Kořeny symetrie

Mám rád symetrie a nesnáším motorky. Vlastně mě fascinují, asi mi trochu nahánějí hrůzu. Myslím ty symetrie. A taky motorky. Však já vím, jak to myslím. A protože to vím, nemusím nic sáhodlouze vysvětlovat ani to nikomu vyprávět. Vám to říkám jen kvůli Matíasovi. Přesvědčilo mě, když mi řekl, že jste psychiatr, tedy lékař, a ne žádný psycholog nebo psychoanalytik nebo podvodník. Myslím tím, že určitě předepisujete léky, a já jsem příznivcem předepisování a konzumace léků. Tak například deprese. Říká se, že je to nemoc naší doby. Ale bez ohledu na to, co k depresi vede, jde o biochemický proces. Hladina serotoninu poklesne a antidepresiva ji zase zvednou. Proto vždycky říkám, že co se týče zdraví, nejdřív léky a pak teprve slova. A pokud to jde úplně beze slov, tím líp. Jsem totiž přesvědčený, že veškeré zlo na světě pochází právě od nich. Od slov.

Proto jsem přišel. Abyste mi napsal anxiolytika nebo zkrátka cokoliv, co mi pomůže zbavit se těch náhlých záchvatů úzkosti. Nebo aspoň něco, co by mi posloužilo jako hradba, časový interval, ve kterém bych měl chvíli volné ruce, než to přijde. Takže až poznám, že se motorka blíží, můžu být na srážku připravený. Anebo se rozběhnout rychleji a utéct tomu strašnému zvuku motorové pily, co mě dohání. Viděl jste filmy ze série Pátek třináctého? Vzpomenete si na Jasona? No, tak přesně takhle se cítím, když se ke mně blíží. V posledních týdnech ji dokonce ani nemusím skutečně slyšet. Stačí, když si rachot motoru představím, jako bych slyšel pilu, která mě pronásleduje, aby mi uřízla hlavu, a katastrofa je na světě.

Upozorňuju, pane doktore, že ten Pátek třináctého jsem dal jen jako příklad. Žádné trauma z toho nemám. Jason a Freddy Kruger se mnou nikdy ani nehnuli. V Caracasu by to Jason nikdy nedotáhl dál než na zahradníka a Freddy tak možná na emaře s dlouhými nehty. Freddy a Jason jsou hotová neviňátka v porovnání s tímhle smrtícím hejnem motorkářů, které se našeho města zmocnilo. První krok na cestě ke skutečné obnově Caracasu by byl skoncovat se všemi motorkáři. Zbavit se jednoho po druhém, utlouct je jejich vlastními helmami. Margarita, kamarádka z tvůrčího psaní, mi jednou vyprávěla úžasnou historku. Na třídě Altamira si vzala mototaxík a chtěla na Paseo Las Mercedes. Bylo šest odpoledne, metro kolabovalo a autobusy byly napěchované lidmi. Když měli zahýbat z ulice Chacaíto na hlavní Las Mercedes, zrovna před McDonaldem u El Rosal, využil taxikář červenou, vytáhl pistoli a obral ženskou za volantem vedle nich o BlackBerry. Nepočkal ani na zelenou, rozjel se a pokračoval v cestě. Když dorazili na Paseo, Margarita se třásla strachy. Sice se dokáže bránit, a dokonce líp než kdejaký průměrně silný muž, ale v tu chvíli sotva udržela peníze. Chlap si je vzal, a když viděl, jak je vyděšená, řekl jí:

„Klid, zlato, svoje zákazníky já neokrádám.“

Vidíte, doktore? Co s tím, do hajzlu? Co? Omlouvám se. Odpusťte mi to vyjadřování. Prostě mě to. Však víte. Ale nemyslete si. Není to posttraumatický stres. Nakonec to musím zaklepat, už nějakou dobu mě nepřepadli. Moje potíže s motorkami sahají dál do minulosti, k mému manželství s Margaritou. Ne, to není Margarita z té historky o mototaxíku, je to jiná žena, moje manželka.

Mohl bych vám vylíčit jeden konkrétní zážitek, který by to všechno vysvětlil. Ale neudělám to, protože jsem k vám nepřišel mluvit. Jestli souhlasíte, považujme naše setkávání za takovou formalitu, abyste mi mohl předepisovat léky. Když vám totiž povím, co se mi tehdy přihodilo, zapomenete na současnost, na to, co je mi teď. Nebylo by spravedlivé (všimněte si, jaký mám smysl pro fair play: takový hajzl, a já k němu chci být spravedlivý) přišít tomu motorkáři všechno svinstvo, co dělají motorkáři dneska. Navíc to nemůže být tentýž člověk jako dnes. To by byla příliš velká náhoda. A náhody podle mě neexistují.

Minulý týden? No, odkud začít? Aristotelés říkal, že od začátku, ale kde hledat kořeny symetrie? Mohlo to začít před pětadvaceti lety nebo také před měsícem. Vyjde to nastejno, záleží na vás, změnil by se jenom směr. Máte pravdu, sám jsem přece řekl, že o minulosti ani o příčinách mluvit nechci. Začnu tedy od současnosti a od následků a u toho snad i zůstanu.

Všechno začalo nebo začalo znovu nebo začalo končit, když se na mě Margarita zadívala. Ano, ta z hodin psaní, ne moje manželka. Mohl za to Matías. Zpočátku jsem doufal, že mě Matías nepozná, že mu mé jméno nepřipomene rok 1982. Ale ráno po první lekci mi poslal mail, kde se mě ptal, jestli jsem napsal „Navarap“. Odpověděl jsem prostě „ano“, čímž jsem chtěl dát najevo, že už o tom nechci mluvit. Jestli vás zajímá, co se stalo, pane doktore, měl byste se zeptat Matíase. Rozhodně vám nedoporučuju mou povídku číst. Taková muka bych nikomu nepřál. Možná by vás zajímala varianta toho příběhu, jeho zrcadlový obraz jménem „Paravan“, který napsal jeden mladý spisovatel jménem Rodrigo Blanco. Marně si lámu hlavu, kdo mohl tomu hochovi dodat informace. Povídku každopádně slovo od slova opsal z mého příběhu o Saře Calcañové. Skutečně jsem s ní spal, ale Sara spala v té době s úplně každým spisovatelem i spisovatelkou, se starými i s mladými. Je to pravda, ale zbytečná pravda, protože chudinka Sara se nakonec zbláznila a asi už bude po smrti.

Ke konci poslední prosincové lekce jsme s Margaritou a Matíasem probírali pár drobností v „Teorii povídky“ od Ricarda Piglii. Dnes jsem přesvědčený, že to byla od Matíase past, špinavá záminka.

„Takže ty jsi vážně Pedro Álamo,“ řekl mi Matías.

Margarita tázavě pohlédla na Matíase a pak na mě.

„Pedro vyvolal jeden z největších skandálů ve venezuelské literatuře,“ povídá Margaritě. „Tys tehdy samozřejmě ještě nebyla na světě.“

Pak jí vyprávěl celý příběh o mé povídce, o ceně El Nacional, jak jsem pobouřil velkou část kritiků, jak mě zase hrstka lidí nečekaně hájila, jak jsem v následujících měsících zatvrzele mlčel a jak jsem se nakonec úplně stáhl z veřejného života.

„Pedro Álamo byl tím, čemu lidé s upřímným obdivem a skrytou záští říkají ‚mladá naděje domácí literatury‘. Pak zmizel. Kde jsi vlastně vězel, Pedro?“

Rád bych mu byl vysvětlil, že ke zmizení z toho, co on nazývá „domácí literatura“, bohatě stačí nechodit na křty knih a nezvedat telefony novinářům. Ale řekl jsem jenom, že jsem se zabýval něčím jiným.

„Dělám v reklamě.“

Musím se přiznat, pane doktore, že mě Matíasův zklamaný výraz pobavil.

Ale je to tak: dělám v reklamě.

„Psal jsi pak ještě?“ nevzdával se Matías.

„Ne,“ řekl jsem. „Proto jsem tady. Chci zjistit, jestli dokážu začít znova.“

Matíase to patrně nepřesvědčilo. Sám nevím, zda jsem mluvil pravdu. Může se tomu, co jsem od té doby dělal, vůbec říkat psaní? Má to něco společného s tím, co spisovatelé obyčejně označují výrazem psaní? Nevím. A je mi to jedno. Po celý svůj život jsem jenom pohřbíval podivné očekávání, které ve svém okolí nechtěně vyvolávám. Matías už se k tomu nevrátil, ale když jsme se tehdy loučili, Margarita se na mě zadívala.

Tu noc jsem ve snu zaslechl zvuk. Znělo to jako motorka a já nevěděl, jestli se blíží nebo vzdaluje nebo obojí najednou. Bydlím v přístavbě jednoho domu na sídlišti Santa Inés. Nevím, jestli ho znáte. Asi ne. Většina obyvatel Caracasu netuší, kde to je, vždycky si to pletou se Santa Paulou, Santa Martou, Santa Fe, Santa cokoli na východě města. Takže jediní, kdo přesně vědí, kde je sídliště Santa Inés, jsou jeho obyvatelé, jako by nešlo jen o čtvrť, ale o nějakou sektu. To proto, že Santa Inés je jen pár domů umístěných v jakési brázdě, která vzniká mezi starou silnicí Baruta a oblastí Los Samanes na jedné straně a kopci Santa Rosa de Lima a San Román na druhé. Santa Inés je, jak to jen vyjádřit, taková zvláštní ozvučná skříň. Zvuky se odrážejí, vracejí se a přitom popravují své zdroje, zabíjejí povědomí o vzdálenostech jako zbloudilé atomy při vylaďování vesmíru.

Fakt je, že jsem uprostřed snu, v nejhlubším středu noci, uslyšel řev motorky. Hukot, který se v tiché hodině sbíral a nahlodával noc. Ten hluk, sen o tom hluku, jako by trval věčně. Nakonec jsem se celý vyděšený probudil, svalil jsem se z postele a praštil sebou na podlahu svého pokoje jako kus dřeva.

Převrhl jsem sklenici vody, kterou vždycky mívám na nočním stolku. Ačkoli jsem se mohl pořezat o střepy, lampičku jsem nerozsvítil a zůstal jsem, jak jsem byl, s mokrým zadkem na podlaze. Margaritu tenhle můj zvyk odjakživa rozčiloval. Dát na stolek po okraj plnou sklenici vody a pak ji téměř netknutou ráno zase vylít do dřezu. Než jsem po vyčištění zubů zhasl světlo, sotva jsem si usrkl. Mé manželství s Margaritou bylo jako krátký a vyčerpávající překážkový běh. Finanční tíseň nás hnala z bytu do bytu, z jedné strany města na druhou, ale úplně všude byla sklenice vody na nočním stolku tématem konverzace. Zprvu v ní můj zlozvyk vyvolával jakousi něžnou nechápavost. Později přešla k otevřené zášti. A ke konci mi už byla odpovědí jen lhostejnost. Byl jsem velmi mladý, po svém literárním neúspěchu jsem se zaměřil na práci v reklamě a můj zájem o palindromy se proměnil v posedlost. Nedokázal jsem rozpoznat zjevné předzvěsti konce. Margarita vídala sklenici vody na nočním stolku a potvrzovala si, že se nezměním, že tenhle ani žádný jiný ze svých zvyků neopustím. To vídala Margarita každé ráno: jak vláha našeho někdejšího vztahu postupně vysychala ve sklenici plné vody.

Zůstal jsem ležet zmámený na podlaze svého pokoje a poslední vjem mě probudil úplně. Ještě mi zněl v uších vzdálený zvuk z mého snu. Motorkou mohlo klidně být sportovní letadlo mizející za obzor. A pomalé utichání toho zvuku bylo tak nenápadné, že splývalo s rozpadem noci. Než jsem se postavil, rozhlédl jsem se kolem sebe. Loužička vody s pár střepy mi připomněla globální oteplování a tání ledovců. Všiml jsem si, že se voda chvěje, a celý zbytek dne jsem na to musel myslet.

Ten čas ale letí.

Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval, a opravdu moc děkuju. Za recept i za neurol.

Ano, jistě, o co jde?

Bez obav, jen se ptejte.

Margarita? Moje žena?

Zemřela. Zabili mi ji, je to už dávno.

Překlad Vít Kazmar.

 

Vydává nakladatelství Odeon.