Fikčnost představuje obtížný problém pro literární teorii, protože prozrazuje dualitu, která je vlastní fikčnímu vesmíru: je to svět ontologicky a epistemicky oddělený od toho, co je vně, ale zároveň je to svět, který je v určitých aspektech modelován podle reality. Fikčnost tedy zdůrazňuje autonomii i závislost literárního systému vzhledem k jiným světovým systémům.

V posledních letech se pojem možných světů stal produktivním a populárním zdrojem teoretizování o literární fikci. „Možný svět“ je název pro model sestávající z množiny předmětů, určitým způsobem vzájemně vztažených a udržujících určitý vztah s aktuálním stavem světa. Taková částečná autonomie alternativních a paralelních světů, kterou se pojem možných světů snaží formálně definovat, se zdá být přitažlivým řešením problému fikčnosti. Pojmový rámec spjatý s pojmem možných světů tak na první pohled poskytuje nový náhled na některé naléhavé problémy, jimiž se literární teorie zabývá: fikčnost, ontologie fikčních světů a fikčních předmětů, generické problémy jako realismus, ba i sémantika fikčního narativu. Můj záměr v této stati je nahlédnout do některých aspektů myšlení s možnými světy a prozkoumat jejich závažnost pro problém fikčnosti, a tak vyjevit presupozice teorií, které se živí pojmy možných světů.

Při zkoumání interakce mezi možnými světy a fikčností se vynořuje tato otázka: Do jaké míry analogie mezi možnými a fikčními světy odpovídá původnímu významu pojmu možné světy? Jak je pojem možných světů ve skutečnosti interpretován a jaké jsou modifikace, jimiž prochází, když je přenesen a adoptován do teoretického diskursu o literatuře? Cílem tohoto eseje je charakterizovat ten typ užívání, který přesné a doslovné chápání možných světů ukládá literární teorii.

První problém, který vzniká, když je fikčnost definována v termínech možných světů, se týká pojmu aktuality. Víra v možné světy je založena na předpokladu, že věci mohly být jiné a že lze popsat alternativní směry, jež věci mohly nabrat. Jinými slovy, možné světy připisují konkrétní ontologický obsah neaktuálním modalitám tím, že představují neaktuální stavy věcí a alternativní paralelní světy. Je to způsob, jak charakterizovat neaktuální, ale konkrétní situace.

Fikční světy jsou takové neaktuální stavy věcí, ale kladné stránky příbuzných předmětů; na rozdíl od možných světů to nejsou „totální podoby, jaké by svět mohl mít neboli stavy či historie celého světa“. Zdá se být protiintuitivní chápat fikční světy jako neaktualizované stavy světa nebo jako možné situace, které se neudály. Ačkoliv chápat neaktuální světy v termínech konkrétních ontologií může poskytnout produktivní řešení problému fikčnosti, fikční světy nejsou neaktuální ve stejném smyslu jako možné světy, to jest, nejsou alternativními podobami, jaké svět mohl mít.

Zdá se tedy, že literární teorie fikčnosti, která používá pojmy možných světů, vyžaduje značnou modifikaci pojmu aktuality. Fikční světy jsou v tomto ohledu méně přímo spojeny se světem aktuálním než světy možné. Podíváme-li se blíže na specifické verze modelů možných světů, objevíme tři názory na aktualitu možných stavů věcí.

Podle jednoho radikálního názoru možné světy jsou stejně aktuální jako reálný svět. Podle Lewise, který je hlavním zastáncem takového aktualismu, „aktuální“ je indexový termín a obyvatelé každého světa vidí svůj vesmír jako aktuální. Abychom pochopili tuto Lewisovu výstřednost, musíme zaznamenat, že pro Lewise jsou možné světy paralelními světy, autonomními „cizími zeměmi“ se svými vlastními zákony a se svou vlastní aktualitou. Takové světy neexistují v podobě, která je odlišná od způsobu existence aktuálního světa.

Druhý názor je ten, který je běžně nazýván „mírný realismus“. Možné světy jsou nazírány jako aktuální, ale pouze v úzkém smyslu: jsou složkami aktuálního světa. Aktuální svět je složitá struktura, která zahrnuje jak aktualizované fakty, tak podoby, jaké věci mohly mít. Podoby, jaké by věci mohly mít, jsou elementárními složkami reality. Jestliže možné světy jsou částí modelu aktuálního světa, musíme čelit neodbytné otázce, co odlišuje možné světy od aktuálního stavu věcí. Kripke a Putnam, jakož i jiní filozofové přistupují k otázce způsobu existence možných světů s tvrzením, že možné světy jsou abstraktní entity, hypotetické situace, ne reálné „paralelní světy“. Takto rozlišují mezi ontologií aktuálního světa a ontologií hypotetických možných konstruktů, které tvoří neaktualizované části světa.

Třetí názor je ten, který možným světům upírá jakoukoliv heuristickou nebo vysvětlovací sílu, a proto jakýkoliv druh aktuality. Nejběžnější důvod pro odmítnutí tohoto pojmu je argument, že víra v možné světy předpokládá existenci aktuálního světa, nebo aspoň jeho dosažitelnost, což je zásadně nepřijatelné. Mýtus aktuality jako stálého pozadí za neaktuálními možnostmi je nejen součástí metafyzického postoje, který přijímá aktuální svět jako nejlepší, nevyhnutelný a jediný, který mohl být aktualizován, ale je také součástí umírněného postoje, který volí vidění aktuálního světa jen jako kontingentní. Aktualita je relativní pojem, a proto je nerozlišitelná od neaktuálních stavů světa. To se může zdát jako jiná verze Lewisova přístupu, ale zatímco Lewis připisuje absolutní realismus všem světům, filozof jako Goodman nepřipisuje existenci žádnému. Lewis vidí všechny světy jako stejně reálné a konkrétní; Goodman vidí všechny světy jako verze podřízené radikálnímu relativismu.

Ruth Ronenová, foto: Tel Aviv University

Ruth Ronenová, foto: Tel Aviv University

Tyto tři názory na heuristický význam možných světů, stupeň jejich aktualizace a jejich místo ve vztahu k aktuálnímu světu již naznačují hlavní problém v adopci tohoto pojmu k popisu fikčních světů. Zatímco názor posibilismu, jak jej navrhuje Lewis, vede k ontologické výstřednosti, se kterou většina filozofů nesouhlasí, běžnější koncepce možných světů jako abstraktních entit nebo hypotetických stavů popisujících podoby, v nichž svět mohl být, se nehodí na fikce. Absolutní relativismus, jaký navrhuje Goodman, odporuje kulturně intuitivnímu smyslu rozdělení mezi fikcí a realitou, ačkoliv v některých kontextech se tato dělicí čára jeví jako značně rozmazaná.

Možné světy lze chápat jako abstraktní konstrukty tvořící alternativní modely světa. Jako takové dávají možnost mít model světa prázdný, bez entit. Jediným omezením konstruování hypotetických modelů světa je jejich logická možnost, a tak je logicky možné ji pojednávat v konkrétních termínech o prázdném světě. Jak bude ukázáno níže, logická možnost nejen není nutně platné kritérium v konstrukci fikčních světů, ale také abstraktní hypotetická povaha možných světů, která určuje jejich alternativnost k aktualitě a která umožňuje prázdnotu, odporuje samé povaze fikčnosti. Fikční světy jsou z definice „těhotné“ světy, konkrétní sestavy předmětů, nikoliv abstraktních konstruktů.

Z „těhotnosti“ fikčních světů vyplývá, že fikční ontologie závisí na přítomnosti konkrétních fikčních entit: fikční světy jsou světy, které mají nějakou konkrétní realitu. Takže nechceme-li používat možné světy jako metafory, pojetí možných světů jako hypotetických abstraktních množin nedává smysl a nemůže operovat v popisu fikčních světů. Jinými slovy, zdá se, že pojem světa je používán různě v každém rámci. Zatímco ve filozofickém rámci má svět status pojmového konstruktu, v literární teorii jsou světy doslova chápány jako konstelace konkrétních konstruktů.

Možné světy jsou alternativní světy, které dovolují transidentifikaci s množinami aktuálních předmětů. Je možné identifikovat tutéž entitu přes oddělené světy, i když ta entita může být charakterizována, umístěna, ba dokonce i jmenována různě v každém světě. Pojem mezisvětové identity je další aspekt rámce možných světů, který vítá, ale přitom problematizuje analogii s pojmem fikčnosti.

Lewis popisuje alternativní světy jako paralelní světy nebo jako vzdálené planety, které jsou nutně autonomní. Následně odmítá mezisvětové identifikace jako nepředstavitelné a protikladné povaze bytí. Kripke na druhé straně tvrdí, že možné světy jsou jakési minisvěty popisující úplné podoby, jaké by věci mohly mít. Kripke nabízí příklad pravděpodobnostní hry, v níž se vrhají dvě kostky. Třicet šest možných stavů kostek je třicet šest možných světů. Ačkoliv je zřejmé, že Kripkovy možné minisvěty zjednodušují přístupnost a mezisvětovou identitu, je zřejmé již z tohoto příkladu, že takový pojem posibilismu nemůže být přijat jako model fikčnosti. Fikční světy jsou paralelní světy, a ne úplné stavy světa, a tak patrně předkládají problémy, které případ kostek snadno uspokojuje. Je pravděpodobnější, že budeme identifikovat kostky v aktuálním světě s každým z jejich výskytů v alternativních stavech světa, než identifikovat Napoleona z historie s jeho (možná odchylným) vtělením ve fikci.

Hlavní neshoda mezi možnými a fikčními světy se ukazuje v pojmu možnosti. Zatímco pojem možných světů nebo neaktuálních stavů světa je spjat s logikou a pravděpodobnostmi aktuality, model fikčních světů by měl být schopen přijmout logiku, která se odchyluje od standardní logiky. Možné světy jsou možné, kdežto fikční světy mohou být nemožné. Tento bod může být formulován ještě radikálněji. Pojem možných světů je určen k tomu, aby odlišil neaktuální, ale možné stavy věcí od stavů věcí nemožných. V teoretickém rámci, který by měl vysvětlit fikčnost světů, je nemožnost nejen dovolena, ale standard možnosti není ani otázkou. Poukazuji zde ne na to, že fikční světy mohou obsahovat nadpřirozené prvky, ale na fakt, že protiklady nezpůsobují zhroucení koherence a vnitřní pravdivostní hodnoty fikčních světů. Fikční postava může být narozena na dvou protikladných datech, táž událost se může udát na dvou různých místech současně atd. Žádný citlivý čtenář postmoderních textů neodmítá světy těchto textů jako nemožné nebo nepochopitelné z takových důvodů. Fikční světy tedy vyžadují nějaký alternativní princip kompatibility či něčeho podobného, aby se rozlišilo mezi „možnými“ a „nemožnými“ fikčními světy.

[…]

 

Esej „Jsou fikční světy možné?“ je součástí sborníku O fikci nově, který vydává nakladatelství Academia.