Čím se Herman Melville odlišoval od dalších amerických autorů té doby?

Melville se jako mladý muž ocitl v mezních situacích v exotickém, kulturně velice různorodém prostředí. Tyto výjimečné zážitky a zkušenosti mu daly větší odstup od americké kultury a společnosti, naučily ho vnímat a reprezentovat jevy z různých stran, zkoumat rozpory a víceznačnost lidského chování, jednání a myšlení.

V období mezi 18 a 25 roky Melville strávil několik let na moři coby prostý námořník, a dokonce pobýval několik týdnů mezi kanibaly na Markézách ve Francouzské Polynésii. Na svých cestách získal cenný materiál pro své knihy, poznal nejrůznější povahy, měl možnost srovnávat různé kultury a pozorovat, jak západní civilizace mění a ničí přírodní národy, ale také jaké hodnoty sama v sobě a pro sebe vytváří.

Jak se to projevilo literárně?

Především ve své prvotině, autobiografickém románu Taipi (1846), Melville nabídl přitažlivou směs cestopisu s poučenými faktografickými komentáři a dobrodružného románu. Jeho nejlepší díla jsou postavena na dramatických konfrontacích radikálně odlišných kulturních systémů, reprezentovaných velmi excentrickými postavami. Melville jako by neustále zkoumal, jak daleko lze zajít při sledování vlastního snu, kam až sahá individuální svoboda a kde jsou její meze.

Herman Melville, foto: Houghton Library

Zajímala taková směska někoho? Vím, že za života nebyl úplně doceňovaným autorem.

Melville ve své době nepatřil k nejvíce oslavovaným americkým spisovatelům. Nebyl optimista, nezapadal do étosu doby před občanskou válkou Severu proti Jihu a v období po válce zase jeho dílo neodpovídalo žánrové a stylové diverzifikaci. Nebylo dost realistické a nepřinášelo přímočarou společenskou kritiku ani jednoduchou zábavu. Melvillovo dílo rychle upadlo v zapomnění — i díky tomu, že přestal psát další prózy a uzavřel se sám do sebe. Teprve čtenáři a kritici první poloviny 20. století dozráli k ocenění jeho literárního stylu a myšlení, jeho víceznačného vidění světa a lidské povahy. Mnozí kritici ho v padesátých letech považovali za autora předjímajícího filozofii existencialismu.

O jeho knize Bílá velryba se dnes mluví jako o jednom z nejzásadnějších děl americké literatury. Proč?

Bílá velryba je monumentální dílo světové literatury, a to i přesto, že je to z hlediska formálního nedokonalý román a dopouští se celé řady literárních prohřešků. Britský kritik a spisovatel Malcom Bradbury a americký literární historik Richard Ruland ho ve svých dějinách americké literatury označují za nejlepší americký román, jaký kdy byl napsán. Charakterizují ho jako „romanticko-faustovskou tragédii o konfrontaci člověka s přírodou a božskou mocí“.

Bílá velryba je nesmírně ambiciózní literární projekt. Melville se pokusil o takzvaně velký americký román, jehož se americká kritika dovolávala už celá desetiletí. Velký román měl být novodobým americkým hrdinským eposem i meditací o smyslu americké civilizace. Hrdinským úkolem je nalezení obludy a její zabití. Hrdinský úkol, samá podstata hrdinské epiky, se však ocitá v rozporu s duchem moderní doby a vlastním ekonomickým posláním výpravy ulovit co nejvíce velryb a zpracovávat je. Loď je vlastně plovoucí továrna a akciová společnost. Hrdinský úkol je i v rozporu s romantickým viděním přírody. Melville tak vychází z hrdinského rámce, ale současně smysl individuálního hrdinství a romantického titánství problematizuje. Z neohroženého charismatického vůdce dobrodružné výpravy, kapitána Achaba, se stává nezodpovědný padouch a demagog, z většiny pomocníků se stanou zmanipulované loutky sloužící jeho osobním cílům.

Je to také ojedinělé epické líčení neúspěšného lovu, kde všichni lovci, až na jednoho, zahynou a lovený objekt zmizí. I v Hemingwayově novele Stařec a moře rybář nakonec svou největší rybu uloví. Tady ale příroda vítězí nad člověkem.

Titulní strana prvního amerického vydání z roku 1851, foto: Beinecke Rare Book & Manuscript Library

Zmínil jste i literární prohřešky…

Jak už jsem říkal, z hlediska románového tvaru to není dokonalý román, je to dle kritérií formalistických kritiků jedno z těch „baggy monsters“ (těžkých rozvleklých obludných děl). První část je vlastně nepřirozeně dlouhou expozicí (asi čtvrtina celého románu) a líčí počátek přátelství zástupců dvou různých ras a odlišných kultur, mladého vypravěče Izmaela a hrůzostrašně potetovaného harpunáře Kvíkega, původně náčelníka kanibalů z Pacifiku. V druhé, delší části se však k našemu překvapení tento motiv dále nerozvíjí, obě postavy se vytrácejí z ohniska vyprávění a do popředí se dostává kapitán Achab.

Román dále obsahuje rozsáhlé, velmi detailní encyklopedické pasáže o velrybářství, o jejichž poslání a smyslu můžete dlouze hloubat, ale zaujmou asi jen ty nejzapálenější zájemce o mořský rybolov.

Je nějaké poselství Bílé velryby, které byste dnes zdůraznil?

Velkým tématem dnešní doby je vztah člověka a přírody nebo působení člověka na přírodu a reakce přírody na chování člověka. Z pohledu nezasvěceného člověka se příroda chová nevyzpytatelně, ohrožuje nás živelnými pohromami, projevuje démonickou sílu. To je i jedno z velkých témat Bílé velryby. Melville nás ale v románu vede k hlubšímu pochopení přírody a lidské přirozenosti. Z obludy a symbolu zla, bílé velryby, se v očích vypravěče Izmaela stává symbol přírody, obdivuhodné i ničivé, systému, který neleží člověku u nohou jako Robinsonův Pátek ani nechce být pánem člověka, není pod ním ani nad ním, ale je vedle něho, všude kolem něho. Příroda ztělesněná bílou velrybou jménem Moby-Dick není zlomyslná ani mstivá, je to živel reaktivní. Když kapitán Achab zaútočí na Moby-Dicka, Moby-Dick reaguje a zničí agresora. Tato akční sekvence může sloužit jako varovný předobraz naší doby, kdy příroda reaguje stále silněji na nešetrné chování člověka.

Přírodu si však nemáme antropomorfizovat a sentimentálně idealizovat, což se opět vyjadřuje prostřednictvím obrazu Moby-Dicka, bílé velryby. Melville je symbolický realista. Jeho obrazy mají realistickou přesnost. Zjistíme, že Moby-Dick není velryba a není vlastně ani bílý. Je to vorvaň, tedy dravec s obrovskými zuby, jeho kůže není čistě bílá, ale spíše bělavá a skvrnitá. Tato nedokonalost narušuje naše konvenční spojování bílé barvy s nevinností a čistotou. Příroda není nevinná, neškodná ani čistá. Moby-Dick není ryba, která se dá sbírat jako houby v lese. Je to inteligentní tvor. Když je napaden, jedná s brutální účinností. Dokázal potopit i velrybářskou loď.

Čím je Bílá velryba zajímavá pro dnešního čtenáře?

Pro dnešního čtenáře může být fascinující i pološílený kapitán Achab, posedlý touhou zničit nepřítele, pomstít se tomu, kdo mu ublížil. Melville pojal motivaci kapitána Achaba jako směs osobní pomsty, lidské pýchy a takřka existenciální touhy po činu. Kapitán Achab bere doslovně starozákonní formuli, že Bůh učinil člověka pánem všeho tvorstva na zemi. Moby-Dick je tvor, který se vzpírá Achabově vůli, démonický tvor, který Achaba připravil o jednu nohu. Výprava pološíleného kapitána Achaba se dnes často interpretuje jako metafora světa, kde charismatičtí vůdcové vedou svůj lid na sebezničující trestné výpravy, jako odvetu za příkoří či urážky, přičemž tato příkoří byla jen obrannou reakcí napadeného jedince. 

Achabův demagogický a autokratický způsob je v románu konfrontován s jinými, pro nás přijatelnějšími pohledy na svět a přírodu, jež jsou neseny obdivem ke kráse přírody a étosem tolerance a empatie.

Když se mluví o Melvillovi, tak se zpravidla mluví o Bílé velrybě. Napsal ale další romány, povídky i eseje…

Ne všechna Melvillova díla jsou podařená. Vynikající je jeho prvotina Taipi, ale dva další pokusy o pokračování jsou rozvláčné, nudné, nezajímavé. Podařenější je realističtější První plavba, vydaná v šedesátých letech v edici KOD (SNDK 1965) jako román pro mládež.

Neúspěch Bílé velryby u čtenářů i u kritiky Melvilla tak rozčaroval, že už se nikdy nepustil do delšího románu. V následující dekádě se věnoval psaní povídek a novel, většina z nich se zařadila mezi skvosty americké literatury. Ať už jde o novelu Benito Cereno, dosud nepřeloženou novelu Confidence Man či fenomenální novelu z právnické kanceláře na Wall Street Písař Bartleby. Koncem padesátých let však Melville přestal psát prózu, jeho deprese se prohlubovaly a zbylých třicet let s výjimkou útlé sbírky básní už nic nepublikoval. Teprve několik let před smrtí napsal svou literární závěť, vynikající novelu Billy Budd, studii zla a nevinnosti, zákona a spravedlnosti na palubě americké vojenské námořní lodi.