Karika to dokázal!

U našich nejbližších a nejmilejších sousedů se kolem tamní nejvýznamnější literární ceny událo velké haló. Mezi nominovanou desítku se totiž dostala jako liška do kurníku žánrovka — Trhlina od Jozefa Kariky.

To vyvolalo vlnu ohlasů, kdy se řešilo, zda žánrová literatura má v Anasoft liteře co pohledávat a zda to není znevážení celé akce a všech čtenářů, kteří pochopitelně chtějí jen prózu uměleckou. Ideálně takovou, kterou nebudou muset číst a rovnou ji v pozlacené kůži založí na pro návštěvy viditelné místo. Stejně radikální by byl samozřejmě názor, že hodnotu literatury odráží prodejní čísla. To v tom horším případě.

V lepším případě se debatovalo, jak je vlastně Anasoft litera uzpůsobená stran podobných nájezdů, protože pravidla žánrovky rozhodně nevylučují, ale dosavadní praxe a jakýsi duch „zákona“ je programově pomíjí. A pak se našli i tací, kteří upozornili, že Trhlina je prostě výborný román a svůj názor i zdůvodnili (nejvýrazněji Matúš Mikšík) — například tím, jak pracuje s pocitem reálnosti, strachem a emocemi obecně. Výsledkem by mohlo být konstatování, že žánrová literatura až doposud neplodila dostatečně kvalitní díla, o kterých by se pro pocty nejvyšší dalo uvažovat. Tady je ovšem namístě se zastavit a říct si, co se změnilo a zda případně může k něčemu podobnému dojít třeba i u nás (taktně pomineme, že podle některých se to už stalo s vítězstvím Stančíkova Mlýnu na mumie v Magnesii Liteře).

Předně je potřeba odkázat na Michala Jareše, který správně poznamenal, že uzavírat se jen ve světě umělecké literatury, nebo naopak jen ve světě té žánrové, je krátkozraké. Správně odkazuje na nejrůznější avantgardní hnutí a jejich prolnutí s „nízkým“. Ale podobně by mohl jít i mnohem dál do minulosti. Stačí se podívat, z jakých zdrojů přebíral své zápletky a náměty Shakespeare, ale i na obecnou otázku lidové kultury a její kolonizace kulturou vysokou — což můžeme vidět nejen v umění, ale například i v inkvizičních procesech s tzv. benandanty.

Rozdílem je, že tentokrát není žánrový svět bezohledně kolonizován, ale sám si sebevědomě říká o pozornost. Jozef Karika je totiž prototypem autora, který se k žánrům hlásí a zároveň se nebojí svých ambicí a dokáže svou snahu náležitě prodat. Doporučuji občas navštívit jeho facebookový profil, kde se dočteme, jak úžasný obraz Slovenska devadesátých let mu vzniká pod rukama nebo že se při některých svých hororových scénách sám vyděsil a musel si dát pauzu. Jeho práce se čtenáři, kterým se věnuje takřka neustále, je příkladná a hlavně účinná. Vtahuje je do svého díla, prohlubuje čtenářský zážitek, který získává přidanou hodnotu v neustálé interakci čtenář—autor a buduje bez ohledu na konkrétní zápletky velmi plastický obraz fikčního světa.

K tomu se pak přidává nezpochybnitelný řemeslný um — a řemeslo je základ, ať už máte umělecké ambice, nebo je nemáte. Žánroví autoři, kteří se mohou pyšnit aktivním fandomem, který neváhá i svému oblíbenému autorovi řádně umýt hlavu, vlastně mají oproti mainstreamu jistou výhodu. Jen se doposud spokojovali s tím, že své zdokonalování cílili právě na fanoušky, případně se poměřovali s kolegy (a Karikovi jistě prospívá i konkurence, kterou v poslední době slovenská žánrová scéna vykazuje — viz díla Juraje Červenáka či Dominika Dána). Ovšem ve chvíli, kdy se takto vytrénovaný autor naplno přihlásí k ambicím mít společenský dopad, nebrání mu nic uspět v jakékoliv literární ceně — samozřejmě krom toho, že se musí dostat k porotcům. Ale to zase pro ty opravdu úspěšné žánrové autory nemusí být vzhledem k jejich vydavatelskému a čtenářskému zázemí problém. Jinými slovy: debutanta asi ještě jen tak v Anasoft liteře neuvidíme, ale u Kariky, který navíc dokázal konceptuálně propojit hororový žánr (maskovaný v řadě marketingových kampaní nejen u sousedů jako thriller) s moderním Slovenskem a jeho sociálním, politickým i kulturním ovzduším, to byla opravdu jen otázka času.

A jak je tomu u nás? Ryze žánroví autoři jaksi stále „karikovské“ ambice nemají, i když náznaky (například u Pavla Renčína, který vykazuje podobné rysy i stran komunikace s fanoušky) se už také objevují — jen ještě nejsou podpořené dostatečně zvládnutým dramaturgickým obloukem (v čemž Karika exceluje). U nás se stále po vzoru Jarešem zmíněné avantgardy spíše loupí z druhé strany barikády. Petr Stančík coby proklamovaný postmodernista rabuje morzakory a Anna Bolavá začleňuje do svých děl ozvuky progresivních hororů šedesátých a sedmdesátých let… Ale stále jsou bezpečně uhnízděni v mainstreamu. Karikův úspěch by přitom řadě tradičních žánrových autorů mohl otevřít oči a pořádně je nakopnout, aby plně rozvinuli svůj potenciál — první na ráně by vzhledem k náladě ve společnosti byla pochopitelně díla hororová a detektivní, spíše než eskapistická sci-fi a fantasy  a zcela konkrétně třeba Štěpán Kopřiva, autor drsné detektivky Rychlopalba.

Inu, uvidíme.