Jaké je to býti dívkou

Román o tom, když poupátko promluví. Recenze knihy Poupátka od Hany D. Lehečkové.

Hana D. Lehečková: Poupátka
Vyšehrad, Praha 2021

Pokud měl někdo pochybnosti, zda Cena Jiřího Ortena, kterou autorka obdržela v roce 2020 za svůj první román Svatá hlava, byla předána do těch správných rukou, tak po přečtení její druhé, znovu naprosto suverénně napsané prózy už prostě musí vědět, že Hana D. Lehečková je talent, jakých má současná česká literatura jen několik. Její výrazný autorský rukopis se navíc již dříve projevil v textech určených dětskému čtenáři, ale i v její dramatické tvorbě pro rozhlas i divadlo, jemuž se také profesně věnuje. A právě autorčin zájem o divadlo spojený se schopností myslet ve scénických situacích a s přirozenou potřebou představovat postavy formou dramatického dialogu stojí také za čerstvě vydanou prózou Poupátka.

Příběh knihy je velmi prostý. Sledujeme v něm výsek ze života jedenáctileté Františky, jejíž osud vypadá na první pohled poměrně nepřekvapivě. Neshody s kamarádkami, problémy s rozvádějícími se rodiči, bojovný vztah s bratrem, prostě taková normální nuda a šeď bezbarvého maloměsta. Jenomže při čtení se čtenář rozhodně nenudí, protože cítí, že právě tohle je přesné vystižení dětského světa, což se v knize projevuje i formálně, kdy dospělí, na rozdíl od dětských postav, nemají přístup do dialogických pasáží přímo, ale jejich promluvy jsou zprostředkovány vypravěčem. Nehledě na to, že po přečtení zadní strany obálky každý tuší, že tento zdánlivě nevzrušený příběh, v němž největší hrozbu představuje polorozpadlá budova chátrajícího hotelu Racek, kam jí rodiče zakazují chodit, přinese i něco dosti nevábného, co celou výpověď posune do úplně jiného žánru.

Klíčovými se v románovém textu postupně stávají dva pojmy: divadelní kroužek zvaný prostě divadelňák a Mirek, jeho vedoucí, který „práci s mládeží“ zasvětil polovinu života. Ovšem jeho práce s dětmi je, velice mírně řečeno, dosti svérázná. Se svými svěřenci, nebo spíš svěřenkyněmi, velmi cíleně manipuluje a zneužívá jejich důvěry a bezbrannosti. Na jednu stranu jim tak umožňuje věnovat se něčemu smysluplnému a kreativnímu, co na maloměstě nemá konkurenci, na druhou stranu je však nutí obětovat kroužku své kamarády a vyžaduje od nich absolutní poslušnost. Za to jim pak, kromě možnosti účastnit se divadelních přehlídek, nabízí pocit výjimečnosti a zřetelné nadřazenosti, s níž — díky Mirkovi — mohou pyšně shlížet na okolní svět. Zároveň se však čím dál nepřehlédnutelněji ukazuje, že Mirkova neurotická povaha, libertinské názory a vyvinutý sexuální apetit mají na dívčí kolektiv zhoubný vliv. Dívky mezi sebou soupeří o jeho přízeň, o to, která z nich bude jeho „rádkyně“, která se s jeho pomocí dostane na hereckou školu a která bude s Mirkem na víkendové akci v noci sdílet jeden spacák.

Síla celého vyprávění pak spočívá především ve způsobu, jakým se celý tento deformovaný kolektiv postupně rozkrývá. Čtenář totiž vše vnímá z Františčina pohledu, pro niž je divadelňák především místo, kam uniká z nepříjemné reality rozpadajícího se manželství svých rodičů. Jistou protiváhu Mirkova vlivu pro Františku představuje kamarádka Magda, která nemá potřebu za každou cenu vyniknout a kompenzovat si tím nezájem ze strany rodičů. A je to Magda, kdo Františku varuje před Mirkovým záměrem udělat si z ní novou favoritku, která by zaujala místo po starších holkách. Ty se totiž ke konci s Mirkem jenom hádaly a on se kvůli nim zavíral ve svém kutlochu plném alkoholu a videokazet.

A právě videokazety se stanou Mirkovi osudnými, protože si tímto způsobem sám na sebe vytvořil důkazní materiál o své trestné činnosti, kterou mu všichni dospělí po léta tak nějak tolerovali. Odhalení je nakonec bleskové a je jasné, že: „STOVKY NAHATEJCH HOLEK UŽ ASI NIKDO NEOKECÁ.“ Prostě s divadelňákem je konec a nikdo z jeho členů nechápe, proč je rodiče varovali před rozpadlým hotelem, kde je jen prach a střepy, ale před skutečným nebezpečím je nechránil nikdo.

Poupátka jsou navíc tak trochu nástrojem spravedlnosti — a trochu také varovným mementem, neboť vycházejí z autorčiny reálné zkušenosti s českým amatérským divadlem. Že ale zdaleka nejde o téma nějak neobvyklé, bohužel upomínají další známé „poupátkové“ kauzy od sbormistra Kulínského po dosud živý případ z prostředí stolního tenisu.