Zkouška byla z literatury, v rámci uměnovědných studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, a měla převážně charakter interpretace předepsaných knih a literárních textů. Výkon studentky nebyl světoborný, Hruška jej hodnotil jako neuspokojující, šéf uměnověd Střítecký jej naopak pustil a usnadnil studentce život: její interpretace není bůhvíjaká, ale prokazatelně se učila a má faktické znalosti, proč ji tedy trápit. Petr Hruška se tímto příběhem snažil poukázat na jistý, problematický stav univerzitního vzdělávání u nás.

Na jaký? Jediné obecné charakteristiky, které Hruška uvádí, jsou velké počty studentů a vůle kateder a fakult k hladké produkci absolventů, a tudíž vykazatelných nároků na státní peníze, což nutně devalvuje podobu a hodnotu vysokoškolského vzdělání. Má to ilustrovat i příběh se studentkou uměnověd a hrdinného a nakonec v hořkosti zpitého Hrušky, který se novým poměrům nehodlá podvolit. Neslyšeli jsme tuhle písničku už někde? Studentů je moc, proč musíme mít tolik bakalářů, vždyť rozložení IQ v populaci se nemění, musí se proto snižovat nároky, máme potom zbytečně moc antropologů a uměnovědců, navíc špatně vzdělaných, potřebujeme to? Dřív to bývalo lepší, skutečná elita a tak dál a tak dál, jasně, dám si ještě jedno. Petr Hruška ve svém příběhu v hospodě neskončil, on tam rovnou začal.

Hruškova ilustrační diagnóza — přenechme vedlejší diskusi o tom, jestli studentka zkoušku složila či ne, povolanějším — úpadku české univerzity totiž není nic jiného než variace na hospodské plky, které často bohužel zaznívají i z jiných, mediálně známých úst, třeba ministra školství Marcela Chládka nebo šéfa průmyslu Jaroslava Hanáka, a dostává se jim tak puncu do problematiky zasvěceného názoru. Naštěstí oblíbené lidové mýty o školství často a pravidelně boří tvrdými fakty jiní politici jako Jiří Zlatuška nebo publicisté, například Tomáš FeřtekRespektu.

Stejně jako by Hanák, navzdory všem dostupným datům, nejradši nahnal většinu dětí na technická učiliště a následně do průmyslové výroby, protože stát se tak dřív staral, tak by zřejmě Hruška nejraději ponechal na univerzitách jen „neobyčejně vnímavé a inspirované bytosti“ a výuku kazící zbytek vyrazil ze dveří. Stejně jako se Hanák rozněžňuje nad normalizační mašinou učňák—fabrika—smrt, tak Hruška nostalgicky pookřává při představě humboldtovské, elitní univerzity.

Současné školství má bezesporu své problémy a není v silách a ani ambicích tohoto komentáře je všechny pojmenovat, natožpak briskně vyřešit. Pokud se ale někdo rozhodne, podobně jako Hruška, byť jen problémy identifikovat a ilustrovat, měl by to činit na základě dostupných dat, jasně deklarovaného politického přesvědčení a současného stavu odborné i veřejné diskuse o školství a jeho smyslu, nikoliv podle lidových nostalgií, s nesnesitelnou lehkostí poměřujících současnost mrtvými měřidly minulosti, a jednoho jediného (byť určitě bolestného) zážitku.

Hruškovo víření na poplašný bubínek vypovídá více o něm samém než o stavu českých univerzit. Vysoká škola není muzeem devatenáctého století a bakalářský stupeň už jednoduše není to, co byl před dvaceti lety. Ono totiž skoro nic není jako před dvaceti lety, i když bychom si občas opravdu přáli opak. A neznamená to, že věci jsou horší nebo lepší, jednoduše jsou jiné. Proto by bylo občas dobré zvednout zadek, zaplatit piva, nekoukat na svět přes skla hospody, ušmudlaná nostalgickými vzpomínkami na mládí, a namísto vyčítání věcem jejich proměnu v čase zkusit zareagovat na jejich aktuální stav. A pokud to nejde a jiné řešení než fňukotný úprk do putyky se nenabízí, tak z ní aspoň uraženecky nehulákat ven.