Kdepak vepř s flétnou!
Leoš Bacon Slanina dostal dárek k sedmdesátinám: knihu složenou ze svých básní, vzpomínek přátel a výmluvných fotoportrétů. Zásadní podíl na tom mají editorka Dora Kaprálová (jejíž doslov provázel už slaninovský výbor Divoká kočka, divoká myš, 2005) a výtvarnice Kateřina Wewiorová. Tiráž je pak nevídaná: seznam všech přispěvatelů zabírá celou stránku — lev salonů nižší cenové kategorie má opravdu hodně přátel. Takový počin se nekritizuje, že?
Leoše Slaninu, samorosta, samouka a hltavého čtenáře, který „rozezná jisté ismy“, básníka bohémského střihu, adoptovalo umělecké Brno i s pudlicí Kerrrrynou: posedával u přátel jako inventář s dýmkou, zahrál si na divadle i ve filmu, byl o něm natočen rozhlasový dokument, stal se postavou románu (Pavel Řezníček: Hvězdy kvelbu) a vydal fůru básnických sbírek. Kdo má moře moc času, potuluje se. V tomto případě městskou krajinou hospod a na každém rohu potká známého, jemuž lze položit obligátní dotaz: „Můžeš pohřbít stovku?“ Takhle se dělají legendy a mýty.
Vepři s flétnou, jak mu láskyplně říkal Pavel Řezníček, se podařilo v dárkové knize in absentia rozeznít orchestr spisovatelů, dramatiků, režisérů… A zní jim to dobře: přátelé vybírají žertovné historky, dedikují vtipné básničky, vyjadřují se o básníkovi se shovívavou, trpělivou náklonností, trochu jako o dítěti, pro jehož rozmary musíte mít pochopení. Perel je tu několik: dopis K. Rudčenkové, skvělý kus M. Ohniska, groteska I. Wernische nebo báseň B. Antonové („Ne fakt jako / Leošu / Jak seš / na tom / dneska / s básněma?“), variující Slaninův oblíbený dotaz na pár peněz. Žádný z přispěvatelů však nepromluví o oslavencově tvorbě, skoro jako by nevěřili, že stojí za zmínku.
Hodně básní je neumělých. Jenže některé jsou skvělé a září dlouho a do dálky. A tak nakonec kritizovat lze. Editorka vybírala z pěti sbírek (z let 1994—2009) a z rukopisu dosud nepublikované sbírky Konkláve. Retrográdní řazení začíná u zralého muže, jenž „životu rozumí“, končí u debutanta, vlastně stále stejného. Je dobře, že sem pronikly i kyselejší kousky: sem tam moralistní či banální konstatování, prosté prefabrikáty a snadné asociace, ponechané svobodně a beze strachu v hustém lese slov. A nakonec mu to, Slaninovi jednomu, nějak vychází i s „příliš jednoduchým sněhulákem“. Přednosti Baconova rukopisu se rozkrývají hůře: posloupnosti veršů znějí, jako by byly poskládané v jakýs takýs disonantní celek náhodně, přesto vše drží kromobyčejně pevně a s jasným celkovým (své)rázem. Ke Slaninově poetice patří i ústřední apel „nezapomenout“. Každá druhá báseň se zastaví u slova „čas“, každá třetí u vzpomínání a zachycování jako unikavé, ale aktivní možnosti čas zbrzdit.
Výrazné jsou i Slaninovy erotické kusy: „Čáry na srpku měsíce mne nevyděsí / Toužím po lampách v temných pokojích / Toužím tě bít, / pak se zachránit / v tobě! / Rychle, můj milovaný! / Černá sova tě tu hledá, cinká zlatým srdcem.“ Editorka v úvodní poznámce píše, že Slaninova poezie má ráz posmutnělého milostného dopisu. Já čtu spíš nespoutanou divokost, věkem jen málo sbroušenou vášeň, a zároveň bytostnou osamělost, není-li člověk „pro ten svět tak akorát“. Nezatěžuje-li se básník běžným shonem a všemožnými závazky, vidí lépe: když se točí film, „náměstí hajluje za pětistovku na dlaň“, v dalším vyhazovu do večera „Navzdory setkávání / pijeme“. Na rty se vtírá ulepené slovo autenticita…
Městskost asociuje jistý básnický proud starý osmdesát let. U Slaniny však chybí tehdejší póza „básnění“, je průzračnější, ne jednodušší. Prvotně nahlédnutá postava rozhněvaného, huhňavého, až hravě veselého nebo rozvášněného básníka postupně zaniká v komplikované osobnosti, přežívající v nejednoduchém světě „bez povinností“.
Brno má svou „básnickou figuru z ulice“, svého „moravského Pepika s věčně rozjetým zipem tesilek“. Redakční dřinou se lze probourat množstvím hlušiny až k jeho pronikavému jádru, které obstojí i v „šampionátu slov“.
Leoš Bacon Slanina: Bacon 70, Větrné mlýny, Brno 2016