Jedním ze zmiňovaných kroků bylo odvolání Víta Richtera z pozice předsedy Ústřední knihovnické rady ČR (ÚKR), která funguje jako poradní orgán ministra kultury. Na jeho místo dosadil současného ředitele Národní knihovny Martina Kocandu. Tento překvapivý a nestandardní krok vyvolal v jinak klidných a trochu usedlých knihovnických vodách vlnu zděšení, pohoršení a potřebu reakce.

Na osobnosti nám nesahejte
České knihovnictví, především to současné, nemá příliš mnoho velkých osobností, ale jednou z největších je rozhodně Vít Richter. Jeho hlas zněl a stále zní na všech důležitých jednáních a konferencích, je inspirací a poradcem knihovníků a knihoven jak u nás, tak i v zahraničí. Je čestným předsedou Svazu knihovníků a informačních pracovníků, vede Knihovnický institut, který je součástí Národní knihovny, a v čele ÚKR stál od roku 1998, tedy více než dvacet let.

Pokud mají české knihovny nějaký pevný bod a jistotu, o kterou se mohou opřít, pak je jí právě osobnost Víta Richtera. S trefným přirovnáním přišel na Facebooku Jan Jukl: „Richter je něco jako knihovnický Karel Gott, kterému se najednou někdo pokusil sebrat jeho Zlaté slavíky. A to se nedělá, na osobnosti a jistoty se u nás nesahá.“

Naposledy něco zprocesovat
Na situaci je nejvíc pohoršující a alarmující způsob, jakým byl Vít Richter ze své pozice odvolán. Exministr Staněk se rozhodl zprocesovat Příkazem ministra kultury č. 12/2019 (který mimochodem není možné momentálně dohledat) změnu stanov a jednacího řádu ÚKR. Podle těchto změn se předsedou zpravidla stává ředitel Národní knihovny. Vít Richter tak byl degradován na řadového člena rady a do jejího čela byl dosazen Kocanda.

Podle všeho tento krok Staněk s ÚKR nekonzultoval, jak Richter, tak Kocanda se o změnách dozvěděli až po dvanácti dnech, kdy jim do datové schránky přišlo oznámení. A právě tato svévole a nepochopitelný krok, bez jakéhokoliv hlubšího vysvětlení nebo důvodu (spekuluje se o tom, že za odvoláním stojí kritika rekonstrukce a celkového stavu Národní knihovny), zvedly knihovnickou obec ze židle. I když se ve své podstatě ve formální rovině nic zásadního neděje.

Jan Delong, foto: Knihovna Třinec

Vít Richter sám (např. v rozhovoru pro DVTV) přiznává, že po takové době ve vedení navrhoval, aby byl nahrazen někým jiným. Jak už jsem zmiňoval, zůstává členem rady, tudíž má jeho hlas v podstatě stále stejnou váhu, protože ÚKR rozhoduje kolektivně. Zůstává také ve vedení Knihovnického institutu, který mimo jiné zpracovává koncepční, metodické, normativní a legislativní materiály pro organizační výstavbu a funkční rozvoj systému knihoven v ČR a má pro knihovnickou komunitu mnohem zásadnější dopad. Jediným opravdu citelně zasaženým je paradoxně Kocanda, kterému někteří kolegové a kolegyně opět připomněli jeho předchozí neknihovnické pracovní zkušenosti a nulovou odbornost.

Všechno zlé je pro něco dobré
Celá situace je pozoruhodná a svým způsobem z několika důvodů také pozitivní. Staňkův krok vyvolal nebývalou odezvu, a to nejen mediální, ale především vnitřní. Od vyjadřování podpory po zhnusení a naštvanost, kterou především na sociálních sítích doplňují jinak distingovaní a tišší knihovníci ostřejšími výrazy. Píšou se dopisy, podepisuje se petice, veřejně vyhlašujeme podporu a informujeme naše uživatele o tom, co se stalo.

Je to vlastně poprvé, co vidím v knihovnách takovou energii. A je to velmi sympatické, protože se ozývají jak profesní organizace, tak knihovnice a knihovníci z malých obcí. Jen je otázka, jestli v této chvíli takto mohutnou energii směřujeme na správný cíl. Na rozhodnutí už nic nezměníme. Z výše uvedeného vyplývá, že se v zásadě nic nemění. Samozřejmě, z dlouhodobějšího hlediska je problematické, že ministr do čela dosazuje „svého“ člověka, který nemusí být odborník (viz Kocanda). Navíc jsou zde mnohem důležitější a zásadnější instituce a orgány, než je ÚKR (ruku na srdce, kolik jste o jejím fungování věděli před touto kauzou?). Mnohem účelněji by ta energie byla vynaložená při podpoře iniciativy Za knihovny!, která upozorňuje na tristní platové podmínky v knihovnách. Pokud petice na podporu Víta Richtera získá více podpisů (a já se k ní připojím, protože tím chci aspoň symbolicky poděkovat za to, co pro české knihovny a knihovnictví dělá) než petice Za knihovny!, bude to jen smutnou ukázkou toho, jak dokážeme podlehnout emocím a jak se nedokážeme soustředit na opravdu podstatné věci.

Střelili nás do nohy naší vlastní zbraní
To, co nás zvedá ze židle, je odrazem politické kultury a aktuální společenské situace u nás. Doteď se zdálo, že nás knihoven se to netýká, že politika se děje tam někde venku, jenže právě do naší bárky zakotvené v klidných vodách narazila vlna reality.

Ano, i my jsme součástí toho, co se děje kolem nás, a apolitičnost, kterou se neustále snažíme zaklínat, je v podstatě mýtus nebo vetchá skořápka, ve které jsme se cítili tak pohodlně. Odteď totiž každé veřejné vyjádření, každý status na sociálních sítích, petice nebo výzva bude vyjádřením politickým, tímto vstupujeme do veřejného dění. S velkým zpožděním, ale přece. Protože tu zbraň, kterou nás střelili do nohy, jsme pomáhali nabít. Knihovny svou nečinností a snahou nevstupovat do společenského a politického prostoru (čest výjimkám) naopak vytváří prostor pro Staňky a jim podobné, kteří kulturu a hodnoty ohýbají nebo zašlapávají do země. Je to pochopitelné — je snazší uspořádat kurz háčkování než veřejnost učit kritickému myšlení nebo debatovat s odborníky o aktuální politické a společenské situaci u nás. Proto vnímám tohle vzedmutí, to pomyslné vlnobití jako příležitost k tolik potřebným změnám. A doufám, že bouře, kterou se chystáme rozpoutat, nebude jen bouří ve sklenici vody a že o sobě konečně dáme vědět, že knihovny jsou tady a je potřeba s nimi počítat.