Když soudy rozhodují o dějinách

Zabývat se historií holocaustu v Polsku je již nějakou dobu rizikový obor. Své o tom ví historici Jan Grabowski a Barbara Engelkingová, kteří ve své vědecké práci zkoumají podíl Poláků na pronásledování Židů za druhé světové války.

Samotné téma holocaustu vzbuzuje v Polsku velké emoce dlouhodobě. Případy Poláků, kteří se sami aktivně podíleli na vraždění Židů, případně nahlašovali ukrývající se Židy německým autoritám, jsou sice doloženy archivními materiály i očitými svědectvími, vládnoucí národně-konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) o tom však nechce nic slyšet.

Vláda PiS v zájmu budování vlasteneckého příběhu — ve kterém byli Poláci vždy oběťmi vnějších sil, hrdinnými odbojáři a rozhodně ne pachateli zločinů — dokonce v roce 2018 vyhlásila 24. březen Národním dnem paměti Poláků zachraňujících Židy během německé okupace. Není pochyb, že řada Poláků skutečně prokázala velkou statečnost a Židy ukrývala či jim jinak pomáhala. Je to ovšem jen část polského příběhu během druhé světové války, kterou se strana PiS s ohledem na svou nacionalistickou orientaci rozhodla zviditelnit na úkor jiných, často traumatických narativů.

V tom samém roce polský Sejm přijal novelu zákona o Ústavu paměti národa, na jehož základě hrozilo trestní stíhání komukoliv, kdo by veřejně připsal polskému národu či polskému státu zodpovědnost za nacistické zločiny během druhé světové války. Po negativních mezinárodních reakcích byla legislativa upravena tak, že se jedná pouze o občanskoprávní přestupek.

Polští i mezinárodní historici protestovali nejen proti míře sankcí, ale hlavně proti zasahování do svobody bádání. Poukazovali na skutečnost, že není možné legislativně předepisovat, k jakým závěrům smí historická práce dojít.

Omluva za vědu

Letos v únoru pak došlo za velkého zájmu polských i zahraničních médií k prvnímu soudnímu procesu s historiky holocaustu. Nejedná se přitom o žádné amatérské badatele, kteří neumějí pracovat s historickými prameny, ale o etablované historiky s mezinárodním renomé. Barbara Engelkingová je ředitelkou Centra pro výzkum holocaustu při Polské akademii věd a autorkou celé řady vědeckých publikací. Jan Grabowski je profesorem historie na univerzitě v kanadské Ottawě. Oba již v minulosti čelili za svou práci řadě útoků.

Jan Grabowski, foto: Wikimedia Commons

Jan Grabowski, foto: Wikimedia Commons

Důvodem soudního řízení je pasáž v jejich knize z roku 2018 Dalej jest noc (Stále je noc), vyčerpávajícím díle o osudech Židů v okupovaném Polsku po roce 1942. Letmo v něm zmiňují příběh jisté Estery Siemiatycké, která v soudním procesu po válce svědčila na obranu starosty obce Malinowo Edwarda Malinowského, ačkoliv si podle autorů byla vědoma, že se spolupodílel na smrti několika desítek Židů. Autoři knihy příběh dále nerozvíjeli a neuvedli, že Malinowski byl následně zproštěn viny.

Historiky zažalovala Malinowského neteř Filomena Leszczyńská za urážku na cti svého strýce. Právní podporu více než osmdesátileté ženě poskytla nacionalistická nevládní organizace Polská liga proti hanobení. Ta se mimo jiné snaží „působit proti rasismu a xenofobii, bez ohledu na jejich původ, namířeným proti občanům Polské republiky“. V praxi se pak Liga angažuje v soudních procesech proti údajnému hanobení polského národa. Leszczyńská žádala sto tisíc zlotých odškodného a omluvu v médiích. Žaloba se navíc domáhala „práva na identitu a národní hrdost“ a dokonce „práva na nepřekrucování dějin druhé světové války“. Soudkyně ovšem tyto požadavky odmítla a rozsudek tak neskončil jasným zadostiučiněním ani pro jednu stranu. Historici se musí omluvit a v budoucích vydáních knihy opravit „nepřesné“ informace. Odškodné však platit nebudou.

Historik v taláru

Skutečnost, že se nevládní, ale přesto se současnou vládou úzce propojená organizace snaží soudní cestou zasahovat do svobody vědeckého bádání, je sama o sobě alarmující, nehledě na samotný rozsudek. Právníci z Ligy se v soudním procesu snažili poukázat na to, že Grabowski s Engelkingovou „zatajili“ řadu skutečností o starostovi Malinowa.

Nelze rozporovat, že příběh starosty Edwarda Malinowského a Estery Siemiatycké je značně komplikovaný. Malinowski pomohl Esteře uprchnout z okupovaného Polska do Německa, kde našla zaměstnání a přežila válku. Zároveň ale po válce byl ten samý Malinowski souzen mimo jiné za vydání skupiny skrývajících se Židů německým četníkům. A v soudním procesu po válce Siemiatycká sice svědčila, že jí Malinowski pomohl, v rozhovoru pro Shoah Foundation v roce 1996 (již pod novým jménem Maria Wiltgren) ale dodala, že ačkoliv jí pomohl, okradl ji a „udělal [jí] mnoho zlého“.

Brabara Engelkingová, foto: Wikimedia Commons

Brabara Engelkingová, foto: Wikimedia Commons

Tento příběh, podobný mnoha jiným z okupovaného Polska, poukazuje především na to, že rekonstruovat historickou „pravdu“ po mnoha desetiletích je téměř nemožné. Historik se bude nutně setkávat s rozporuplnými prameny a z těchto neúplných střípků může skládat neucelený obrázek minulých událostí. Samotná povaha soudního rozhodnutí jde proti povaze historické práce: v tomto příběhu není žádné kategorické řešení a není úkolem soudů rozhodovat, „jak to doopravdy bylo“. Věrohodnost jednotlivých pramenů a práce s nimi by jistě měla být předmětem kritiky, ovšem lze jen těžko očekávat, že ji lépe určí soudce než komunita historiků s odbornou průpravou pro práci právě s takovýmito zdroji. Od toho jsou ostatně odborné konference či polemiky ve vědeckých časopisech.

Konec slabosti

Rozhodnutí polského soudu tak má implikace především pro svobodu bádání nad politicky citlivým tématem. Pokud by žalující straně skutečně šlo jen o uvedení určitých nepřesností na pravou míru a očištění dobrého jména Edwarda Malinowského, mohla celá záležitost být vyřešena například prohlášením na stránkách vydavatele či Centra pro výzkum holocaustu. To, že věc nabrala podobu značně medializovaného soudního sporu, svědčí o politických motivacích Polské ligy proti hanobení.

Není to navíc jediný podobný případ. Na začátku února byla na policii předvolána historička a publicistika Katarzyna Markuszová za novinový článek, v němž se ptá, zda polská vláda jednoho dne přizná, že polská spoluúčast v holocaustu je historickým faktem. Policii musela podat vysvětlení, zda jejím cílem byla urážka polského národa.

Situace, kdy historici musí vážit každého slova, aby snad nebyli vystaveni stíhání, bude nepochybně mít dalekosáhlé důsledky pro kvalitu a rozsah bádání nad historií holocaustu v Polsku. Jak ostatně Grabowski uvedl v rozhovoru pro deník Právo už před rokem, současné politické klima může odradit mladé badatele od toho, aby se dějinami druhé světové války vůbec zabývali. Polsko tak připravuje sebe i mezinárodní komunitu o hlubší — i když často bolestné — poznání složitých událostí tohoto období. A s tím, jak s pamětníky holocaust stále rychleji odchází z živé paměti, vzniká větší prostor pro účelové dezinterpretace ze strany politické garnitury. Když k tomu přičteme změny ve školních osnovách kladoucí důraz především na hrdinské činy polských vlastenců, vychovává Polsko generaci, která už nebude schopna konfrontace se slabostí a pochybeními v dějinách vlastního společenství.

Autorka je historička a redaktorka deníku A2larm.