Znáte ony vlezlé ankety čili vyzvídání, co budou lidé číst o prázdninách? (Otazník ani není namístě.) Z povědomí se vynoří odpovědi, dokonce i spisovatelů: Něco k vodě. Něco odpočinkového. Lehčí žánr. Detektivku. Vždycky jsem si nad odpověďmi uvědomoval, že jsem na tom jinak. Střádám na léto měsíce odkládané tituly…
Letní prázdniny právě začínají. Alžběta Stančáková vybrala a poupravila starý zápisek z doby, kdy jí bylo 15 let a navštěvovala všeobecnou školu v britském Liverpoolu. Vzpomínky: školní uniformy, puberta, lezavo a především přátelství, která člověka nemohou než obohatit.
Významný rakouský architekt a držitel prestižní Pritzkerovy ceny Hans Hollein byl nejen autorem řady významných staveb, mezi které patří například Haas-Haus na vídeňských Graben, muzeum současného umění v německém Mönchengladbachu nebo věhlasné interiéry obchodů Retti a Schullin. Hollein je také autorem vizionářských projektů a manifestů. V textu Alles ist Architektur popisuje svoji vizi imateriální architektury médií: nastiňuje pojetí architektury jako komunikace a předjímá současnou éru digitalizace a internetu. Hollein nejenže tyto tendence pozoruje, ale přetavuje je i do vlastních projektů architektury. Jeho vize se v době „pokoronavirové“ staly normalitou.
Minulý týden literárním světem otřásla esej nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie. Autorka knih Amerikána a Půl žlutého slunce se na svém blogu ohání ostrou kritikou dvou bývalých studujících svého literárního workshopu a vymezuje se proti generaci „plné svatouškovství“ a zároveň „postrádající soucit“.
Soutěž Nejkrásnější české knihy roku každoročně pořádá Ministerstvo kultury ČR a Památník národního písemnictví. V soutěži o nejlepší knižní design je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování knih vydaných v českých nakladatelstvích a vytištěných v českých tiskárnách vždy za poslední kalendářní rok. Už druhým rokem jsem měla tu výsadu být součástí výtvarné poroty.
Po rozvolnění se vracíme do fyzického prostoru města — a urbánní vnímavost nám jitří i literatura. K městům, která do literatury vstupují už po mnohá staletí, patří bezesporu Benátky. Dalece přitom přesáhly status „kulis příběhu“, o kterém by se dalo uvažovat třeba v případě Shakespearova Kupce. Zejména ve 20. století, v souvislosti se stále silnějším ukotvováním pozic, které v literatuře topos města získává, se stávají nosným jádrem vyprávění, jeho východiskem a cílem, postavou. Zcela zásadní jsou zejména dva ikonické texty, které je možno nazvat „benátskými“, a to Neviditelná města Itala Calvina a Vodoznaky Josifa Brodského.
