V podvečer 25. listopadu proběhla na Ústavu pro českou literaturu Akademie věd již tradiční První bilance české literatury za stávající rok. Moderátorem a organizátorem akce Pavlem Janáčkem dramaticky promyšlená skladba hostů nezajistila spíše nedosažitelný „objektivní obraz“ aktuálního stavu literatury v Česku, zato poodhalila překvapivý napnelismus.
Polovina listopadu s sebou v Česku přinesla tradiční dávku kýče, trapnosti a recyklované moderní mytologie. Do zapáchajícího spletence stárnoucích tváří, starých a ještě starších idejí se přitom nechávají vtáhnout i studentské iniciativy, nesoucí s sebou skutečně autentický étos změny a občanské iniciativy.
Kulturní publicistika a kritika se nedobrovolným samohybem dostala převážně na web, kde si neví rady. Zápasí mezi sebou elitářské, staré pojetí kritiky jako hledání univerzálních estetických a morálních hodnot a rozjuchané blogy bez koncepce a obecnějších kritérií.
Kráčející ambice zhmotňované do vzletných slov. Radka Denemarková napsala novou knihu, což ještě není tak strašné jako skutečnost, že kvůli tomu poskytla několik rozhovorů do médií. V nich se to hemží nabubřelostí a ostrými moralistními soudy.
Ohrožuje nošení hidžábu českou společnost a kulturu? Kde leží hranice přípustného a kde začíná civilizační nebezpečí? A proč bychom se měli zabývat cizí kulturou ve vlastní zemi? Ptá se a zároveň si ve svém komentáři odpovídá Jonáš Hájek.
Petr Fořt o kostnatění českého undergroundu, jeho iluzi vlastní výlučnosti a přesvědčení, že „spolu s Ivanem Martinem Jirousem rozhodně nebyl pohřben celý underground.“
