22/12/2016 | komentář |

Knížky či digimoni?

Přežijí knihovny bez knih? Vyplatí se státu přenést břemeno knihoven na úřady práce nebo naopak? A podle jakého klíče půjdou knížky do stoupy? Na to patrně knihovníci klíč nemají, ale je jisté, že se to dít bude. A knihovny přestanou být místem klidu. Kdyby Wim Wenders začal točit Nebe nad Berlínem teprve v blízké budoucnosti, andělé by se nejspíš scházeli na start-upovém workshopu.

V ataku běžných dní, ve zprávách, které teprve s odstupem vnímáme jako první znaky nastupující oprese, si obvykle nepovšimneme drobných noticek, která na nás sice hned od počátku působí zneklidňujícím dojmem, ale nevíme proč. Někdy to jsou známky postupující neonormalisace společnosti (například letošní zákon o policejních provokatérech, který je arci říznější než jeho předchůdce zrušený po roce 1989), jindy permanentní tlak synarchistické (či nadstátní) instituce dobra (nejradikálněji manifestovaný stupňovanými antikuřáckými zákony). Zpočátku jde o drobné změny, s nimiž by snad šlo souhlasit (v rámci boje proti terorismu; zákaz kouření ve veřejných budovách), ale náš humpolácký seizmograf jim nepřikládá váhu — a jak by také mohl v ataku běžných dní!

Před několika lety mě v rozhovorech — mimo jiné i v Hostu — překvapily jisté aktivity knihoven. Jeden knihovník a zároveň básník (tuším ze severní Moravy) vyjádřil obavu, že se ve všech těch akcích, happeninzích a workshopech, které knihovny musí neustále vymýšlet, ztrácí samotný smysl knihovnické práce. Nepochybně jsem byl zneklidněn, ale na druhou stranu jsem si připomenul, že regionální knihovna v Teplicích si pozve Halinu Pawlovskou, vycáluje jí osm tauznů a má odkroutíno. Oproti tomu autorská čtení třeba (dle vlastní zkušenosti) děčínské nebo pražské knihovny (pořádaná najmě z iniciativy Ladislava Zoubka, resp. Josefa Straky) nabízejí posluchačům a čtenářům širší rejstřík autorů. Ale u toho právě jsme, rozčiluji se zcela zbytečně nad paní Halinou, laji, že nepozvali takového Kahudu, který by minimálně ty tisícovky ocenil víc, a v knihovnách se zatím dějí takové věci, že do pár let doznají takových změn jako české hospody, pokud jedny i druhé vůbec najdou důvod další existence.

Na tu skutečnou a radikální změnu provozu knihoven mě upozornil až článek amerického básníka a aktivisty G. S. Evanse (in Tvar 11/2016 a další text in Tvar 20/2016), který sice psal o praxi knihoven ve své zemi, ale všichni víme, že ať Sovětský svaz nebo USA, je to prostě náš vzor a patent na to, jak na to.

Bez dalších řečí jde o to, že v knihovnách postupně vyhazují knihy, aby to tam měli hezké. Nijak nenadsazuji, dokonce i po českých knihovnách požadují centrální manažeři (jinak ta hovada nazvat nemohu) „omlazení fondu“ a „revitalizaci prostor knihoven“ — jinými slovy: knihy, které nejsou v kursu, půjdou do sběrných surovin; z čítáren budou buňky technologické inovace. Knihovny, které by jako doslova kamenné instituce měly chránit thesaurus všech knih, jež vyšly v českém jazyce (přinejmenším!), se postupně mají digitalizovat. Čtenář, který odmítne tento elektronický trend, bude vyloučen — podobně jako podnikatel, který odmítá e-pokladny —, neboť pro klasické knihy brzy nebude v knihovnách místo a kdoví, zda je nahradí čtečky podpořené megadatabází nebo jiné smutné náhražky.

Paradoxem tohoto vyloučení čtenářů je cíl knihoven či — upřímněji doznáno — nadací typu Billa a Melindy Gatesových (více o těchto plánech v záznamu diskuse na www.mlp.cz/cz/akce/e18397-knihovny-v-dobe-digitalni/, pečlivou a nezaujatou reportáž na téma „sexy“ knihoven publikovala Ivana Myšková ve Tvaru 20/2016), a to podřízení knihovnické služby všem „digitálně vyloučeným“ — kdo se tím myslí, o tom můžeme jen spekulovat. Městská knihovna Praha bude cvičit knihovníky v práci s imigranty — což by mělo smysl, pokud by do knihovny chodili jako do knihovny, ale o to v novém typu této instituce patrně nepůjde.

Knihovny nového typu chtějí mít i poradenství — dle mého odhadu nejméně tak dobré jako na pracáku (ÚP fungují už teď jako neblaze proslulá chilská Colonia Dignidad, takže je dobře zmanagovaná knihovnice hravě nahradí) —, kroužky youtuberů a Ivana Myšková v reportáži uvádí i dílny, které nahradí čítárny. A je docela možné, že se knihovny změní i z hlediska bezpečnosti — ve Velké Británii jsem při vstupu do Velšské národní knihovny procházel prohlídkou jen o málo důkladnější než na letišti —, a vzhledem k tomu, že knihovna bude spíš technologickým mozkem města s lidovou funkcí infoprc-show než kulturní institucí, jsou taková opatření na místě.

Ale vážně: pranic se mi ta opatření nelíbila, komu taky? Pamatujete si, co říkal starý knihkupec zbloudilému chlapci v Nekonečném příběhu? „Tohle není žádné místo pro vaše hry; tady se prodávají takové malé předměty, říká se jim knížky, rozuměls!?“ Knihovna má být trochu zkostnatělá, trochu staromilská, poskytovat svým „uživatelům služby“ místo mimo prostor, mimo čas. A zároveň má být skála a chránit knihy bez ohledu na křivku poptávky.

Možná zanikne všechno, už nikdy si nebudou dívky v kavárnách s cigaretou v ruce číst modernistické romány, už nikdy si drsní hoši s cigaretou nebudou u piva číst básně, už nikdy nebudou v knihovnách knihy — jen barevné odstíny šedi, které zmizí při jediném blackoutu.