Stalinovy signály

Z čistě formálního hlediska se dá říci, že Všesvazová komunistická strana neměla vůdce. Měla pouze ústřední výbor volený delegáty na pravidelných stranických sjezdech a tři stálé orgány volené stejným způsobem: politbyro, skupinu o sedmi až dvanácti členech, kteří měli na starost klíčové stranické a politické otázky, a dva úřady zabývající se organizačními a personálními záležitostmi – orgbyro a sekretariát. Během nevyhlášeného boje o nástupnictví po Leninově smrti v polovině 20. let však Stalin využil svého postu tajemníka strany k posílení vlastní pozice tím, že dosazoval do místních organizací a sjezdů své stoupence. Ve 30. letech byl Stalin stále generálním tajemníkem strany, tak jak tomu bylo od roku 1922 až do roku 1952, ale už se nevěnoval kádrovým spisům a osobním schůzkám jako v období svého mocenského vzestupu. Nyní byl uznáván jako nejvyšší vůdce strany, její vožd’. Ačkoliv si udržel svou pověst prostého a přímého člověka (na rozdíl od svého okázalého a arogantního mocenského rivala Trockého), měla jeho pokora zvláštní povahu: když skromně a nenápadně vstoupil na stranickém sjezdu do sálu, celé osazenstvo se zvedlo a přivítalo ho ovacemi ve stoje. Přestože tehdy Stalin svůj kult veřejně neschvaloval, toleroval jej a možná i skrytě podporoval.

U komunistů staré gardy Stalinův kult pravděpodobně vzbuzoval rozpaky. Přesto se i v jejich očích stal charismatickým vůdcem, i když poněkud jiného druhu, než jak jej vnímala široká veřejnost. Stalin se ve 30. letech veřejnosti jevil, podobně jako carové před ním, jako kvaziposvátný vůdce, studnice spravedlnosti a milosrdenství a laskavý ochránce slabých; často byl fotografován, jak se otcovsky usmívá na nesmělé venkovanky a děti. Stranická elita jej oproti tomu znala jako „šéfa“, jehož hlavními charakteristikami byly bystrost a vychytralost, rozhodnost, schopnost tvrdé práce a nechuť k efektní rétorice a jiným projevům osobní okázalosti. Jeho kolegové také věděli, že má vynikající paměť a nikdy nezapomíná ani na sebemenší urážky a křivdy, že se často uchyluje k politickým intrikám, které mistrně ovládá.

V politbyru platila dohoda, že jsou si všichni členové rovni. Stalin obvykle předsedal, ale spíše jen tiše seděl, kouřil dýmku a nechával mluvit ostatní. (To odpovídalo jednak jeho nezájmu o řečnické exhibice, ale rovněž to Stalinovi dávalo výhodu, neboť ostatní tak vyložili své karty dříve než on sám.) V politbyru občas došlo i na hádky, dokonce tak vášnivé, že při nich vznětlivý Grigol „Sergo“ Ordžonikidze ztrácel nervy. Existovaly také frakční spory mezi členy politbyra, odvíjející se od jejich institucionální příslušnosti: například Ordžonikidze lobboval za těžký průmysl, Klim Vorošilov za ozbrojené síly, Sergej Kirov za Leningrad. Ale jen velmi zřídka se členové politbyra dostávali do sporu se Stalinem.

„Politbyro je fikce,“ uvedl jeden nejmenovaný člen na počátku 30. let. Měl tím na mysli, že opravdové záležitosti se neřešily na schůzích politbyra. Těchto schůzí, kde se projednávala témata velkého měřítka, se totiž účastnili nejen členové politbyra, ale také plénum ústředního výboru, zástupci nejrůznějších vládních agentur a vybraní novináři. Vážné věci řešila menší skupina, vybraná Stalinem, která se soukromě scházela v bytech nebo ve Stalinově kanceláři v Kremlu. V této skupině se mohli kdykoliv objevit i jedinci, kteří formálně nebyli členy politbyra. Také se běžně stávalo, že setkání probíhala bez těch členů politbyra, kteří upadli v nemilost či byli považováni za bezvýznamné, jako Michail Kalinin.

V politbyru existoval okruh vyvolených, ale i jeho členové se museli mít na pozoru před Stalinovou nelibostí. Vjačeslav Molotov, po celá 30. léta druhý muž ve vedení Sovětského svazu a Stalinův blízký spolupracovník, se během Velkého teroru musel smířit se zatčením několika svých blízkých spolupracovníků; v roce 1939 byla jeho žena Polina Žemčužynová sesazena z pozice lidové komisařky rybolovu na základě toho, že „neúmyslně usnadnila“ činnost „špiónů“ ve svém okolí. Oblíbenou Stalinovou technikou, jak si udržet kontrolu nad svými spolupracovníky, se stalo vyhrožování jejich rodinným příslušníkům. Ordžonikodzeho bratr byl v roce 1936 zatčen pro podezření z protisovětské činnosti. Kalininova manželka byla zatčena jako nepřítel lidu, zatímco on stále vykonával úřad prezidenta Sovětského svazu; totéž se po válce stalo Molotovově manželce. Michail Kaganovič, bývalý šéf sovětského obranného průmyslu, byl na konci 30. let zatčen a zastřelen i přesto, že jeho bratr Lazar byl členem politbyra a jeden ze Stalinových nejbližších spolupracovníků. To zřetelně vypovídá o vzdálenosti, která oddělovala Stalina od kolegů z politbyra, a o strachu, kterou v době čistek prožívali. Ze čtyř politických těžkých vah (Molotov, Kalinin, Ordžonikidze a Kaganovič) si pouze Ordžonikidze u Stalina rázně stěžoval a trval na bratrově naprosté nevinně.

Jde jen o jeden z příkladů, jak si Stalin udržoval převahu nad svými spolupracovníky. Určitý vhled do osobních pohnutek tohoto Stalinova jednání nabízí dopis, který poslal v roce 1930 své ženě Naděždě Allilujevové z dovolené. Když mu manželka v dopise s lehkým podrážděním vyčítala, že jí uvedl jiné datum návratu z jihu, než řekl svým kolegům, odpověděl jí na to, že jí dal to správné, ale že „vypustil přes Poskrebyševa [Stalinova tajemníka] fámu, že se vrátí až na konci října, jako konspirační opatření“.

Žádný člen politbyra si nemohl být jistý, jestli zrovna on neupadne u Stalina v nemilost, jako se to stalo Bucharinovi ve 20. letech a jako to v mnohem větší míře potkalo v roce 1936 další spolustraníky. Když k tomu došlo, nedozvěděl se o tom dotyčný přímo od Stalina, ale vytušil to z nejrůznějších náznaků zvěstujících oslabování jeho vlivu a významu: vyloučení ze schůzek Stalinova nejbližšího okruhu, pohrdavé komentáře v denících Pravda či Izvestija nebo odmítnutí patronské záštity a zastání v rámci patronsko-klientských vztahů. Výsledkem bylo, že se padlý vůdce stal vyvrhelem, stigmatizovaným svými bývalými kolegy, z nichž téměř všichni dodržovali nepsané pravidlo, že s takto zapuzeným člověkem je třeba zpřetrhat veškeré styky a držet se od něj co nejdál.

Podobně nejasným způsobem, jímž ve vysoké politice vyjadřoval svou milost či nemilost, Stalin formuloval i oficiální politickou linii. To se může zdát podivné, jelikož Stalinův režim byl notoricky známý svou neústupností, co se dodržování centrálních směrnic a nařízení týče. Jak je možné je dodržovat, když není nikde přesně řečeno, co a jak? Faktem však zůstává, že důležité změny v politickém směřování se nevyjadřovaly pomocí jasných a přehledných směrnic, ale sdělovaly se spíše prostřednictvím určitých „signálů“. Signálem mohl být Stalinův proslov či článek nebo úvodník či komentář v Pravdě nebo vykonstruovaný proces či zapuzení prominentního úředníka spojeného s konkrétní politikou. Všechny tyto signály mají společné to, že značí posun v politice v určité oblasti bez toho, aby objasňovaly, co přesně nová politika obnáší a jak by měla být prováděna.

Důkazem těchto praktik je kupříkladu způsob zahájení kolektivizace v zimě na přelomu let 1929–1930. Na rozdíl od předchozích agrárních reforem, jako bylo zrušení nevolnictví v roce 1861 či Stolypinovy reformy z počátku století, nebyly vydány žádné instrukce o tom, jak má kolektivizace probíhat. Místní úředníci, kteří o tyto pokyny žádali, se dočkali pokárání. Signál pro posun v politice vůči venkovu vydal Stalin ve svém proslovu na Komunistické akademii v prosinci 1929. Z proslovu ovšem nevyplývaly žádné přesnější instrukce ke kolektivizaci, až na to, že by kulaci měli být „zlikvidováni jako třída“. Nejblíže se explicitnímu veřejnému stanovisku o kolektivizaci blížil Stalinův článek „Závrať z úspěchů“, který vyšel v Pravdě března 1930 – ale ten se objevil až po dvou měsících, kdy začaly místní úřady provádět divokou a násilnou kolektivizaci bez jakýchkoli direktiv, a navíc byl doslova popřením těchto postupů.

Podobným příkladem, i když s menším dosahem, je Stalinův dopis redakci časopisu stranické historie Proletarskaja revoljucija z roku 1931, donekonečna citovaný jako prvořadé prohlášení týkající se kulturní politiky. Hlavním sdělením dopisu, adresovaného komunistickým intelektuálům a psaného vášnivým polemickým stylem, nejspíše bylo, že se měli přestat zabývat hnidopišskými spory a žabomyšími válkami mezi různými svými frakcemi a udělat si mezi sebou pořádek a věnovat se společnému dílu. Co to však mělo znamenat konkrétně, kromě triviální záležitosti, jíž se dopis přímo zabýval, nebylo vůbec jasné. Praktický politický význam byl postaven na skutečnosti, jak každá kulturní instituce naložila s „organizačními závěry, jež z dopisu soudruha Stalina vyznívaly“, což v praxi znamenalo rozhodování o tom, koho ukáznit a potrestat.

Překlad Tadeáš Trusina

 

Vydává nakladatelství Academia.