyly. Využil 35 parlamentních křesel své strany (z celkových 535), rozporů uvnitř politického establishmentu, strachu ze socialismu a obav z násilí, jímž 30 000 černokošiláčů hrozilo, aby si získal opatrného krále Viktora Emanuela III., který v něm viděl vycházející politickou hvězdu i možnost, jak nepokoje zklidnit.

Po Mussoliniho jmenování byl obnoven politický pořádek, hrozba socialismu pominula a italská burza vylétla nahoru. Významní politici, představitelé liberálního establishmentu, jako byl Giovanni Giolitti a Antonio Salandra, obratu tleskali. Mussoliniho považovali za užitečného spojence. Avšak podobně jako kůň z Ezopovy bajky také Itálie brzy pocítila, co  to znamená být „na uzdě a osedlán“.

V trochu jiných verzích se tento příběh odehrál během uplynulého století v řadě koutů světa. Političtí outsideři od Adolfa Hitlera přes Getúlia Vargase v Brazílii a Alberta Fujimoriho v Peru k Hugu Chávezovi ve Venezuele se k moci dostávali stejným způsobem ­ zevnitř, prostřednictvím voleb nebo aliancí s mocnými politickými osobnostmi. Ve všech uvedených případech elity uvěřily, že přizvou-­li outsidera k moci, pak ho také zkrotí a výsledkem bude, že se moc vrátí do rukou politiků hlavního proudu. Jejich záměr se však obrátil proti nim. Vražedná směs ambic, strachu a chybných úvah vždy vedla k téže osudové chybě — k dobrovolnému předání klíčů k moci do rukou rodícího se autokrata.

 

Jak je možné, že ostřílení a zkušení státníci tuto chybu stále opakují? Máloco ji tak přesně ilustruje jako vzestup Adolfa Hitlera v lednu 1933. Jeho schopnost rozpoutat násilnou vzpouru byla zřejmá už během mnichovského pivního puče v roce 1923, kdy skupina jeho stoupenců ozbrojených pistolemi překvapivě zaútočila na několik vládních budov a navečer obsadila mnichovskou pivnici, kde právě schůzovala bavorská elita. Mizerně připravená akce však byla potlačena a Hitler strávil devět měsíců ve vězení, kde sepsal své neblaze proslulé politické poselství Mein Kampf. Poté veřejně oznámil, že se k moci dostane prostřednictvím voleb. Zpočátku v nich jeho nacionálněsocialistické hnutí získalo jen několik hlasů. Výmarský politický systém byl v roce 1919 založen na demokraticky orientované koalici katolíků, liberálů a sociálních demokratů. Počátkem třicátých let, kdy se německé hospodářství zmítalo v krizi, se toto středopravé uskupení stalo obětí vnitřních rozporů a popularitu si začali získávat komunisté a nacisté.

Vláda vzešlá z voleb v březnu 1930 v důsledku hospodářské krize zkolabovala. V patové situaci, kdy byla vládní moc zablokovaná, využil prezident bez exekutivních pravomocí a hrdina první světové války Paul von Hindenburg článku ústavy, který hlavu státu zmocňoval jmenovat za výjimečných okolností říšským kancléřem i politika bez podpory parlamentní většiny.  Takovíto nezvolení kancléři měli — spolu s prezidentem — nejen vládnout, ale také bránit nástupu radikálů zprava i zleva. Prvním byl Heinrich Brüning, ekonom patřící ke straně Centrum, který se nejprve pokusil obnovit hospodářský růst. Neuspěl však a v úřadu kancléře se udržel jen krátce (posléze z Německa odešel a stal se profesorem na Harvardu). Prezident von Hindenburg se poté obrátil na šlechtice Franze von Papena a pak, patrně už ze zoufalství, na von Papenova blízkého přítele a rivala zároveň, bývalého ministra obrany generála Kurta von Schleichera. Ani ten však nenašel v říšském sněmu většinovou podporu a patová situace zůstávala stále nevyřešená. Čelní politici měli dobrý důvod bát se vypsání nových voleb.

Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, foto: Stephanie Mitchell

Soupeřící konzervativci se koncem ledna 1933 tajně sešli a dospěli k názoru, že se „něco musí konečně stát“. Dohodli se, že hlavou vlády by se měl stát populární outsider Adolf Hitler. Pohrdali jím, avšak věděli, že má širokou podporu. Většina z nich navíc soudila, že ho zvládnou.

Von Papen, jeden z hlavních architektů tohoto plánu, zavrhl 30. ledna 1933 obavy z riskantního kroku, který udělal z Adolfa Hitlera kancléře krizí zmítaného Německa, uklidňujícím tvrzením: „Povolali jsme ho proto, že se nám hodí… Během dvou měsíců ho dostaneme do kouta a bude jen kvičet.“ Těžko si představit někoho, kdo se víc přepočítal.

Itálie i Německo jsou názornými příklady „osudových aliancí“, v jejichž důsledku se autoritáři dostávají k moci. V kterékoli demokracii musejí politici čas od času čelit závažným potížím. Hospodářské krize, vzrůstající nespokojenost veřejnosti a volební propady politických stran hlavního proudu mohou vystavovat velkým zkouškám úsudek i těch nejzkušenějších politických zasvěcenců. Když se na scéně objeví charismatický outsider a získává popularitu tím, že se staví proti starým pořádkům, mohou zavedení politici, kteří cítí, že jim moc uniká mezi prsty, snadno podlehnout pokušení a uzavřít s ním koalici. Ten, kdo své soupeře předběhne a spojí se s novým příchozím jako první, může využít jeho energie k tomu, aby ostatní vymanévroval z hřiště. Etablovaní politici ale zároveň doufají, že se jim podaří rebela přesměrovat tak, aby podporoval jejich vlastní program.

Takovéto smlouvy s ďáblem se ovšem často obrátí v rebelův prospěch a on díky nim získá dost uznání na to, aby se sám stal legitimním uchazečem o moc. V Itálii se starý liberální řád po roce 1920 zmítal v křečích, vyvolaných rostoucím počtem stávek a sociálních nepokojů. Neschopnost tradičních politických stran vytvořit pevnou parlamentní většinu donutila stárnoucího Giovanniho Giolittiho, jenž byl premiérem už páté období, aby nedbal rad svých poradců a ze zoufalství vypsal v květnu 1921 předčasné volby. Protože se chtěl přiživit na vzrůstající lidové podpoře fašistů, rozhodl se nabídnout stále mohutnějšímu hnutí místo na kandidátní listině své volební formace „buržoazní blok“, která se tak skládala z nacionalistů, fašistů a liberálů. Strategie však Giolittimu nevyšla — buržoazní blok nezískal ani 20 procent hlasů, což ho donutilo k rezignaci. Mussolinimu s jeho lůzou však účast ve formaci dodala legitimity, která mu umožnila stoupat výš.

Překlad Jaroslav Veis.

 

Vychází v nakladatelství Prostor.