Když populistu vytlačí spisovatel

Jak jste se dostala k překládání Skoncovat s Eddym B.? Našla si kniha vás, nebo vy knihu? Kniha si nepřekvapivě našla mne, stejně jako dalších více než tři sta tisíc čtenářů. Když jsem ke svému údivu zjistila, že ji zatím do češtiny nikdo nepřekládá, zkusila jsem ten nápad vnuknout nakladatelství. Ale protože je to opravdu výrazný literární fenomén, myslím, že by si českého nakladatele našla i beze mě. Louisův román měl ve Francii poměrně velký ohlas. Proč? Obecně vzato mi čtenářský úspěch knihy připadá jako dost nepředvídatelná proměnná, a to napříč žánry. Skoncovat s Eddym B. je výjimečné tím, že kultivovaně, prismatem intelektuála — ale zároveň srozumitelně a věrohodně — líčí životní situaci lidí, kteří jsou současnou literaturou a kulturní obcí obvykle přehlíženi a tím častěji se ocitají v hledáčku politických populistů a marketérů. A zároveň chtě nechtě nese poněkud bulvární pečeť osobního příběhu, takže poskytuje voyeuristickou podívanou, která může přitahovat, přestože zůstává literaturou na úrovni. Louis byl opakovaně přirovnáván k Annie Ernaux, současné francouzské spisovatelce starší generace, u nás bohužel známé méně, než by si zasloužila. I Ernaux ve svých knihách popisuje své dětství a dospívání v severní Francii, i ona vypráví pomocí rozsáhlých statických popisů a pokouší se vysvětlit individuální zkušenost společenskou situací a i u ní by se dalo říct, že rozprostírá rodinné špinavé prádlo bez jakékoli sebecenzury, protože právě to skrývané ji zajímá. Troufla bych si ale říct, že v době, kdy psala, nebyla společnost natolik polarizovaná jako dnes. Pro společenskou vrstvu, která četla její knihy, nebyl život v normandském městečku něco natolik vzdáleného a exotického, jako může být dnešní Hallencourt pro Louisovy čtenáře. Objevila se i nějaká odmítavá kritika? Jistě, ostatně i určitá kontroverze přispěla ke komerčnímu úspěchu románu. Autorovi bylo vyčítáno, že jeho próza je pouhou ilustrací vyčtených tezí, že přehání, byl obviňován z egocentrismu, pohrdání a dokonce z „proletariofobie“, z toho, že znevýhodněné venkovské obyvatelstvo karikuje pro potěšení snobů. Na to si každý může udělat názor sám.

Édouard Louis, foto: Félix Ledru

Édouard Louis v románu otevřeně popisuje své dětství a dospívání na francouzské periferii plné nenávisti k homosexuálům, Arabům a černochům. Jak velké jsou rozdíly mezi centry a okraji francouzské společnosti v otázce tolerance? K tomu nemohu sama fundovaně dodat nic víc než to, co Louis ukazuje v knize — že totiž předsudky a obavy z jinakosti jsou nejsilnější v takových společnostech, jež mají omezené možnosti je vyvrátit prostřednictvím zkušenosti. Popisuje třeba, jak se při první cestě do krajského města klepal strachem, že ho okamžitě přepadnou Arabové. Teprve postupně ho strach opouštěl. Ukazuje také, jak jsou rasisté schopní nekonzistencí: nijak je nezviklá, že jediný černoch, kterého znají, neodpovídá jejich předsudkům — považují ho za výjimku, protože své přesvědčení nezakládají na zkušenosti a úvaze, ale získávají ho specifickou socializací. To samozřejmě není nijak francouzské, ale naopak velmi univerzální. Dlužno ale poznamenat, že určitou formu třídního rasismu uplatňují i vzdělanější vůči méně vzdělaným nebo lidé z města vůči „vidlákům“ z venkova, a i to v knize probleskne, takže se nedá říct, že by se předsudečné uvažování omezovalo na nějaké zanedbané zapadákovy a „osvícená“ společnost ve městech ho byla prosta. Jak na román vlastně zareagovala Louisova rodina? Své příbuzné nelíčí zrovna v nejlepším světle. Právě proto, že jde o román, je přísně vzato vztah obsahu knihy k jeho skutečné rodině irelevantní. Kniha byla ovšem hodně čtena jako osobní výpověď, autor sám hovoří o záměru „pravdivé“ výpovědi a dráždivě působí už sousedství autorova původního, proletářského jména (v titulu knihy) a toho nového, elegantně buržoazního (na obálce). Po vydání knihy v Pikardii vypukl takový malý hon na senzaci a novináři několika bulvárních plátků z příběhu Louisovy rodiny vytěžili několik reportáží ve stylu reality show, kdy navštívili údajně „zhrzenou“ rodinu a „šokovanou“ vesnici, vyzpovídali trafikantku a barmana a nechali je bránit se očerněním. Nejvíc ze všeho to samozřejmě vypovídá o dotyčných reportérech. Myslím ale, že kniha sama za tuhle pitomou bulvární pozornost nemůže. Čerpá román z nějaké intelektuální tradice? V textu se občas objeví narážka na poststrukturalismus, celý navíc působí dost sociologickým dojmem. Ano, Édouard Louis se zmocňuje autobiografického materiálu možná více jako myslitel než jako prozaik. Sociologii ostatně studoval na nejprestižnějších pařížských vysokých školách a teoreticky se zabýval dílem Pierra Bourdieua, jehož teze jsou takovým skrytým lešením textu. Velkým tématem je třídní dominance, s velkou sebejistotou například píše o inherentní agresi vzdělávacího systému. I proložení dvou jazyků, kultivované, spisovné francouzštiny vypravěče a příznakové, plevelně hovorové řeči postav, odkazuje k Bourdieuovi. Kromě toho ale cituje třeba Stefana Zweiga, odkazuje k Andrému Gidovi… Tím sociologizujícím zpracováním vlastní autobiografie by se Louisova kniha dala přirovnat k dílům již zmíněné Annie Ernaux, vzdáleněji i k autobiografickým knihám Simone de Beauvoir. Louise také určitě ovlivnil Návrat do Remeše (Retour à Reims, 2009) filozofa Didiera Eribona, kde se objevuje stejné téma třídního dezertérství. Eribon byl Louisův učitel a právě jemu je jeho Skoncovat s Eddym B. věnováno. Kromě teď už dvou autobiografických románů se Louis do veřejného prostoru zapsal také politickým a intelektuálním manifestem pro levici, který napsal společně s Geoffroyem de Lagasnerie. O co šlo? S mladým filozofem a sociologem Geoffroyem de Lagasnerie společně podepsali již několik politicky angažovaných textů, dá se říct, že se pokoušejí probudit k životu jakousi novou, mladou, dravější levici, která by se aktivněji zasazovala o práva znevýhodněných. Zmíněný manifest „Za intelektuální a politickou protiofenzivu“ publikovali v roce 2015 v Le Monde. Volají v něm po větší politické angažovanosti levicových intelektuálů — literátů a akademiků —, kteří k veřejnému dění z rozpaků nebo snahy se jím „nepošpinit“ často mlčí.