Se svou poslední knihou Za Alpami jste zaznamenal úspěch, ale i odpor. Setkáváte se pořád s nálepkou fašisty, kterou vám přiřkli někteří recenzenti?

Nesetkávám, teď je v tomhle směru ticho po pěšině. Jediné, co zbylo, je trpká chuť, která leží v puse těm, kteří s nařčením z fašismu vyrukovali. Konkrétně to byli profesoři Bílek a Čulík. Vnímám je jako oběti módy, která tady byla před pár měsíci. Od té doby straší v antifašistických hadrech, neboť módy se mění v poslední době strašně rychle.

Vedly vás tyto recenze při psaní nové knihy k nějaké autocenzuře? Snažil jste se kvůli nim, aby kniha vyzněla v příznivějším světle, nebo naopak aby více provokovala?

Ani jedno, samozřejmě. Dělám v rámci své kapacity, co můžu. Něco jsem dostal darem jako IQ, něco jsem se naučil a teď to dávám na papír. Mám pocit, že jenom opisuju. A do toho přicházejí ti lidé, kteří najednou za vším vidí marketing, touhu provokovat, uplacírovat se na trhu. Kde tihle lidé, kterých je čím dál víc, berou tak smutnou vizi světa? Čerpají ji v sobě? Jsou to jejich sny, které jen podsunují druhým? Já opakuji, že mám co dělat, abych opsal to, co jsem nastřádal v hlavě. Na nějaké promýšlení strategií už nemám kapacitu.

David Zábranský, foto: Ramune Pigagaite

O čem je nový román Logoz?

O jedné strašné věci, která se mi přihodila v Číně. O spoustě krásných věcí, které se mi přihodily v Athénách. A krom toho o marketérovi, který spustil jen tak z plezíru stěhování národů. Je to knížka o Novém Berlínu, který se nachází v někdejší Sýrii. O značkách a hledání cesty…

Proti komerčnímu světu značek brojí spousta snobů, ale naší planetě by se zrovna teď nějaké ty značky hodily. Kudy jít? Jak se vyhnout propasti? Značky patří k řádu. Hle, tady máte další zakuklený fašismus: Zábranský tvrdí, že náš svět potřebuje řád! Ano, tvrdím to. Potřebujeme řád, řádnost, pořádek — abychom se neutopili ve smogu a v odpadcích v tom nejširším slova smyslu.

Co vedlo k vašemu stažení se ze sociálních sítí, proti kterým v posledních rozhovorech brojíte?

Znechucení. Nechuť dělat vola firmám, jako je Facebook. V poslední době už jsem doslova slyšel, jak majitelům Facebooku při každém mém komentáři v kase někde v Silicon Valley cinkají zlaťáky. Těží z nás data.

A pak taky nechuť být za kripla. Můžu chodit, můžu tudíž jít ven na agoru. Přejmenoval jsem si Facebook na „agoru pro kriply“. Pokud bych měl zpřerážené nohy a nemohl chodit, pak asi budu dál vysedávat v ložnici s notebookem na klíně. Ale my přece nejsme kriplové. Podívejme se pravdě do očí a řekněme si to: Nejsme kriplové, můžeme chodit. Přítomnost na Facebooku se pak musí jevit coby smutná fraška.

V jižních zemích agory stále fungují, některá náměstí jsou v noci plná lidí. Jaká je alternativa pro Čechy?

My potřebujeme pobyty venku jako sůl. Tím nemyslím Airbnb.

Čím vám imponovaly Athény, kde jste nedávno koupil byt?

Athény jsou město budoucnosti. A minulosti. Vesnice, která se omylem rozrostla na pětimilionovou polis. Nedávno si někdo dělal starosti, jestli by tam pro své děcko našel Montessori školku. Moje spontánní odpověď zní — v Athénách najdeš všechno. Postavte se doprostřed a rozejděte se, brzy najdete všechno, co hledáte. Až na jednu výjimku. V jednom směru najdete pouze moře. Pouze! Vztah k moři je přitom základ. Každý Čech, který dovrší osmnáct let věku, by měl být naložen do autobusu a odvezen k pobřeží, kde by pak musel stát po několik hodin. Vytvářel by si vztah k moři čili ke svobodě. Určitě by mu to v životě prospělo víc než občanka.