Jasně, ale nezřetelně
Podle Descarta má lidské poznání sílu evidence tehdy, splňuje-li dvě podmínky — jasnost a zřetelnost. Kupříkladu pravdivost tvrzení „cogito ergo sum“ ukazuje nejen jakousi intuitivně intenzivní samozřejmost — jasnost —, ale je rovněž rozumově nevyvratitelné, tedy zřetelné. Jasnost samotná dle Descarta nestačí. Představme si přeexponovanou fotografii, kde jas vítězí nad zřetelností, nebo jasnou televizní obrazovku, na které však nebudou rozpoznatelné kontury vysílaného obrazu. Zatímco jasnost je nutnou podmínkou poznání, je zřetelnost podmínkou postačující.
Již druhým rokem pokračuje na televizním kanálu ČT art vysílání pořadu s descartovským názvem Jasná řeč Josefa Chuchmy. Tento kritický týdeník, který se dle svého programu zavazuje diskutovat o aktuálních událostech v kultuře a umění a o kulturních aspektech dění ve společnosti, byl na svém počátku Josefem Chuchmou avizován jako pořad, jehož cílem je vyhnout se nudnému referování o kulturních novinkách či zpovědím umělců o jejich tvorbě a díle. Snahou bylo poskytnout divákům autentický vhled do aktuálních diskuzí, které se vedou mezi erudovanými, nicméně nezainteresovanými odborníky a intelektuály. Jak sám Josef Chuchma pravil ve svém úvodním slově, pořad by měl být konfrontující, odvážný, uvolněný, k čemuž „ironie a atak“ mohou přispět pouze pozitivně. Zvoleným názvem se zavázal, že do hovorů o umění, které jsou často temnější než temnota umění samotného, vnese světlo srozumitelnosti a poznání. V jaké míře se tento dramaturgicky ambiciózní plán podařilo zrealizovat?
Dlužno říct, že vysílat podobný pořad je nesnadné, možná i nevděčné. Již před odvysíláním prvního dílu jej nutně předcházejí předsudky, které výstižně shrnují parodické scénky od divadla Sklep až po lidovou tvořivost na serveru YouTube, jež si berou na paškál například pamětihodnou Katovnu Vladimíra Justa a Jana Rejžka. Možná proto našel pořad místo až v pozdních hodinách, kde na něj narazí jen několik nespavců, které už nebaví číst stále dokola Joycova Odyssea. Na druhou stranu budiž Jasné řeči přičteno k dobru, že se prokletím kriticky komentovaného kulturního zpravodajství nenechává zastrašit. Sází se na obsahovou složku, která by měla být svěží, zábavná, bystrá. V tomto směru však naneštěstí pořad trpí progredujícími chorobami.
Zmiňme za všechny jen některé příznaky. Začneme-li u samotného názvu pořadu, musí se divák místy jistě pousmát. Vzhledem k nesnadným tématům lze očekávat, že se ke smysluprázdné ekvilibristice občas uchýlí pozvaní hosté (kdo z nás to občas nedělá). Divák by však v takových chvílích jistě více než zaslouženou publicistickou exhibici Josefa Chuchmy ocenil, kdyby dokázal být skromnějším průvodcem těmito diskuzemi a hlavně oním „ozřejmovatelem“ některých nejasných řečí účastníků debaty. Jestliže během týdne kulturní dění vázne a celý pořad je věnován pouze jedné události, jako tomu bylo v případě veletrhu Svět knihy 2015, nastává další potíž. Formát debaty u stolu přece jen pětačtyřicetiminutovou zátěž neunese a udržet pozornost pak mají problém nejen diváci, ale i sami diskutéři. Po dvou letech je z pořadu rovněž cítit možná pochopitelná, nicméně v televizním vysílání sotva přijatelná únava a laxnost, která se místy projevuje banalitou uchopení diskutovaného tématu a až přílišnou rozvolněností, jako tomu bylo například při hodnocení výsledků cen Magnesia Litera, při které vítěznou knihu nikdo ze zúčastněných vlastně ještě nedočetl, nebo při debatě o sjezdu Asociace spisovatelů. Podobné debaty se mění v soukromou diskuzi, kterou je možné a možná i zajímavé vést v kavárně či vinárně, otázkou však je, má-li zaplňovat vysílací prostor veřejnoprávní televize.
I přes sílu expozice, jasu, se kterou si otázky o kultuře a umění žádají naši pozornost, se nám jen málokdy poštěstí uslyšet na ně zřetelnou odpověď. Jasná řeč Josefa Chuchmy není v tomto směru bohužel výjimkou. Často jí totiž chybí zřetelnost, ona postačující podmínka poznání.