Jeho pestrost a mnohotvárnost se nám ukazuje náhodně, nečekaně a neuspořádaně skrze detaily pozorovaných předmětů a lidí (ne člověk, ale ruka, vesta, gesto), pomocí citátů a aluzí (přiznaných i nepřiznaných, jak autor podotýká v závěrečné poznámce), v úryvcích hovorů. Je zde dopis nalezený ve vypůjčené knize, sny, útržky internetové komunikace. Básně reagují na texty a sdělení, s nimiž se běžně setkáváme a které si většinou nespojujeme s čímkoli poetickým („Komunikace / není v zimě udržovaná“). Básník se občas vzdává vlastních slov ve prospěch nalezených.

Protipólem této náhodnosti je potřeba svět popsat, pojmenovat, najít logické souvislosti, katalogizovat: „Z drobné ženy / středních let nemohu objektivně popsat nic než / záda / která jsou jak hřbet kánoe dělící svět na dva světy / a to / 1) svět pod hladinou a / 2) svět nad hladinou.“ Jevy a události jsou konstatovány, předkládány čtenáři bez hodnocení. Objevují se čísla, přesné údaje, cizí slova, motivy z oblasti vědy. Lidské osudy jsou podány jako svědectví, zpráva, kolonka v dotazníku. Ve většině básní je však logika nakonec zpochybněna, věda naráží na každodenní život a z objektivního pozorovatele (jako třeba v pointě výše uvedené básně) se stává obyčejný člověk zabývající se sám sebou („a není se tedy čemu divit. / že mi před vrcholem dochází dech“).

Sám sebou se Jan Váňa rozhodně nezabývá v hlubokých introspekcích či podrobných reflexích. Přesto je svět, do nějž nás básník uvádí, především jeho vlastní: osobní zážitky z cest, úvahy či milostné básně tomu nasvědčují. Důraz na detail nepřispívá jen k dojmu kaleidoskopičnosti, ale zároveň umocňuje pocit bezprostřednosti a jedinečnosti zachyceného, z básní stejně jako z naší paměti vyvstávají spíše výrazné detaily než celek: „Punčochou umístěné / oko na tvém stehně / Zkoušíme / kdo uhne pohledem.“ Detail a intenzivně vnímaný okamžik je nejčastěji tím, co básníka překvapuje, okouzluje, podněcuje jeho obraznost: „Nedaleko rybář / nahodil poledne.“ Ale tam, kde se dotýká lidské intimity, Váňa spíše zamlčuje, nedoříkává: „Vy — — —! / Něžně vás vy moje / Moje“; raději ztratí řeč, než aby byl mnohomluvný. Stejně jako v rovině objektivního pozorovatele, i zde se vážná konstatování obracejí do ironie a anekdoty („— ten strach / že k smrti miluju jak vaříš / nudle v ešusu“). Protipólem úžasu je banalizace, bagatelizace, obranou před patosem je přiznané klišé.

Místy se autor nevyhnul ani banalitám nezamýšleným (básně „Stevardka“, „Radost z prodlévání“), jako celek však sbírka nepůsobí povrchním nebo zjednodušujícím dojmem, mimo jiné díky již zmiňovanému smyslu pro detail a konkrétní, o smyslové vjemy opřené básnické obraznosti. Váňa pracuje s nejednoznačností významovou i syntaktickou, dokáže dovést báseň k překvapivé pointě. Má cit pro rytmus a zvukovou kvalitu jazyka a pro dávkování výrazů z různých oblastí slovní zásoby (například výraz „kmocháček“ u autora narozeného v roce 1986).

Horizont očekávání nebude patřit k těm sbírkám, k nimž se čtenář stále znovu vrací, aby odkrýval nové významové vrstvy či odhaloval překvapivé spojitosti v básních samotných, souvislosti filozofické, vědecké či literární mají spíše aforistický charakter. Janu Váňovi se však podařilo zachytit svět podobným způsobem, jakým se k nám každodenně dostává: v různorodých útržcích, v nichž si nakonec musíme udělat pořádek sami. A můžeme se při tom zamýšlet — ačkoli si nejsem jistá, nakolik to zamýšlel sám autor —, kde (a zda) jsou hranice mezi básnickým a nebásnickým textem, mezi objektivním pozorováním a subjektivním prožíváním, mezi vědou (literaturou, uměním, filmovým klišé…) a každodenním životem.


Jan Váňa: Horizont očekávání, Weles, Brno 2016