03/02/2021 | téma | Jan Beneš

Když byl Harlem v kurzu

„Harlem bude pro nové černochy hrát stejnou roli jako Dublin pro nové Irsko nebo Praha pro nové Československo,“ prohlásil afroamerický filozof Alain Locke v roce 1925 ve svém přelomovém eseji Enter the New Negro (Nový černoch na scéně). Tím oznámil nástup harlemské renesance (často označované jako renesance nových černochů), esteticky a ideově různorodého černošského uměleckého a intelektuálního hnutí 20. a 30. let 20. století. Text přinášíme v rámci Měsíce černošské historie, který každoročně probíhá v únoru.

Během prvních dekád 20. století se totiž ze severní části Manhattanu postupně stalo útočiště desetitisíců Afroameričanů, kteří utíkali z jihu USA před segregačními zákony, pogromy, lynčováním a nuznými životními podmínkami. Harlem nebyl jedinou destinací černochů: první vlna tzv. velké migrace přinesla rozmach černošských komunit i v dalších metropolích jako Chicago, Detroit, Los Angeles či Minneapolis. Právě Harlem se však stal kulturní a politickou Mekkou nejen jižanských Afroameričanů, ale rovněž černochů z Karibiku, Francie či kolonií v Africe.

Alain Locke, foto: wnyc.org

Novými černochy Locke označoval novou generaci intelektuálů, umělců, učitelů, vynálezců, politiků, doktorů a právníků — jinými slovy vznikající černošskou střední třídu —, jimž už nestačilo druhořadé postavení černochů v USA či britských a francouzských koloniích. I proto začali zakládat občanskoprávní organizace bojující proti rasové diskriminaci. Prvním takovým spolkem se stala Národní asociace pro pokrok barevných lidí (National Association for the Advancement of Colored People) pod vedením Williama Edwarda Burghardta Du Boise, nejvýznamnějšího afroamerického filozofa a politika první poloviny 20. století. Asociace začala již v roce 1910 vydávat měsíčník s názvem The Crisis, který společně s časopisem Opportunity, vydávaným Národní urbánní ligou (National Urban League), další stěžejní občanskoprávní organizací, zorganizoval v polovině 20. let několik literárních soutěží a významně tak pomohl nastartovat harlemskou renesanci.

Umění, především literatura, se mělo podle Locka, Du Boise a dalších intelektuálů stát hlavní zbraní afroamerické komunity v boji proti rasové diskriminaci. Již od dob osvícenství byla schopnost tvořit umělecká díla považována za znak civilizace — podle Davida Huma, Immanuela Kanta či Georga Hegela právě umění, v čele s literaturou, odlišovalo evropskou bělošskou civilizaci od primitivních národů afrického kontinentu a jihoamerických džunglí. A proto mělo právě černošské umění přesvědčit majoritní společnost o tom, že Afroameričané by měli být právoplatnou součástí americké civilizace. 

Podpora harlemského umění

Rozmachu kulturního života v Harlemu napomohla jak první vlna velké migrace a s ní spojené ekonomické příležitosti a vznik černošských institucí a médií, tak rovněž touha bělošských umělců v Evropě a USA po nových zdrojích inspirace. Tu často nacházeli v primitivismu a údajné nespoutanosti a nezkaženosti černochů západní civilizací a jejími omezeními — bohaté kulturní a sexuální vyžití v Harlemu během období prohibice zlákalo například řadu autorů ztracené generace. Každý večer mířily stovky bělochů do (mnohdy segregovaných) barů a klubů na severu Manhattanu za nelegálním alkoholem, exotickými tanečnicemi jako Josephine Bakerová a svůdným jazzem v podání Louise Armstronga, Caba Callowaye nebo Duka Ellingtona. Na Broadwayi se zase těšily popularitě černošské muzikály jako Shuffle Along (Courání, 1921) a hry typu Emperor Jones (1920; česky Císař Jones, 1925) Eugena O’Neilla s mladým afroamerickým hercem Paulem Robesonem v hlavní roli.

Právě zájmu o afroamerickou hudbu, kulturu a život využili Locke a Du Bois, aby v roce 1924 představili vybraným bělošským vydavatelům členy nastupující generace afroamerických spisovatelů v čele s mladým básníkem Langstonem Hughesem, jehož první významnou báseň „The Negro Speaks of Rivers“ („Černoch hovoří o řekách“, 1920) nalezneme ve všech antologiích americké literatury. Již o rok později věnoval respektovaný magazín Survey Graphic celé jedno číslo právě harlemské renesanci, jejím literárním a vizuálním umělcům, sociologickým studiím života ve čtvrti a otiskl Lockův zmiňovaný esej Nový černoch na scéně. Ještě tentýž rok pak nakladatelství Boni & Liveright vydalo sbírku černošských esejů, básní a vizuálního umění s názvem New Negro: An Interpretation (Nový černoch: Interpretace). 

V následujících letech se Boni & Liveright stalo hlavním vydavatelem černošské literatury v USA a mezi stěžejním rokem 1924 a počátkem druhé světové války vznikla právě díky podpoře černošských organizací, časopisů, novin a bělošských mecenášů a nakladatelství významná díla (afro)americké literatury.

Kanonický Harlem

Tvorba harlemských spisovatelů byla vskutku pestrá. Například spirituály a jazzem ovlivněná poezie Langstona Hughese, v Československu známá již od konce 20. let, či militantní a občas v jamajském patois psané prozaické texty a básně Jamajčana Clauda McKaye jsou dnes nedílnou součástí kánonu americké literatury. Stejně tak lyrický román Cane (Třtina, 1923) Jeana Toomera představuje jeden z klenotů amerického modernismu, pro české čtenáře bohužel neznámý.

Podobně lze vnímat i současnými kritiky uctívaný román uzavírající období harlemské renesance — Their Eyes Were Watching God (Jejich oči sledovaly Boha, 1938) — z pera asi nejvýznamnější představitelky hnutí Zory Neale Hurstonové. Text propojuje prvky vysokého modernismu, zejména důraz na literární techniky vyobrazení psychologie postav, s afroamerickým dialektem. Hurstonové se coby vystudované antropoložce (pod vedením slavného Franze Boase) povedlo v krátké próze i románech jako první americké spisovatelce (možná s výjimkou Charlese W. Chesnutta) zachytit běžnou řeč, dikci a způsob vyprávění jižanských černochů, aniž by přitom její pojetí postav sklouzlo k primitivní stereotypizaci či karikatuře. Naopak její dílo čtenářům představuje potenciál svébytné a sebevědomé černošské literatury k autentickému vyobrazení života černochů v celé jeho barvitosti a složitostech.

Veskrze městským tématům se naopak věnují novely Nelly Larsenové Quicksand (Tekuté písky, 1928) a Passing (Na pomezí, 1929). Točí se totiž okolo fenoménu „passing“ — tedy rozhodnutí bělošsky vypadajících Afroameričanů opustit svoji komunitu a vydávat se (pass for) za bělochy —, přičemž představitelky obou novel za svoji volbu opakovaně draze zaplatí. Skrze jejich tragické příběhy se však čtenářům zároveň poodkrývají moderní důsledky otroctví a s ním spojeného sexuálního násilí či nástrahy majoritní společností utvářené dělicí čáry mezi bělochy a černochy. Na tragickou rozpolcenost a neukotvenost postav smíšeného původu poukazují rovněž středostavovské romány Jessie Fausetové, pravé ruky Du Boise. 

Z opačného konce, tedy z pohledu diskriminace v rámci etnika, se pak na problematiku příliš světlé či tmavé barvy kůže dívá například román The Blacker the Berry (Čím černější bobule, 1928) Wallace Thurmana nebo satira rasismu a posedlosti barvou kůže Black No More (Černá už nikdy více, 1932) z pera významného afroamerického novináře George S. Schuylera.

Význam harlemské renesance

Díky velké migraci, podnikavosti, tvůrčím dovednostem afroamerických intelektuálů a umělců a podpoře bílých mecenášů vznikly ve 20. letech do té doby nepředstavitelně výhodné podmínky pro rozmach afroamerického umění, především literatury a vizuální tvorby. I z toho důvodu dodnes harlemská renesance slouží jako významný zdroj inspirace afroamerických autorů. Nadále také rezonují její témata, důraz jejích autorů na jazykové experimenty a vyobrazení pestrosti, rytmu a vrstevnatosti černošského života všech společenských tříd a rozličných regionů. Ani snaha o zodpovězení otázky, jakým způsobem by měly být černoši v americké literatuře zobrazováni a jakým tématům by se (ne)měli černošští spisovatelé věnovat, ze zřetele afroamerických autorů doposud nevymizela. Dokonce by se dalo říct, že v roce 2020, tak protkaném občanskými protesty za práva Afroameričanů, tyto otázky ještě nabyly na intenzitě.  


Autor se dlouhodobě zabývá afroamerickou a britskou literaturou. Působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.