Jakými tvory jsme?

Co je to jazyk? Když obrátíme pozornost k jazyku, byl intenzivně a produktivně stu­dován po 2500 let, ale bez jasné odpovědi na otázku, co jazyk je. Pozdě­ji uvedu některé z hlavních návrhů. Můžeme se ptát, jak moc je důležité tuto mezeru zaplnit. Jedině v míře, v jaké na tuto otázku existuje odpověď, alespoň nevyslovená, lze postoupit ke zkoumání vážných otázek o jazyce, k nimž patří jeho osvojování a užívání, původ, změny jazyka, různost a spo­lečné vlastnosti, jazyk ve společnosti, vnitřní mechanismy, které imple­mentují systém – jak samotný kognitivní systém, tak jeho různé způsoby užití, jež se liší v závislosti na souvisejících úkolech. Žádný biolog by se nepustil do pojednávání kupříkladu o stavbě nebo evoluci oka bez toho, aby nám sdělil něco dostatečně určitého o tom, co oko je, a stejný truismus platí i pro zkoumání jazyka. Nebo by měl. Je zajímavé, že tyto otázky nejsou tímto způsobem zpravidla nahlíženy, k čemuž se ještě vrátím. Jsou zde ale ještě mnohem základnější důvody ke snaze jasně určit, co je jazyk, důvody, které se vážou přímo k otázce, jakými tvory jsme. Darwin nebyl první, kdo usoudil, že „člověk se od nižších tvorů liší výhradně svými téměř nekonečně většími schopnostmi vytvářet spojitosti mezi nejrůzněj­šími zvuky a myšlenkami“; „téměř nekonečně“ je tradiční formulace, kte­rou dnes interpretujeme jako skutečně nekonečně. Darwin byl ale prvním, kdo tento tradiční koncept vyjádřil jako součást rámce počátečního popisu lidské evoluce. Novodobou verzi přináší jeden z předních vědců, kteří studují lidskou evoluci, Ian Tattersall. V nedávném přehledu v současnosti dostupných vě­deckých důkazů si všímá, že se kdysi věřilo, že záznam evoluce by ukázal „rané předchůdce našich pozdějších já. Realita je ovšem jiná, protože za­číná být stále jasnější, že osvojení jedinečně moderní [lidské] citlivosti bylo naopak náhlou a nedávnou událostí… A vyjádření této nové citlivosti bylo téměř určitě zásadně podníceno vynálezem toho, co je snad tou nej­pozoruhodnější věcí našich moderních já: jazyka“. Pokud je tomu tak, pak má odpověď na otázku „Co je to jazyk?“ velký význam pro kohokoli, kdo se zajímá o pochopení našich moderních já. Tattersall tuto náhlou a nečekanou událost datuje v úzkém vymezení 50 000 až 100 000 let zpět. Přesná data jsou nejasná a pro naše úvahy zde nejsou důležitá, nicméně rychlost, jakou se to stalo, ano. Vrátím se k roz­sáhlé a stále se rozrůstající literatuře spekulací na toto téma, která obecně zaujímá zcela odlišné stanovisko. Je-li Tattersallův popis v zásadě přesný, jak pro to svědčí velmi omezené empirické důkazy, pak to, co vyvstalo v této krátké době, byla nekonečná schopnost „vytvářet spojitosti mezi nejrůznějšími zvuky a myšlenkami“, řečeno Darwinovými slovy. Tato nekonečná schopnost prokazatelně sídlí v konečném mozku. Koncept konečných systémů s nekonečnými schopnost­mi byl poprvé dobře pochopen v polovině dvacátého století. To umožnilo přijít s jasnou formulací toho, o čem si myslím, že bychom měli uznat jako nejzákladnější vlastnost jazyka, a na co budu odkazovat jednoduše jako na Základní vlastnost: každý jazyk poskytuje neohraničené pole hierarchicky strukturovaných výrazů, které dostávají interpretaci na dvou rozhraních, senzomotorickém pro externalizaci a konceptuálně intenzionálním pro mentální procesy. To dovoluje věcné vyjádření Darwinových nekonečných schopností nebo, pokud se vrátíme ještě mnohem dál k Aristotelovu klasic­kému dictu, že jazyk je zvuk s významem – byť výsledky nedávných let uka­zují, že zvuk je příliš úzký a že je dobrý důvod, ke kterému se ještě vrátím, domnívat se, že tato klasická formulace je zásadními způsoby zavádějící.

Noam Chomsky, foto: Andrew Rusk

A zcela nakonec také každý jazyk zahrnuje komputační proceduru spl­ňující Základní vlastnost. Teorie jazyka je tudíž z definice generativní gra­matikou a každý jazyk je to, co je v technických termínech I-jazykem – kde „I“ stojí pro interní, individuální a intenzionální: zajímá nás objevování skutečné komputační procedury, nikoli jen nějaké množiny objektů, které enumeruje, co tato procedura v technických termínech „silně generuje“, což zhruba odpovídá důkazům generovaným systémem axiomů. Existuje také pojem „slabé generování“– množina generovaných výrazů, což odpovídá množině generovaných teorémů. Existuje také pojem „E-ja­zyka“, což znamená externí jazyk, který mnozí – nikoli však já – ztotožňují s korpusem dat nebo s nějakou nekonečnou množinou, jež je slabě gene­rovaná. Filosofové, lingvisté, kognitivní vědci a informatici často chápali jazyk jako něco, co je slabě generováno. Není ovšem jasné, zda lze pojem slabého generování definovat pro lidský jazyk. Je v nejlepším případě odvozen z mnohem fundamentálnějšího pojmu I-jazyka. O těchto záleži­tostech se rozsáhle diskutovalo v 50. letech dvacátého století, i když se domnívám, že nedošlo k tomu, aby byly adekvátně přijímány.

Zaměřím zde pozornost jen na I-jazyk, biologickou vlastnost lidí, něja­kou subkomponentu (povětšině) mozku, orgánu mysli, respektive mozku ve volném smyslu, v jakém se termín „orgán“ užívá v biologii. Uvažuji zde mysl coby mozek nahlížený na určité úrovni abstrakce. Tento přístup se někdy označuje jako biolingvistický rámec. Je považován za kontroverzní, ale podle mého názoru bez opodstatnění. V dřívějších letech Základní vlastnost odolávala jasnému formulování. Vezmeme-li některé klasické práce, pro Ferdinanda de Saussura je jazyk (v odpovídajícím smyslu) zásobárnou obrazů slov v myslích členů nějakého společenství, které „existují jen v důsledku nějakého druhu smlouvy podepsané členy tohoto společenství“. Pro Leonarda Bloomfielda je jazyk pole zvyklostí, jak na různé situace reagovat obvyklými zvuky řeči a jak na tyto zvuky reagovat akcemi. Bloomfield jinde definoval jazyk jako „totalitu promluv učiněných ve společenství řeči“ – něco jako dřívější pojetí jazy­ka Williama Dwighta Whitneyho coby „tělesa pronesených a slyšitelných znaků, kterými je v lidské společnosti principiálně vyjádřeno myšlení“, a tedy „slyšitelné znaky pro myšlení“, ačkoliv se jedná o poněkud jiné po­jetí ve smyslu, ke kterému se ještě vrátím. Edward Sapir definoval jazyk jako „čistě lidský a neinstinktivní způsob sdělování myšlenek, pocitů a tužeb prostřednictvím systému dobrovolně vytvořených symbolů“. S takovými představami není nepřirozené sledovat, co Martin Joos na­zval boasiánskou tradicí, jež vychází z toho, že se jazyky mohou libovolně lišit a že každý nový z nich musí být studován bez předsudků. Lingvistická teorie podle toho sestává z analytických procedur na redukci korpusu do organizovaného tvaru, v podstatě techniky segmentace a klasifikace. Nejdůmyslnějším rozpracováním této představy byla kniha Methods in Structural Linguistics (Metody ve strukturální jazykovědě) Zelliga Harrise. Soudobá verze zní, že lingvistická teorie je systém metod pro zpracování výrazů. V dřívějších letech bylo pochopitelné, že se otázce „Co je to jazyk?“ dostávalo jen neurčitých odpovědí, podobných těm, které jsme zmínili, ig­norujících Základní vlastnost. Je nicméně překvapivé zjistit, že obdobné odpovědi přetrvávají i v současných kognitivních vědách. Nijak atypickou není nedávná studie evoluce jazyka, kterou autoři uvádějí tím, že napíší „chápeme jazyk jako plný soubor schopností mapovat zvuk na význam, včetně infrastruktury, která to podporuje“,⁹ tedy v podstatě reiterací Aris­totelova dicta a příliš vágně na to, aby se o to mohlo opírat jakékoli další zkoumání. Znovu, žádný biolog by nestudoval evoluci vizuálního systému s tím, že by o takovém fenotypu nepředpokládal nic víc, než že poskytuje plnou sadu schopností mapovat stimuly na vnímání spolu s čímkoli, co tomu poskytuje podporu. V mnohem dávnějších dobách, z nichž pocházejí počátky moderní vědy, existovaly náznaky obrazu, který se jistým způsobem podobal představě Darwinově a Whitneyho. Galileo přemýšlel o „vznešenosti mysli“ osoby, která „snila o nalezení způsobu, jak své nejhlubší myšlenky sdělovat libo­volné jiné osobě […] prostřednictvím různého uspořádání dvaceti znaků na stránce“, výkon „převyšující veškeré ohromné vynálezy“, včetně těch od „Michelangela, Raphaela nebo Tiziana“. Stejné uznání a hlubší zájem o tvůrčí povahu normálního užívání jazyka se brzy staly ústředními prvky filosofie karteziánské vědy, fakticky primárním kritériem pro existenci mysli jako zvláštní substance. To celkem logicky vedlo k úsilí navrhnout testy ke zjišťování, zda má nějaké jiné stvoření mysl podobnou naší, obzvláště ty Gérauda de Cordemoye. Byly dost podobné Turingovu testu, i když zcela rozdílně pojímané. De Cordemoyeho pokusy se podobaly testu kyselosti lakmusovým papírkem, jednalo se o snahu dělat závěry o reálném světě. Turingova imitační hra, jak se sám její autor jasně vyjádřil, žádné takové ambice neměla. Odložíme-li tyto důležité otázky stranou, neexistuje dnes důvod, proč zpochybňovat základní karteziánský vhled, že užívání jazyka má tvůrčí povahu: typicky je inovativní bez hranic, odpovídající okolnostem, niko­li však jimi vyvolávané – což je zásadní rozdíl –, a může dávat vzniknout myšlenkám u dalších jedinců, kteří mohou zjistit, že je mohli chtít vyjád­řit sami. Můžeme být „podníceni nebo navedeni“ okolnostmi a vnitřními podmínkami mluvit jistými způsoby, nikoli jinými, ale nejsme „nuceni“ tak konat, jak to vyjádřili Descartovi následovníci. Měli bychom také mít na paměti, že nyní často citovaný aforismus Wilhelma von Humboldta, že jazyk zahrnuje nekonečné užívání konečných prostředků, odkazuje k uží­vání. V úplnější podobě napsal, že „jazyk je velmi zvláštně charakterizován nekonečnou a skutečně neomezenou doménou, esencí všeho, o čem lze přemýšlet. Musí proto, a také to tak dovede, nekonečným způsobem užívat konečných prostředků prostřednictvím schopností, které vytvářejí jednotu jazyka a myšlení“. Postavil se tedy na pozici Galileiho a dalších, kteří jazyk spojovali těsně s myšlením, ačkoli šel mnohem dál, když formuloval jednu verzi tradičního pojetí jazyka jako „jediné nejpozoruhodnější věci našich moderních já“, řečeno Tattersallovými nedávnými slovy.   Překlad Jiří Zlatuška   Vychází v nakladatelství Academia.