Jsem rád, že nemusím být něčím svědomím

Kromě Marianny Kyjanovské včera v Brně na festivalu Měsíc autorského čtení vystoupil i slovenský prozaik a esejista Pavol Rankov. Spisovatel četl ze své poslední povídkové knihy Na druhej strane.

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Sám si nikdy texty nahlas nečtu, a tak se mi někdy stává, že si až při čtení před publikem uvědomím nějaké nedostatky ve stylistice nebo v rytmice textu, které při tichém čtení zůstávají skryté. Reakce publika mě neovlivňují, protože píšu takový typ prózy, který zpravidla nevyvolává hlasité výkřiky nebo vzdechy, dokonce ani smích. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Myslím, že na Západě — od Německa po Spojené státy — jsou autorská čtení populárnější už delší dobu. Souvisí to podle mě s celkovým trendem ke stále větší performativnosti v umění, od spisovatele či malíře se očekává, že kromě svého díla bude vytvářet i nějakou formu rozruchu. Osobně mi to nevyhovuje, ale plavu s proudem.

Pavol Rankov, foto: David Konečný

Pavol Rankov, foto: David Konečný

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Daná krize zřejmě označuje pokles společenského významu literatury. Dnes se už noviny a televize před volbami neptají spisovatelů na jejich preference, ale podstatnější je názor modelek, fotbalistů či hokejistů. Na Slovensku se v minulosti říkalo, že spisovatelé jsou svědomím národa. Jsem rád, že nemusím být svědomím někoho jiného, radši bych lidem kultivovaně plnil volný čas. Takže společenská krize literatury, jestli jsem ji správně interpretoval, má pro mě i jisté výhody. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Je tu úkol estetický, čili definovat a naplňovat rámec toho, co je krásné. A potom úkol existenciální — klást otázky a nabízet alternativní odpovědi na otázky, které lidi trápí. Respektive netrápí, ale měly by. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Psaní prózy mi umožňuje, abych si kladl zmíněné otázky. Vůbec si nedokážu představit, jak jinak bych si je mohl klást. A psaní je také příjemné a finančně nenáročné trávení volného času. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu? Četl jsem samozřejmě Jurije Andruchovyče nebo Oksanu Zabužko, ale to je příliš málo — minimálně proto, že je to země, s kterou Slovensko sousedí. Ukrajina je velká země, takže má nepochybně hodně zajímavých autorů, o kterých nic nevím.