Generoval rozjásané melodie, které vůbec neladily s depresivními texty, unaveným hlasem a zjevem Malého prince. V prosinci 1989 jsem v olomoucké sportovní hale zažil koncert Fialovy kapely, která přijela obveselit stávkující studenty. A když přišel závěrečný přídavek, frontman zvolal k davům: „Takže teď dáme poslední song nazvaný Na frontách ideologického boje! A věnujeme ho Karlu Urbánkovi!“ (To byl poslední generální tajemník Strany, nádražák z Bojkovic, tak šedivý, že ani nesehrál žádnou historickou úlohu, i když na to dostal skoro celý měsíc.) Nepamatuju si toho moc, jen na ten příboj elektrických kytar, na tu euforii a víru, že definitivně skončila doba, jejímž temným znamením bylo, že slova a pravda neznamenají nic.

Utonul jsem v naději a dodnes se mi nepodařilo vyplavat na hladinu. Taky jsem byl dítě sametové revoluce. Taky jsem měl názory a sny, ale můj „nový svět“ po osmadvaceti letech definitivně skončil 31. prosince 2017 dopoledne, když jsem se konečně nadechl. Ale nebyl to osvobozující čistý doušek vzduchu. Na cestě z Tesca jsem v autě zapnul rádio a na vlnách Českého rozhlasu Plus, na této „analyticko-publicistické“ stanici, právě vysílali pořad Pro a proti. Hostem byl astronom Jiří Grygar a pak jakýsi obzvláštník jménem Vladimír Bača, „provozovatel serveru“ a český reprezentant hnutí Placatá země. Vím, byl silvestr, jenže tohle zjevně nebyl čas určený pro žertování. Grygar v debatě unaveně opakoval empiricky ověřitelná fakta a Bača kontroval, že „není žádný konspirátor“, ale má jen svůj „vlastní názor“, který si utváří „pozorováním“, které naprosto odporuje (blíže nespecifikovaným) výpočtům vědců. Slyšte! Snímky planety jsou fotomontáže. Země je ve skutečnosti placatá. Smál jsem se, tak strašně jsem se smál, až mi tekly slzy, ale pak jsem zaparkoval, vypnul svou oblíbenou „veřejnoprávní“ stanici a zůstal mlčky sedět v autě, v hlavě úplně vymeteno. Můj názor je, že svět se zjevně posral. Můj názor je, že svět je doufám kulatý, ale zcela jistě ho obtočil ocas Leviatana. Kolem je zdání míru, ale my jsme v plné palbě. Jsme na frontách lobotomického boje.

Bez přestání na to musím myslet, už několik dní. Za oknem přibývá tmy. Bob Dylan na YouTube zpívá „Not Dark Yet“:  „Padají stíny, ale není kam se hnout, / nedá se spát ani zapomenout, / mám pocit, jako bych měl duši z oceli / a že mé jizvy ani slunce nezcelí. / Není kam jít, i když by bylo na čase, / ještě není tma, ale stmívá se…“ Nevím, jak dál, tak chvíli prokrastinuji na Facebooku. Kdosi sdílí článek z Respektu:

„Nevědomost lidí není nic nového. Něco nového se ale za několik posledních let přesto objevilo. Říkám tomu agresivní nevědomost. Politolog Tom Nichols tento fenomén přesně popsal ve svém článku ‚Smrt expertizy‘. Podle Nicholse zažívají všechny expertní profese od učitelů po doktory něco dosud nevídaného. Aktivní opovržení a cílevědomé ignorování. Expertiza jako taková přirozeně nezemřela, říká Nichols, lidé ji dál využívají, protože jsou na ní v mnoha ohledech závislí. Zmizel ale dialog mezi experty a širokou veřejností. Lidé mají pocit, že jsou o všem dostatečně informováni, a experti se v reakci stahují do své komunity a s veřejností raději nediskutují. Nejdůležitějším dopadem této situace je trend dobře patrný i u nás: pocit, že všechny názory jsou stejně hodnotné.  A říkat někomu, že nemá pravdu, je urážlivé, jelikož se jedná pouze o jiný úhel pohledu. Paradoxně tato situace představuje určitou formu politické korektnosti — ovšem významově zcela jinou, než jak s tímto slovem operují populisté a krajní pravice. Tato politická korektnost je totiž nevylučuje z veřejné debaty, jak si často stěžují, naopak zaručuje, že každý názor, jakkoli hloupý, musí zaznít. Následky jsou ovšem fatální. Zatímco je pravda, že všichni lidé jsou si rovni, není pravda, že jsou si rovny všechny názory. S nevědomostí umí demokracie pracovat, nikdo z nás není expertem na všechno. Ale agresivní nevědomost je něco zcela jiného. Znamená aktivní odmítnutí procesu učení a možnosti názorové korekce. Znamená narcistní neotřesitelné lpění na vlastním názoru i tváří v tvář protiřečícím faktům. Dokonce znamená hrdost na vlastní nevědomost, hrdost na revoltu proti intelektualismu.“

A pak už se nestane nic. Setmělo se. Bezradně listuju v hromadě sbírek poezie, kterou mám na redakčním stole. Neleží tam nějaký klíč? V té zvláštní, absolutní řeči, v níž se smysl rozlévá do „prázdna s litevským přízvukem“? Oči se mi zasekly na verších mého kamaráda Stanislava, který to před lety prostě vzdal. Nebylo mu myslím ani osmnáct, když napsal svou báseň „Pohádka s neurčitým koncem“: „A nepromluvil od té doby / co si na lístku na stole / přečetl: Jdu do světa /  místo: Jdu do města / Mluvil pak jen s ospalou květinou / A nechtěl mít názor / vzor nebo obzor / Ani žádný z jiných zorů // Byla zima a sníh / Co roste jen ve městě — černý // Ten bílý ukradl trpaslík z pohádky / O polozelené krajině / bobulkovitých zavináčů…“

 

Nechce se mlčet, spíš řvát, ale nedovedu říct, kde v tomto stmívání ještě najít nějakou Světlinu. Těžko říct, kde v této přízračné, polozelené krajině ještě objevit onen balabánovský „milimetr krát milimetr“ nějaké naděje.