Příchod zimy trávím ve společnosti dvou dívek — Isory a „shit“ — hrdinek debutového románu tenerifské spisovatelky Andrey Abreu, který letos vyjde česky v nakladatelství Leda. Už nemám okno, když se řekne „spisovatel z Kanárských ostrovů“. Zjevila se Andrea, autorka ne ledajaká — jedna z pětadvaceti „nej“ pod pětatřicet.
I letos připravil Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR tradiční První bilanci — diskusi o české próze a poezii uplynulých dvanácti měsíců. Nad desítkou titulů se tentokrát sešla trojice literárních kritiků.
Před Vánoci vstoupil do kin dlouho připravovaný a zároveň s obavami očekávaný norský snímek Tre nøtter til Askepott od režisérky Cecilie Mosli, přiznaný a důsledný remake Vorlíčkovy klasiky Tři oříšky pro Popelku.
„Kolik se toho dá napsat za jeden nerušený měsíc? Teď už to vím. Nebudu se v domku bát? Kromě blikajícího světla a periferních mžitek žádné symptomy přítomnosti paranormálních jevů. Co budu jíst? K obědu Milku, k večeři brambůrky. Kdo to má?“ Rezidenční glosa prozaičky Anny Bolavé, která by se v budoucnu opět ráda věnovala psychologické próze s prvky tajemna a mystiky.
„Během rezidence budu asi psát o českých restauračních vozech a o JLV. A začnu ihned, vyvěsím to přímo na Facebooku. Akorát v jídelních vozech není internetový signál,“ píše ve své glose Mircea Dan Duta, rumunský básník, překladatel, pořadatel a moderátor kulturních programů.
„Ne každá dívka má čas pěstovat koníčky — když je někdo vyfluslej z práce, těžko přijde domů a začne ještě hrát na flétnu.“ Berlínská glosa Alžběty Stančákové.
