12/03/2021 | ukázka | John Maynard Keynes

Jsem liberál?

John Maynard Keynes byl a zůstává jedním z nejvlivnějších ekonomických myslitelů. Kromě hospodářství se vyjadřoval k celé paletě především politických problémů, jak lze vysledovat například z jeho přednášky na sjezdu britské Liberální strany v roce 1925. Ta vychází jako součást výboru kratších Keynesových textů z dvacátých a třicátých let, v nichž už lze vysledovat zárodky tezí a koncepcí zásadních Keynesových děl.

I.

Přeložil Jiří Zatloukal.

Když se člověk narodí jako politický živočich, je krajně nepříjemné, nenáleží-li k žádné straně; deprimující, smutné a jalové to je. Jestliže je vaše strana silná a souzníte s jejím programem a filozofií a zároveň uspokojuje vaše kolektivní, praktické a intelektuální pudy, jak nesmírně příjemné to musí být! — člověk nelituje vysokých členských příspěvků a volného času; tedy když jste politický živočich.

Politický živočich, jenž ze sebe není schopen vypravit mrzká slova „Nejsem stranický typ“, se radši připojí k jakékoli straně, než aby nepatřil k žádné. Jestliže se nemůže zabydlet na základě principu přitažlivosti, musí domov nalézt na základě principu odpudivosti a jít k těm, které má nejméně nerad, aby nezůstával stranou venku.

Vezměme třeba můj případ — jak bych dopadl v tomto negativním testu? Co by mě přimělo stát se konzervativcem? Vždyť mi nenabízejí potravu ani občerstvení — žádnou intelektuální ani duchovní útěchu. Nenacházím u nich zábavu, vzrušení ani poučení. To, co je typické pro prostředí, mentalitu, životní názory — inu, nebudu zmiňovat jména —, nepodporuje můj osobní prospěch ani veřejné blaho. Nikam to nevede; neuspokojuje žádný ideál; neodpovídá žádnému intelektuálnímu standardu; není to ani dost spolehlivé a sofistikované, aby před kazisvěty uchránilo civilizační stupeň, kterého jsme dosáhli.

Mám se tedy připojit k labouristům? Na první pohled je to lákavější. Když však přihlédneme blíž, vyvstane řada problémů. Předně, je to strana jedné společenské třídy a ta třída není moje. Jestliže už mám dbát o dílčí zájmy, budu dbát o své vlastní. Co se týče třídního boje jako takového, je můj lokální a osobní patriotismus, jako u většiny ostatních lidí krom některých nepříjemných fanatiků, těsně spjat s mým prostředím. Jsem samozřejmě ovlivněn něčím jako spravedlnost a zdravý rozum, ale dojde-li na třídní boj, budu vždycky na straně vzdělané buržoazie.

Hlavně však nevěřím, že se intelektuální prvky někdy v Labouristické straně dostatečně prosadí; strana vždycky bude až příliš záviset na rozhodnutí těch, kdo vůbec nemají ponětí, o čem mluví; a jestliže — což není nereálné — stranu ovládne autokratická vnitřní klika, tak začne prosazovat zájmy radikálního levého křídla — té sekce Labouristické strany, již nelze označit jinak než jako Katastrofickou stranu.

V negativním testu se mi pořád zdá, že nejlepším nástrojem budoucího pokroku je Liberální strana — kéž by jen měla silnější vedení a správný program!

Když se však na problém začneme dívat pozitivně — s ohledem na to, co nás přitahuje, nikoli odpuzuje —, zůstávají vyhlídky všech stran bezvýchodné, ať už se upínáme k opatřením, nebo k lidem. Důvod je ve všech případech stejný. Problémy tradičních politických stran devatenáctého století jsou staré jako včerejší noviny; zatímco ty nové problémy budoucnosti, které se postupně objevují, se ještě nestihly etablovat a jsou v rozporu se starou stranickou strategií.

Občanská a náboženská svoboda, volební právo, irská otázka, autonomie kolonií, pravomoci Sněmovny lordů, progresivní zdanění příjmu a majetku, štědré čerpání veřejných prostředků na „sociální reformy“, tj. sociální pojištění v nemoci, v nezaměstnanosti a ve stáří, vzdělání, bydlení a veřejné zdravotnictví — všech těchto věcí, za které Liberální strana bojovala, jsme buď úspěšně dosáhli, nebo jsou překonané, nebo už je integrovaly ostatní strany. Co nám tedy zbývá? Někdo řekne — pozemková otázka. Já ne, protože mám za to, že tato otázka ve své tradiční podobě — na základě postupně se měnící reality — prakticky pozbyla politického významu. Z historického programu liberálů považuji za životaschopné dva body — otázku alkoholu a volného obchodu. Volný obchod pak — jako velká a živá politická otázka — přežil jen náhodou. Pro volný obchod existovaly vždy dva argumenty — argument laissez-faire, který je pro individualistické liberály stále přitažlivý, a hospodářský argument spočívající v přínosu, který přináší komparativní výhoda, kdy každá země plně využívá vlastní zdroje. Už nevěřím politické filozofii, která doktrínu volného obchodu přikrašluje. Věřím ve volný obchod, protože dlouhodobě a všeobecně je to jediná hospodářská politika odborně na výši a intelektuálně konzistentní.

Může však Liberální strana i při nejlepší vůli vyžít čistě jen z pozemkové otázky, otázky alkoholu a volného obchodu, i kdyby se jí ve dvou posledně jmenovaných nakrásně podařilo najít shodu? Pozitivní argumenty, aby se člověk stal liberálem, jsou aktuálně velmi chabé. Jak si v pozitivním testu vedou ostatní strany?

Konzervativní strana se bude vždycky profilovat jako útočiště zpátečníků. Konstruktivně je na tom však stejně špatně jako Liberální strana. Progresivní mladý konzervativec se dnes od průměrného liberála liší většinou jen povahovými rysy a společenským zázemím, nikoli v názorech na hospodářskou politiku nebo ideálech. Stará hesla utichla a vyšuměla. Aristokracie, agrární zájmy, majetková práva, sláva impéria, lesk armády, a dokonce ani pivo a whisky už se nestanou určujícími silami britské politiky.

Konzervativní strana by se měla soustředit na formující se verzi individualistického kapitalismu adaptovanou na postupnou změnu podmínek. Problém spočívá v tom, že kapitalističtí lídři v londýnské City a parlamentu neumějí rozlišit nové kroky na záchranu kapitalismu od toho, co nazývají bolševismus. Kdyby byl starý kapitalismus schopný se intelektuálně bránit, vydržel by ještě další generace. Socialisté však mají to štěstí, že to není příliš pravděpodobné.

Myslím, že zárodky intelektuálního úpadku individualistického kapitalismu musíme hledat v instituci, která pro něj není vůbec charakteristická, ale převzal ji z předchozího feudálního sociálního systému — a jmenovitě v principu dědičnosti. Princip dědičnosti při předávání majetku a kontroly podnikání je důvodem slabosti a omezenosti představitelů kapitalistické věci. Je mezi nimi příliš mnoho lidí třetí generace. Za úpadkem sociální instituce stojí nejvíc příslušnost k dědickému principu. Názorně to ilustruje příklad naší vůbec nejstarší instituce, církve, která se nákaze dědičnosti vždycky vyhýbala.

Stejně jako bude mít Konzervativní strana vždy své zpátečnické křídlo, slabinou Labouristické strany bude vždy Katastrofická strana — jakobínů, komunistů, bolševiků, ať už je nazveme jakkoli. Je to strana, která nenávidí stávající instituce, pohrdá jimi a věří, že největším dobrem pro všechny bude, když je svrhneme — nebo alespoň že jejich svržení je první podmínkou svrchovaného dobra. Této straně se může dařit jedině v atmosféře sociálního útlaku nebo v odpovědi na zpátečnickou vládu. Ve Velké Británii má — ve své extrémní podobě — velmi málo příznivců. Nicméně podle mne její filozofie v mírnější podobě prostupuje celou Labouristickou stranu. Jakkoli mírumilovní jsou její představitelé, Labouristická strana bude vždy volební úspěch zakládat na určitém apelu na davové vášně a nevraživosti, jejichž dokonalým ztělesněním je Katastrofická strana. Myslím, že tyto skryté sympatie s katastrofickou politikou jsou jako červi nahlodávající plavební způsobilost všech konstruktivních plavidel, které Labouristická strana spustí na vodu. Projevy zlomyslnosti, nepřejícnosti a nenávisti vůči těm, kdo mají bohatství a sílu (třeba i vlastního těla), jsou neslučitelné s myšlenkami na vybudování skutečné Sociální republiky. Úspěšný lídr labouristů nicméně musí být trochu divoch nebo aspoň navozovat ten dojem. Nestačí, že spoluobčany miluje; musí je i nenávidět.

Jaký tedy chci liberalismus? Na jedné straně je konzervatismus jasně vymezená entita: má své pravé křídlo zpátečníků, které mu dává sílu a vášeň, a levici, již bychom mohli nazvat „nejlepším typem“ vzdělaného, humánního, konzervativního zastánce volného obchodu — ta mu propůjčuje morální a intelektuální kredit. Na druhé straně jsou labouristé také jasně vymezeni — mají levici katastrofistů, která straně dodává sílu a vášeň, a pravici, již bychom nazvali „nejlepším typem“ vzdělaného, humánního, socialistického reformátora, propůjčující mu intelektuální kredit. Je mezi nimi nějaký prostor? Neměli bychom se tady všichni rozhodnout, jestli se považujeme za „nejlepší typ“ konzervativního zastánce volného obchodu, nebo „nejlepší typ“ socialistického reformátora, a jít od válu?

Možná bychom tím měli skončit. Avšak pořád si myslím, že tady je prostor pro stranu, která nemusí brát ohledy na společenské třídy a která může utvářet budoucnost bez ohledu na vzájemně se požírající zpátečníky a katastrofisty. Dovolte mi stručně načrtnout moji představu, jak by mohla filozofie a praxe takové strany vypadat.

Pro začátek se musí osvobodit od balastu minulosti. Podle mne už dnes není místo, krom levého křídla Konzervativní strany, pro lidi, jejichž srdce se nekompromisně upínají k individualismu starého střihu a laissez-faire — byť se oba značně podílely na úspěchu devatenáctého století. Neříkám to proto, že tyto zásady byly špatné v podmínkách svého vzniku (věřím, že bych byl členem této strany, kdybych se narodil před sto lety), ale protože v moderních podmínkách ztrácejí smysl. Náš program se nesmí soustředit na historické problémy liberalismu, ale na záležitosti — bez ohledu na to, zda se již staly nebo teprve stanou otázkami této strany — živoucí a naléhavé v dnešní době. Musíme podstoupit riziko, že nebudeme populární a sklidíme posměch. Teprve poté se na naše schůze pohrnou davy a naše tělo prostoupí síla.

II.

Rozdělím tyto otázky současnosti do pěti okruhů:

  1. 1. otázky míru,
  2. 2. otázky vládnutí,
  3. 3. otázky pohlaví,
  4. 4. otázky návykových látek,
  5. 5. otázky hospodářské.

V mírových otázkách buďme co nejvíc pacifisté. Co se týče impéria, nemyslím, že máme nějaký důležitý problém kromě Indie. Všude jinde, pokud jde o problémy vládnutí, je proces poklidné dezintegrace téměř u konce — k značnému užitku všech stran. Avšak co se týče pacifismu a vojenské síly, jsme pořád na začátku. Jsem pro to, abychom zariskovali v zájmu míru, jako jsme v minulosti riskovali v zájmu války. Nechci však, aby tato rizika měla formu závazků, že za různých hypotetických okolností vstoupíme do války. Jsem proti dohodám. Zavázat se, že budeme všemi ozbrojenými silami bránit demilitarizované Německo proti útokům Francie, disponující ohromnou vojenskou silou, postrádá logiku; a domnívat se, že bychom se v budoucnu měli účastnit každé války v západní Evropě, je zbytečné. Jsem však pro to, abychom se stali nejlepším příkladem v mezinárodních arbitrážích a při odzbrojování, navzdory riziku, že budeme vypadat slabí.

Nyní se obraťme k otázce vládnutí — nezáživné, ale důležité záležitosti. Myslím, že v budoucnu bude muset vláda převzít mnoho povinností, jimž se v minulosti vyhýbala. Ministry a parlament k tomu nevyužijeme. Naším úkolem musí být decentralizace a přesun pravomocí všude, kde to bude možné, a hlavně založení polonezávislých společností a administrativních jednotek, jimž svěříme nové i staré povinnosti vlády — aniž bychom přitom narušili demokratický princip nejvyšší svrchovanosti parlamentu. Tyto otázky budou v budoucnu stejně důležité a složité jako v minulosti volební právo a vztahy obou komor parlamentu.

Otázky, které jsem shrnul pod hlavičkou pohlaví, dřív partaj neřešila. Bylo to však proto, že se nikdy neprobíraly veřejně, nebo jen vzácně. Dnes už to neplatí. Neexistuje snad téma, které by širokou veřejnost zajímalo více; a téma, o kterém se veřejně téměř nediskutuje. Jsou to témata extrémně sociálně závažná; a nutně vyvolávají opravdové a upřímné názorové neshody. Na některých výrazně závisí řešení určitých hospodářských otázek. Nepochybuji, že otázky pohlaví právě vstupují na politickou scénu. Neobratné začátky, reprezentované hnutím sufražetek, jsou symptomem hlubších a závažnějších problémů pod povrchem.

Kontrola porodnosti a využívání antikoncepce, manželská práva, vnímání sexuálních přestupků a abnormalit, ekonomické postavení žen, ekonomické postavení rodiny — ve všech těchto záležitostech jsou stávající právo i zažité názory pořád na úrovni středověku: naprosto odtržené od civilizovaných názorů a civilizované praxe a od toho, o čem spolu vzdělaní i nevzdělaní lidé mluví v soukromí. Nenalhávejme si, že změna mínění v těchto věcech se týká jen úzké vzdělané skupiny výkvětu civilizace. Nemysleme si, že myšlenky kontroly porodnosti nebo reformy rozvodů budou šokovat pracující ženy. Pro ně jsou tyto věci synonymem nové svobody, emancipace od té nejnesnesitelnější tyranie. Politická strana, která o těchto věcech bude na svých schůzích otevřeně a rozumně diskutovat, brzy vzbudí zájem nového a aktivního voličstva — protože politika se bude znovu zabývat věcmi, které zajímají všechny a ovlivňují život každého z nás.

Tyto otázky úzce souvisejí s hospodářskými problémy, jimž se nemůžeme vyhnout. Kontrola porodnosti se na jedné straně týká svobody žen, na druhé straně povinnosti státu starat se o velikost populace, stejně jako o velikost armády nebo výši rozpočtu. Situace výdělečně činných žen či projekt „rodinné mzdy“ má vliv nejen na status ženy (první při výkonu placené práce, druhý pak při výkonu neplacené práce), ale také nastoluje velkou otázku, zda mají být mzdy určovány silami nabídky a poptávky v souladu s ortodoxní teorií laissez-faire, nebo zda bychom měli začít svobodu těchto sil omezovat podle toho, co je „správné“ a „přiměřené“ při zohlednění všech okolností.

Otázky návykových látek se v této zemi omezují prakticky na otázku alkoholu, i když bych měl pod tuto hlavičku zařadit také hazard. Předpokládám, že zákaz alkoholických destilátů a bookmakerů by byl ku prospěchu věci. Avšak nevyřešil by ji. Jak dalece můžeme znuděnému, trpícímu lidství čas od času dovolit únik, vzrušení, stimul, možnost změny? — to je zásadní problém. Lze připustit rozumný ústupek, povolené saturnálie, posvátné karnevaly za podmínek, které nemusí zruinovat zdraví ani kapsy hýřilů a před neodolatelným pokušením uchrání ty nešťastníky, jimž se v Americe říká narkomani?

Nemusím ani čekat na odpověď, ale musím pospíšit k hlavní politické otázce, o níž mám zároveň největší kvalifikaci hovořit — otázce hospodářství.

Významný americký ekonom, profesor Commons, který byl mezi prvními, kdo rozpoznal povahu ekonomické proměny, v jejímž počátečním stadiu dnes žijeme, rozlišuje tři období, tři ekonomické pořádky, přičemž nyní vstupujeme do třetího z nich.

První je éra nedostatku, „ať už kvůli neefektivitě, nebo násilí, válce, mravům či pověrám“. V tomto období „mají lidé minimum individuální svobody a maximum komunistické, feudální či vládní kontroly prostřednictvím fyzického násilí“. Takový byl, s krátkými, velmi výjimečnými přestávkami, normální hospodářských stav světa až do (řekněme) patnáctého či šestnáctého století.

Pak přišla éra hojnosti. „V období nejvyšší hojnosti mají lidé maximum individuální svobody, minimum násilné kontroly vládou a přídělový systém je nahrazen smlouváním jednotlivců.“ V sedmnáctém a osmnáctém století jsme si vybojovali cestu z područí nedostatku do volného ovzduší hojnosti a v devatenáctém století epocha slavnostně vyvrcholila vítězstvím laissez-faire a historického liberalismu. Nesmí nás proto udivovat ani pohoršovat, že straničtí veteráni rádi pokukují po tomto snadnějším věku.

Nyní vstupujeme do třetí éry, kterou profesor Commons nazval obdobím stabilizace a správně ji charakterizuje jako „skutečnou alternativu k Marxovu komunismu“. V tomto období, říká, „ubývá individuálních svobod, což je vynucováno jednak vládními postihy, ale hlavně hospodářskými postihy prostřednictvím společné akce — skryté, polozáměrné, záměrné nebo náhodné — spolků, akciových společností, odborů a kolektivních průmyslových, obchodních, zaměstnaneckých, zemědělských či bankovních organizací“.

K nešvarům této epochy patří v oblasti vlády fašismus na jedné straně, na straně druhé bolševismus. Socialismus nenabízí střední cestu, protože je rovněž založen na předpokladech éry hojnosti, stejně jako individualismus laissez-faire a svobodná hra hospodářských sil, před kterými se ekonomičtí redaktoři — skoro jediní ze všech, zaslepení až hrůza — pořád úpěnlivě klaní.

Přechod z hospodářské anarchie na režim, který chce vědomě kontrolovat a usměrňovat hospodářské síly v zájmu sociální spravedlnosti a sociální stability, nás staví před nesmírné technické i politické obtíže. Přesto navrhuji, aby se skutečným osudem nového liberalismu stalo hledání jejich řešení.

Náhodou tu dnes před sebou máme v podobě těžebního průmyslu názorný příklad myšlenkového zmatku, který nyní panuje. Na jedné straně pěstuje ministerstvo financí a Bank of England pravověrnou hospodářskou politiku devatenáctého století, založenou na předpokladu, že ekonomika se může a má přizpůsobovat na základě svobodné hry sil nabídky a poptávky. Ministerstvo a Bank of England pořád věří — nebo každopádně věřily ještě před týdnem nebo dvěma —, že věci, které vyplývají z předpokladu volné konkurence a mobility kapitálu a pracovní síly, se v současném hospodářském životě skutečně dějí.

Na druhé straně nejen fakta, ale i veřejné mínění se výrazně posunulo směrem k éře stability profesora Commonse. Odborové organizace už jsou dost silné, aby se postavily volnému působení sil nabídky a poptávky, a veřejné mínění, ač neochotně a s velkým reptáním, že odbory začínají být nebezpečné, souhlasí s hlavní tezí odborových organizací, že by se horníci neměli stávat obětí krutých hospodářských sil, které sami nespustili.

Myšlenka politických stran starého střihu, která říká, že můžeme například upravit hodnotu peněz a následně nechat ekonomiku, aby se přizpůsobila pouhým působením sil nabídky a poptávky, patří padesát či sto let vzdálené minulosti, kdy byly odborové organizace bezmocné a kdy mohla hospodářská mašina na dálnici pokroku havarovat bez jakýchkoli překážek, či dokonce za velkého aplausu.

Půlka konvenčních znalostí našich státníků vychází z domněnek, které platily kdysi dávno nebo platily jen částečně, ale v současnosti už téměř neplatí. Musíme vytvořit nové vědomí pro nový věk. A mezitím musíme, máme-li něco zlepšit, vystupovat neortodoxně, nepříjemně, nebezpečně a neposlušně vůči těm, kdo nás zplodili.

Na poli ekonomiky to znamená hlavně to, že musíme najít novou hospodářskou politiku a nové nástroje umožňující upravit a kontrolovat hospodářské síly tak, aby nepřípustně nekolidovaly se současným myšlením ohledně toho, co je správné a vhodné v zájmu sociální stability a spravedlnosti.

Není přitom náhoda, že úvodní fáze tohoto politického zápasu, který potrvá dlouho a bude na sebe brát různou podobu, se bude muset soustředit na měnovou politiku. Neboť nejvýrazněji stabilitu a spravedlnost, jimž se devatenácté století oddávalo plně v duchu filozofie hojnosti, narušovaly síly způsobené změnou cenové úrovně. Důsledky těchto změn, zejména když se nám je úřady snaží naordinovat v mnohem větších dávkách, než bychom mohli snést v devatenáctém století, jsou však v moderním myšlení a moderních institucích nepřijatelné.

Filozofie našeho hospodářského života se nepozorovaně proměnila a proměnila se také naše představa toho, co je rozumné a přijatelné; a událo se to, aniž bychom změnili naše postupy a poučky v učebnicích. Odtud naše slzy a potíže.

Detaily stranického programu musíme vytvářet postupně pod tlakem aktuálních událostí a aktuálních podnětů. Je zbytečné je definovat předem, kromě nejobecnějších kontur. Jestli však má Liberální strana obrodit své síly, musí zaujmout postoj, mít filozofii a jasný směr. Snažil jsem se zde naznačit svůj vlastní politický postoj a nechávám na ostatních, aby zodpověděli — ve světle toho, co jsem právě řekl — otázku, kterou jsem položil na počátku: Jsem liberál?

Vychází v nakladatelství Academia.