Jedná se o knihu, která na přebalu tučnými písmeny vzývá, že „[v]e své románové prvotině popsala Marie Benetková svoji osudovou lásku ze dvou úhlů — jejího a jeho“ (zvýraznění P. K.). Po výčtu, čím vším v životě byla — a snad vše kromě „izolátorky domů“ v knize také najdeme —, anotace končí důležitým sdělením, že byla také „ženou hudebníka Vratislava Brabence“. A právě on je tím hlavním zlatým artiklem spadlým z nebe, který tuto knihu prodá spolu s bohatou výpravou.

Jenže kniha to není autobiografická, nejde o memoáry, jak by každý z tak přímočarých odkazů vyvodil. Hlavními protagonisty jsou Olga Dostálová a její osudová láska Vilík — jejich příběhy se pravidelně střídají. Pravda, Vilík je muzikant v nejmenovaném hudebním tělese, dojde i na proces, který zcela jistě zobrazuje proces se The Plastic People of the Universe, dojde na podpis Charty 77 a nakonec také na postavu nazývanou „dramatik“, která se po revoluci stane prezidentem… Nalézáme zde vše, co tak nějak patřilo k undergroundu: policejní razie, šikanu, nucené vycestování. Hemží se to tu momenty, které vyčteme z medailonů Vratislava Brabence (Vilík například studoval teologii), ale čtenář si to musí takzvaně vyzobat zpod „fikce“. A tady právě nastává problém s jinak poměrně zručně napsaným příběhem, který je čtivý a neplýtvá zbytečně slovy. Je to alibistické schovávání se za fikci tam, kde vznikaly de facto memoáry. Kdy se stalo, že lidé místo svých memoárů o sobě začali psát romány? Říkám tomu alibistická autobiografie.

Taková kniha se pak tváří, že je příběhem o něčem podstatném ještě pro někoho jiného než pro zúčastněné, o něčem nezaměnitelném nebo typickém, cosi důležitého chce vypovědět. Jenže takový tento příběh není. Až příliš je z něj patrné, jak samorostlé jsou různé motivy, jež nikam nesměřují, chybí jim vnitřní provázanost, logika fikce. Příliš se zkrátka podobají fragmentům skutečnosti z našich vzpomínek.

Taková kniha však zároveň není ani autobiografická, ani nejde o memoáry. Popisy v ní nemohou být brány za vzpomínky či fakta. Kniha si tím, že signalizuje svou fikčnost, nemůže nárokovat kvalitu autenticity. Napsat memoáry by znamenalo vystavit se diskusi, možná riskovat přátelství, ledacos třeba i dohledat, ověřit, zda se to či ono stalo zrovna tak, jak si pamatujeme. Autorka se tu však vydala snazší — alibistickou — cestou skrývání se za fikci. Důvodů, proč takovou „fikci“ číst, však není mnoho.

Samotný příběh a jeho pojetí silně evokuje trilogii Věry Noskové Bereme, co je (Abonent ND, 2005), Obsazeno (MozART, 2007) a Víme svý (Věra Nosková, 2008). Obě autorky vědí své a také nám to povyprávěly. Popsaly předlistopadovou šeď a křivdy. Obě umí psát, ale jejich knihám chybí něco specifického, čím upoutají pozornost, utkví v paměti: vyhraněnější jazyk, výraznější motivy. A to pro mě ani jedno z těchto děl nemá.

V případě Benetkové Zlatýho z nebe chybí stejný kus k dobrému románu jako k dobrým memoárům. Ani zdařilá grafická úprava (kdo ví, možná s fotografiemi z osobního archivu autorky?) to nezachrání. Význam knihy zaniká v rozpolcenosti záměru — ukázat na sebe jako na známou osobu a napsat román v jednom textu nelze.


Marie Benetková: Zlatý z nebe, Argo, Praha 2017